Vyměnili jsme školu, ale angličtina je oříšek!

Můj jedenáctiletý syn má dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Že něco není v pořádku jsem věděla už ve školce. Bylo pro něj velmi těžké naučit se písmenka. Mám starší dceru tak jsem měla s čím srovnávat. Hned na začátku první třídy jsme proto šli do pedagogicko-psychologické poradny a tam docházíme do teď. Syn má úlevy ve škole, což velmi pomáhá. Je taky důležité, jak s těmito dětmi pracují ve škole. Ze zákona mají nárok na pomůcky a nápravnou hodinu týdně. Syn chodil 1. a 2. třídu na jednu školu, která byla nevyhovující, jejich představa o pomoci těmto dětem byla taková, že si jich nevšímali.

To v praxi znamenalo, že syn nepsal zápisky do sešitu, protože je nestíhal a ve škole to nevadilo a přesto měl pěkné známky za nic. Ono by to bylo samozřejmě fajn, ale co na druhém stupni a dál na střední škole...? Proto jsem ho dala na jinou školu a tam samozřejmě nastal problém. Museli jsme velmi dohánět a hodně pracovat, ale vyplácí se to. Známky jsme dostali pod kontrolu, vychází mu na vysvědčení tři trojky, což je velký úspěch. Další kapitola je cizí jazyk většinou angličtina. To je katastrofa pro tyhle děti, které mají co dělat aby zvládli češtinu! Podle mě by cizí jazyk měly učit děti, které k tomu mají vlohy a děti s »dys« z toho úplně vynechat. Musím platit doučování, abychom to zvládli. S těmito dětmi je to boj, musíme se denně učit. Všem, kteří máte doma děti s »dys« přeji pevné nervy a výdrž, protože ty naše zlatíčka za to stojí!

Zdraví čtenářka Lenka

 

Otce kantora jsem rozčilovala

Narodila jsem se rok po válce jako třetí dítě. Otec byl velmi vzdělaný, měl doktorát na filosofické fakultě, maminka byla napůl Francouzka. Bohužel brzy vážně onemocněla a staral se o nás otec, který pracoval jako kantor, a tety. Když jsem začala chodit do školy, tak jsem měla fůru problémů. Jsem levák, předělávali mě proto na praváka. Bylo to zoufalé, měla jsem tendenci psát zrcadlově a to tátu dost rozčilovalo. Když jsem napsala něco levou bylo to naškrábané, ale bez chyby, když jsem psala pravou, tak to bylo sice solidně napsané, ale samá chyba. Se čtením jsem měla také problémy, když jsem měla číst, aby mě bylo rozumět, tak jsem vůbec nevěděla, co čtu.

Co jsem si uměla představit, to mi šlo. Matika mi šla docela solidně, jen mi občas dělaly problémy slovní příklady, než pochopila slovní zadání. Občas se mi povedlo napsat obráceně čísla. To se mi někdy stane i nyní, když jsem nervózní.

Nakonec jsem si začala dělat taháky – psané i kreslené a to mi pomáhá celý život. Když jsem chodila do práce, psala jsem si jména spolupracovnic všude, abych se je naučila. Stejně jsem to udělala i se jmény svých deseti vnuků! Jeden z mých synů je také levák a měl podobné problémy. Snažila jsem se dětem hodně číst. Syna jsem se po každé větě ptala, jestli rozumí, co jsem četla. Když ne, tak jsem mu to vysvětlovala. Uměl vyjmenovaná slova říci, ale neuměl je použít v diktátu. S jeho paní učitelkou na český jazyk se naštěstí dalo domluvit a dávala mu více času. Nakonec se vyučil a udělal si i maturitu. Je důležité u těchto dětí vyzrát nad tím, co jim nejde. Aby školu zvládly a ostatní se jim neposmívali. Z jinak bystrého dítěte se pak může stát zoufalý človíček.

Zdraví máma 6 dětí a 10 vnoučat


Baví mě doučovat dyslektické děti
Mám zkušenosti s dyslektickými a disgrafickými dětmi a musím říci, že pomáhá pouze vstřícný, pohodový a kamarádský přístup. Nemám pedagogické vzdělání, ráda se ale ve volném času věnuji dyslektickým dětem, pokud mě o to rodiče požádají.
Stejně jako rodiče Tomáška, který ve druhé třídě nosil z češtiny samé pětky a hrozilo mu přeřazení do zvláštní školy. Tomášek byl dysgrafik a dyslektitk. Začala jsem ho doučovat, měsíc trvalo, než si na mě zvykl. Začínali jsme od úplného začátku - abeceda, slabiky... Během tři čtvrtě roku byl nejlepším žákem ČJ ve třídě. Neměl žádné úlevy v psaní, čtení, gramatice - to jsem domluvila s paní učitelkou. Jen ze začátku byla dohoda, že pokud by cvičení bylo na čtyřku či pětku, tak nebude klasifikováno vůbec. I ze školy se velice divili, jak nám to jde. Tomášek se přestal ve škole stydět, rád tam chodil, ostatní děti s ním začaly kamarádit.Chodil ke mě 3 roky, každý den jednu hodinu. Napsali jsme úkoly, probrali látku, naučili se na druhý den. Oba jsme měli radost. Pochopitelně rodiče také.

Doporučuji rodičům dyslektických dětí:
1. Začít pracovat s dítětem okamžitě po zjištění dys-poruchy
2. Dítě by měl doučovat cizí člověk ne rodič. Rodič často podlehne »slzavému údolí«, dítě moc dobře ví, co na rodiče platí, aby nemuselo pracovat.
3. Sehnat spolehlivou starší paní, která bude ochotna se plně dítěti věnovat. Na tom hodně záleží.
4. Na první hodině si stanovit pravidla. Dítě by mělo »tetě« tykat a když něco řekne špatně, tak to nevadí, znovu se mu to vysvětlí. Hlavně s dítětem stále mluvit, mluvit, mluvit.
5. Pochválit za sebemenší úspěch.
6. Nezvyšovat hlas - vše řešit v naprostém klidu.
7. Osobní dohoda s vyučujícím - dítěti neulevovat (špatný dojem pro ostatní děti i pro dítko samotné). Pouze neklasifikovat při známkách 4 a 5.
8. Doučování doporučuji hodinu denně ve všední dny, svátky a víkendy volné. O letních prázdninách začít poslední týden před školou.
9/Systém výuky:

-         zeptat se, co bylo ve škole

-         pochválit za úspěch

-         zopakovat si látku z předchozího dne

-         probrat látku novou a napsat domácí cvičení

-         hodinu proložit např. slovní hrou

-         zopakovat novou látku - dát cvičení atd.

-         popřát dítěti úspěšný následující den a dodat mu sebedůvěru

Přeji všem, aby měli úspěchy, tak jako my. Vše chce velkou trpělivost a vydržet. Úspěch se určitě dostaví.
Miloslava Archalousová

 

Jaké jsou poruchy:

* dyslexie - vývojová porucha čtení

* dysgrafie - vývojová porucha psaní

* dysortografie - potíže s pravopisem

* dyskalkulie – potíže s matematikou