Sbírka šla díky čtenářům Blesku na potřebnější adresy! Počátkem října začalo být redakci Blesku poslance a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka tak líto, že na něj vyhlásila finanční sbírku. Vycházela z jeho vlastních slov o nutnosti utrácet na živobytí nejen skoro padesátitisícový poslanecký plat, ale i nezdaněnou třicetitisícovou měsíční sumičku určenou na náklady spojené s výkonem mandátu. Dárci poslali celkem 104 238 korun. Pan Paroubek je odmítl a tak o jejich přidělení rozhodli sami čtenáři. Peníze už mají své adresáty a jsou opravdu na správných místech. Pojďme se tam podívat.
Dominik Filip (3), chlapec bez tlustého střeva Má za sebou pět operací a doktoři doporučili rodičům prozatím jen trpělivost. "Prý až v deseti patnácti letech se budou moci pokusit o nápravu, " říká paní Martina Nešverová, Dominikova matka. Když se syn narodil, vážil 4,40 kg a měřil 52 cm. Už když jí ho sestřička přinesla ke kojení, nechtěl pít. Pak se ukázalo, že mu nevyšla první novorozenecká stolice. Následoval inkubátor, kapačky, JIPka. To bylo ještě v Budějovicích. Když bylo Dominikovi půl roku, přestěhovali se do Prahy a chlapec se dostal do péče Thomayerovy nemocnice, k primáři Nekvasilovi. "Našemu synovi zachránil život," vzpomínají rodiče. Tam také stanovili novou diagnózu - Hirschprungova choroba. Vyprazdňování není možné, tlusté střevo nefunguje. Lékaři ho nechali chlapci jen 5 cm u konečníku a pokusili se ho nahradit tenkým střevem. Pár měsíců to fungovalo, ale potom přišly horečky a zvracení. Rentgen loni v říjnu ukázal, že Dominik má břišní dutinu znečištěnou stolicí. A tak se znovu operovalo a lékaři mu museli zřídit umělý vývod. K němu patří i speciální sáčky, zachycující stolici. Jenže jedno balení o třiceti kusech stojí 6800 Kč a pojišťovna hradí pouze jeden denně. "Dominik potřebuje tři až čtyři sáčky za den. Každý včas nevyměněný znamená bolestivé mokvání kůže kolem vývodu. To ho omezuje i v tom, aby si i jen hrál. Proto nám přišlo těch skoro pětatřicet tisíc vhod, děkujeme čtenářům," říká Dominikův táta Jan Filip (31).
Tomáš Pustina (3O), nejvyšší Čech čeká na vozík Všechny své rekordy by vyměnil za to, aby ho nebolely klouby a mohl jít normálně ven z baráku. A rekordů drží Tomáš, rodák z Rozkoše u Humpolce, požehnaně. Výška 222 centimetrů ("Kdyby se mohl pořádně narovnat, měl by 230," říká jeho otec Jaroslav). Délka chodidel 37 a 38,5 centimetru. Rozměr dlaně napříč 15,5 cm. V dohledné době se mu i díky čtenářům Blesku povede vyrazit na čerstvý vzduch. 34 746 korun českých je částka, kterou dostal na elektrický vozík (mechanický by mu byl vzhledem k výšce a váze 180 kilogramů k ničemu, pokud by ho rovnou nerozsedl). "Mezi lidi, do hospody, možná do Humpolce, ale ten je dál a z kopce, to asi hned nepůjde," plánuje první jízdu zastřeným hlubokým hlasem obra Koloděje z Cimrmana Tomáš. Nejbližší restauraci má sto metrů, ještě před rokem se tam došoural po svých. Teď přijede vozítkem, které vypadá trochu jako čtyřkolka z budoucnosti. Stroj potřebuje prodloužit a přidělat zábrany, aby Tomášovi nesklouzly nohy, které příliš neovládá. Kvůli tomu se cena vyšplhala asi na 200 tisíc. "Na kontě sbírky už máme přes půl milionu, použijeme je na zlepšení jeho života," říká Tomášova máma Alena. Dosud museli téměř na vše ušetřit, obrovskými botami počínaje a dlouhou bytelnou postelí zhotovenou na zakázku konče. Tomáš měřil při narození běžných 50 centimetrů, jenže až do nedávné operace nepřestal růst. Po nehodě na bicyklu je od osmnácti v invalidním důchodu. Elektrický vozík by měl dostat do Vánoc, snad se konečně dostane ven a mezi kamarády, s kterými si tak touží popovídat. Hlavně, aby mu nezkřížilo plány náledí, vždyť příroda a osud mu už naházely pod jeho velké nohy klacků dost.
Luboš Vřeský (16), mozková obrna Luboš měl smůlu od příchodu na svět. Přestože těhotenství jeho maminky Jaroslavy (54) bylo normální, narodil se v sedmatřicátém týdnu. "Vážil 2,30 kg a měřil 47 centimetrů," vzpomíná paní Vřeská, samoživitelka. "Už tehdy byl maličký a slaboučký, skoro se nehýbal." Když bylo chlapci devět měsíců, dostal dětskou mozkovou obrnu. S ní přišla ztráta hybnosti a později, po pár letech, i epileptické záchvaty. Jeho matka bere celou situaci takovou, jaká je. "Musím se o to víc snažit a otáčet se," říká o sobě. "Stala jsem se vlastně takovou ženskou činu, jinak bych neobstála ani já a můj Lubošek taky ne." O syna se stará příkladně a je na něj i hrdá. "Má IQ 68 a to není vůbec málo a od jeho šestnácti let ho vozím do speciální školy. Je jedničkář!" Ale pak tiše dodá -"Jenomže stačí jeden epileptický záchvat a je zase na nule..." Příspěvek od Blesku, 17 373 korun, umožnil nákup elektrického rotopedu, který dovoluje procvičovat ruce i nohy zároveň. V bytě 2+1 v Ostravě-Porubě je kvůli němu trochu těsno, ale Luboš díku přístroji žije podstatně lépe. A s ním i jeho maminka.
Antonín Horešovský (37), ochrnutý Když ho v květnu 1998 srazilo u Zašové poblíž Rožnova pod Radhoštěm auto, rozbilo mu život na cucky. Maturant, důlní technik, který už osm měsíců žil s přítelkyní "na vlastním", upadl na dva měsíce do bezvědomí. Žil, ale nevěděl o tom, ani jeho blízcí to nedokázali rozpoznat. Jen lékaři neztráceli naději... Jeho táta Antonín (59) a matka Jana (57) tehdy bydleli sami dva v bytě 2+1 v Rožnově. Synova nehoda jim život obrátila naruby. "Byt byl v pátém patře, s výtahem, ale tam se vešel jen vozík s Toníkem. Jinak už nic a nikdo. A on si ani ten knoflík od patra nestiskl, tak nám byl výtah na nic. Nosili jsme ho domů na zádech," vzpomíná paní Jana. Po tahanicích jim město v únoru 1998 za 250 000 korun odprodalo byt 3+1 po Romech. "Dodneška se třesu hnusem, špíny tam všude bylo na centimetr," s odporem říká Antonínova matka. Zatnula zuby a začala dřít. Nakonec ji starosti a námaha dostaly do invalidního důchodu, ale od ledna 2000 už všichni žijí v novém rekonstruovaném bytě spolu. Antonín nemá šanci na uzdravení. Váží asi 115 kg, trpí obřími otoky a celkovou nehybností spojenou se samovolným únikem všeho, co souvisí s vyměšováním. Elektrické rehabilitační dvojkolo, na které mu sbírka čtenářů Blesku přispěla částkou 17 373 Kč, mu život trochu projasnilo. "Moc jsme to uvítali," říká paní Jana.
