Víc než dvě hodiny jsme se pohybovali v naprosto temných prostorách pražského metra. Provázel nás muž, který musí zůstat neznámý. Riskoval, aby veřejnost věděla, jaká je skutečná situace v tubusech a stanicích, zatopených velkou vodou. Jeho svítilna postupně odhalovala nánosy bahna, uzavřené protitlakové dveře, mrtvé eskalátory, poničená nástupiště i podemleté koleje. To vše podmalovával puch tlejících zbytků, monotónní hukot čerpadel a ojedinělé, vzdálené výkřiky dělníků, odstraňujících sutiny a odpad. První, co člověka napadne při pohybu pod zemí, kde ještě nedávno duněly vlaky metra je, že takhle nějak vypadá obraz absolutního zpustošení. Dokonce i orientace v prostorách, kdysi důvěrně známých, je zmatená a nejistá - všechno vypadá úplně jinak. Vestibuly a podchody, vstupy do stanic a průchody mezi nimi, nástupiště a ostatní místa totálně změnila svoji tvář. Podchod na nejhlubší a proto i nejvíce postižené stanici metra Florenc jakoby vymetlo obří koště, nic tu nezůstalo na svém místě. Zničeny jsou všechny obchůdky, herny, kiosky. "Tady to bylo o nervy," ukazuje náš průvodce. "Nikdy bych nevěřil, že pekařské těsto z mrazáku, které hnije pár dní ve vodě, dokáže tak smrdět." Podobných lahůdek bylo víc - třeba takové lepidlo na tapety a jeho puch vydrží málokdo. "Nás se nikdo neptal jak fajnové máme nosy, museli jsme vyčistit tohle všechno tak, aby bylo možné dostat sem dolů čerpadla," vysvětluje průvodce. Chlapi, co tady dole strhávají zničené protipožární obložení stropů, ho uctivě zdraví. Trosky ze zdí nakládají do vagónků na kolejích, ty pak dotlačí někam na nástupiště a odsud - zase ručně - sutiny a jiný odpad vynášejí na světlo, ven z metra. Zhruba devadesát lidí se tady točí ve směnách po pěti dnech (pak je pět dní volno) tak, že práce neustává po celých čtyřiadvacet hodin. Do úterka 10. září musejí podle harmonogramu připravit místo Železničnímu stavitelství Praha. Jeho odborníci začnou na Florenci bagrovat kolejiště, pokládat nové koleje a dělat ještě stovky dalších operací. Čerpadla tu zatím ale stále jedou naplno. Firma, která s nimi disponuje, z nich dokáže dostat od dvou do čtyř a půl kubíku vody za minutu. Za dvanáct hodin klesne hladina asi o čtyřicet centimetrů. Hadice jsou napnuté k prasknutí a zvuk odčerpávané vody je slyšet odevšad. V metru je asi ještě jedno metro "Když jsme začali toho 14. srpna čerpat naplno, přiběhli za námi městští policisté a křičeli, abychom přestali, že prý bouráme Karlín. Nějaký chytrák si myslel, že vodu pouštíme do karlínské kanalizace. Jenomže my jsme využili Hradní stoku," vzpomíná jeden z ředitelů, organizující záchranné práce. "Ta vede přímo do Vltavy, nikoho a nic neohrožuje." Jeho osobně ale překvapilo - a nebyl sám - jaký zmatek vládl při organizování prácí v metru. "Najednou chyběly plány stanic, zařízení a servisních prostor. Nikdo nic nevěděl, ukázalo se, jakou chybou je, že metro nemá jen jednoho pána." Tohle tvrzení sedí. Holanďané a Němci, kteří také pomáhali čerpat vodu z metra, si spočítali, že objemově - podle kubíků odčerpané vody - by metro mělo být už suché. Jenomže voda tam pořád je. "Ano, připouštím, že zaplaveny jsou úplně neznámé prostory. Své zájmy a lidi tu měl nejen Ochranný systém metra, ale i armáda a vnitro. A ti se nesvěřovali nikomu s tím, co vlastně pod zemí obhospodařují - jestli jsou to kryty, nemocnice, nebo rezervoáry pitné vody pro případ války," řekl nám jeden z expertů, který nechtěl být jmenován. V metru je možná, laicky řečeno, ještě jedno metro. A co dveře? Byly uzavřeny včas? "Já tvrdím, že všechny tlakové dveře ve stanicích metra, ke kterým jsme se při odčerpávání vody dostali, byly uzavřeny," zodpověděl jeden z inženýrů dotaz na to, jak to vlastně je s hermetickou izolací podzemí. "Jinou věcí je, že ty dveře jsou děravé jako cedník, tečou buď ony, anebo průchodky pro kabely v jejich sousedství." I my jsme se přesvědčili, že obří, metr a půl tlustá hydraulicky ovládaná vrata ( s cedulkami Mávag Budapest 1983) uzavřená jsou - jak na Florenci, tak i na Štvanici, ve Vltavské a podle ujištění lidí, se kterými jsme hovořili, i jinde. Obvinění, která se v poslední době snesla na hlavu zejména generálního ředitele Dopravního podniku Praha Milana Houfka, vyznívají v tomto světle dost účelově. "A divíte se," optal se již zmíněný ředitel záchranných prací, "po takové tragédii se musí najít a předhodit viník a Houfek je první na ráně. Nezaslouženě!" Paradoxně se nyní ukazuje, že Ochranný systém metra v případě tak intenzivní povodně na vrata zřejmě spoléhat ani neměl. "Vrata izolovala stanice od tubusů, kde jezdily vlaky metra," zdůraznil náš průvodce. "To znamená, že i když odčerpáme všechnu vodu, zůstane za těmito vraty a my se k ní prostě nedostaneme. Kromě toho, vrata lze otevřít jen z té strany, kde je stále voda. Potápěči to nezvládnou, asi bude nutné sáhnout k odstřelu." Důkazem této situace je (přesněji - v pátek 6. září kolem poledne ještě byla) situace u větrací šachty metra stanice Florenc, ústící naproti Muzeu hl. města Prahy. Je hluboká 44 metrů a vodu z ní od čtvrtka dostávají jen dvě čerpadla ze čtyř připravených. "Přestože je dole spousta vody, my k ní nemůžeme. Brání nám ta vrata, sice prosakují, ale to zvládneme s polovičním nasazením. Ta druhá půlka nemá co dělat," řekl strojník mobilní elektrocentrály Zdeněk Skalický. Řešit tento problém je nyní možná ze všeho nejdůležitější. Vzhledem k plošnému poškození metra se nezdá, že by svůj provoz obnovilo do září nebo listopadu. "Co vás nemá," krčil rameny jeden z inženýrů pod zemí. "Budeme rádi, když do 29. listopadu pojede metro mezi hlavním nádražím a Florencí. I tak to dopravě v Praze odlehčí." Jenomže s postupem doby se ukazuje, že problémů spíše přibývá. Metro plesniví, velké mapy plísní již nyní kryjí stropy a stěny. Kdo tam pustí lidi, kdo je vystaví bez pořádné desinfekce možnosti nákazy? Každý časový horizont obnovení provozu metra je proto nyní jen zbožným přáním, práce na něm bude víc, než se zdálo.