JAK JSEM DĚLALA AUTOŠKOLU: Největší problém mi dělal můj učitel. Byl to klasický šovinistický chlapík, který měl ve zvyku oslňovat své žačky. Dost dlouhou dobu jsme nemohli najít společnou vlnu komunikace... ČÍM JEZDÍM TEĎ: Zamilovala jsem se do svého současného auta. Je to Renault Scénic, zlatý. Obrovské, pohodlné auto, kam se vejde moje malá Bibi se všema panenkama i zlatý retriever Garp a jeho deset míčků. MOJE PRVNÍ AUTO: V osmnácti jsem koupila Fiat Uno z bazaru za pár korun, kamarádi ho zrekonstruovali do pojízdné podoby. Říkala jsem mu Pecháček, protože měl furt smůlu - učila jsem se na něm jezdit. CO OD AUTA VYŽADUJI: Hlavně bezpečnost. Šíleně se bojím bláznivých řidičů. KOLIK ROČNĚ NAJEDU: Nejsem řidič dlouhých tras. Pohybuju se převážně po Praze a o víkendech jezdím na chalupu. JAKOU OPRAVU ZVLÁDNU: Žádnou. ZA CO PLATÍM POKUTY: Za špatné parkování. Kolik? Hodně. Bydlím i pracuju v centru Prahy. A když popáté objíždím ten samý blok, tak mi rupnou nervy a zaparkuju "na zeleni". NEJVĚTŠÍ RYCHLOST, JAKOU JSEM JELA: Asi 200 km/h, ale to jsem ještě neměla Bibi. Teď jezdím jak šnek. KDY NADÁVÁM V AUTĚ: Nikdy. A nesnáším řidiče, kteří tak činí. Tento druh afektu mi přijde opravdu bizarní. CO NA SILNICI NESNÁŠÍM: Chlápky, kteří na mě křičí, že jsem blbá blondýna. JAKOU HUDBU V AUTĚ POSLOUCHÁM: Pink Floyd, Lucii, Čechomor a dětské zpívánky. PŘÍBĚH, NA KTERÝ NEZAPOMENU: Když jsem se učila řídit, tak jsem se zeptala řidiče taxi, jak to, že ho nebolí noha, když furt musí držet spojku. On se udiveně pootočil a velmi přezíravě mi sdělil, že se dá vyřadit, což byla pro mne v té době nová informace. SEX VAUTĚ: Jednou. V centru Prahy v malém mini autě ..., ale to už je fakt dávno. JÁ A STOPOVÁNÍ: Když mi bylo šestnáct, pravidelně jsem stopovala, až když nás chtěl u Hanau s kamarádkou znásilnit americký voják z místní základny, tak jsme toho nechaly. Navždy.