Včerejším dnem máme na světě šest desetiletí Hanu Zagorovou. Zpěvačku, která jako jediná s Helenou Vondráčkovou dokáže konkurovat kolegyním mladších generací a kralovat na popovém výsluní. Hance jsme k narozeninám přinesli růži, nechali ji vybrat restauraci a pozvali na "obědovečeři". Vybrala si Kogo. Dali jsme si její oblíbený bublinkový "elixír" prosecco a byli zvědaví, co si dá jako první chod. "Dám si salát s rucolou, cherry rajčátky a parmazánem. A stop!" obrátila se k číšníkovi a hned nám to vysvětlila. "Vydržela jsem to už dva dny, tak to přece neporuším. V mládí mně každý záviděl, že se cpu a nepřibírám. S věkem se to ale mění. To je ale možná to jediné, co mi na té šedesátce nesedí." Rozhovorů ve svém životě Hanka udělala habaděj. A tak jsme si řekli, že se zeptáme na to, nač se jiní ještě nezeptali. A slíbili jí, že když jí bude něco nepříjemné, ať zvedne ruku. Tu ale Hanka ani jednou nezvedla. * Hanko, nosíte paruku? Nebo ne? Desetiletí se o to lidé přou a nikdo se vás na to neodváží zeptat... Teď mám svoje vlasy, koukejte... Paruku jsem ale opravdu nosila skoro celý život. Byla to velká móda. Jedno období jsem ji dokonce nosila denně. V 60. a 70. letech bylo také pravidlo, že bez příčesku ani ránu. * Kdy jste měla paruku naposledy? To vím přesně, před pěti lety, když se natáčelo cédéčko Hanka. * Máte jejich sbírku? Ne, paruky se vyhazují. * Nenosila jste je kvůli té "potvoře" leukémii? Opravdu ne. Vlasy byly v pořádku, jen jsem omdlévala. A dnes mám jen pár vlasů přidaných. Před třemi lety mě do takových praktik zasvětil stylista Dan Procházka. * Kolik utratíte za takového kadeřníka měsíčně? Opravdu nevím. Oskaru Buškovi z Křemencovy ulice dám vždycky nějakou větší částku a on se o mě stará. Jednou za čas mi to spočítá a řekne: Už tady zase nemáme žádné peníze. Je to skvělý kadeřník, chodí k němu i Kateřina Brožová, Halina Pawlowská nebo Jana Švandová. * A co transfuze? Skutečně je už nepotřebujete? Ne a budou to už čtyři roky. * Po kolika letech chození? Začala jsem s nimi v roce 1969. * To musí být obrovská úleva…Vždycky po jedenácti týdnech si zajít vyměnit krev a riskovat, že vám vpichují žloutenku, HIV nebo omdlévat a třást se, že se vám to stane na pódiu, muselo být děsné... Ano. Bylo. Teď je to konečně ve stadiu, kdy je to pro mě značně výhodné. * Tak čím to je? Bylinkami? Může to být úplně vším. Bylinkami, čajem, panem léčitelem, kterého mi doporučila Katka Brožová. V první řadě ale pomohli samozřejmě lékaři. Po tom, čím to je, ale nepátrám. Jsem ráda, že to tak je. * Očistnou bylinkovou kúru jste si svědomitě dělala tři roky. Co to vlastně znamená? Pít minimálně sedm čajů denně a ještě je musíte denně prostřídávat a myslet na to. A nesmějí být studené. * To abyste od rána do večera nedělala nic jiného. Jak jste zvládala koncertní šňůry? Se sedmi termoskami? Kdepak. Čaje jsem si dělala vždycky na místě. Ten čas na sebe jsem si prostě udělat musela a jsem ráda, že pro mě kapela měla plné pochopení. Opravdu nevím, co najednou zabralo. Na doktory rozhodně dopustit nedám. Nehledě na to, že se mi vždycky doktoři moc líbili. * Měla jste nějakého? Měla. * Kolik jste vlastně takových fajnových známostí zažila? Statistiky u žen uvádějí 6 až 8 sexuálních partnerů za život. Prosím vás, to jste si právě vymysleli. * Nevymysleli, ale taky se tomu divíme. Takže kolik? Už mám ve svém věku právo, abych zapomínala. * Dobře. A pamatujete si, jak dlouho jste nejdéle byla v životě sama? To si už vůbec nepamatuji. Navíc, když se vám vztahy kolikrát prolínají... * To se vám stává? To se mi v mládí stávalo. * Jste se Štefanem svoji čtrnáct let. Je to první mužský, u kterého jste si řekla, že už provždy a nikdy jinak? První. Když jsme začínali, kamarádi mi říkali: To ti opravdu nevadí být od rána do večera s tím jedním člověkem? Ajá jim říkala: Ne, já to vyhledávám. Všichni, kdo mě znali, věděli, že najednou se něco v té mé hlavě prostě změnilo. * Co podle vás zabírá na chlapy? To se nedá generalizovat. Ale není to tak těžké. * Štefan sbalil vás nebo vy jeho? Štefan mě. Balil mě v Basileji a já se tak koukala: Zdá se mi to nebo je to pravda? To je ta nejlepší metoda balení. A pak přeskočila ta pověstná jiskra. Hlavně ale za velmi krátkou dobu mi oznámil datum svatby. * A vy? Dostala jsem záchvat smíchu a on se urazil. Mezi námi to bylo jasné od počátku. * On byl v té době sám? Měl takovou skoromanželku ve Vídni. * Mluvíte o svých "bývalých" doma? Ano. Já tohle můžu. Ale Štefan to nemá rád. * Jste žárlivá? Moc ne, divadlo je přece kolektivní práce, to bych se užárlila. * Kdy vás Štefan naposledy překvapil? Naštěstí ničím. Já nemám moc ráda překvapení. Radosti ale miluju naprosto všechny. * Co hádky? My se nehádáme. Možná malinko. Za hádku bych považovala třeba to, že večer, když půjdeme spát, si nedáme pusu. A to bych opravdu nepřežila. Protože bych neusnula. Jsme na to zvyklí čtrnáct let. * V létě jste teď se Štefanem prožili určitě vaši nejdelší dovolenou. Dalo se to vůbec vydržet, v malém španělském bytečku celých devět týdnů? Pořád vedle sebe? Dalo. Vůbec jsme se nenudili. Trochu jsme cestovali, ale nejvíc jsme v tom bytečku, kousek od Malagy, odpočívali. Nechtěli jsme pracovat, a tak jsme si dopřáli naše nejdelší volno v životě. * Štefan neustále cestuje po světě, vy mu zpravidla děláte doprovod. To bez něho vážně nemůžete existovat? Tak nejdéle týden. Stejně spolu neustále visíme na telefonu. * To musí být pálka... Musím přiznat, že nejvíc peněz oba dva utratíme za telefon. * Nebylo by to přes internet levnější? Bylo, s tím ale ještě nejsem takový kamarád. Dodnes píšu tužkou a gumuji. * Španělsko, Japonsko, Amerika... Proč někdy nezajedete na chalupu na Kokořínsku? Tam jezdí jenom sestra. Mně by tam nebylo dobře. Před dvaceti lety mi tam umřela maminka v náručí. Zní to hrozně, bylo to ale opravdu tak, že jsem za ní přijela, ona jako kdyby na mě čekala, a umřela. * Chybí vám v životě vůbec něco? Jasně, nějaké zvířátko. Štefan by moc chtěl. Ještě, že se já dokážu držet při zdi. Je spousta zemí, kde to zvířátka nemají vůbec lehké. Určitě nejvíc trpí v letadle. Takového pejska bychom v životě nepustili v kleci s kufry do zavazadlového prostoru. Chtěli bychom moc labradora. Toho si ale s plyšákem v kabině letadla bohužel nespletou. * Za čtyřicet let kariéry jste nazpívala 750 písniček. Když zajdete do restaurace a oni hrají zrovna vás, přemýšlíte, že byste to udělala jinak? Ne, protože si sednu, abych to tak moc neslyšela. * Cítíte, jak říká Karel Gott, že hlasivky atrofují, stárnou? Biologický věk neošálíte, ale taky nevím, proč bychom ho měli šálit. Mně zatím hlasivky službu nevypověděly. Také jsem v životě měla nevídaně málo koncertů, které jsem musela zrušit. Spočítala bych je na prstech jedné ruky. Ale to bylo kvůli mé nemoci, nikoli hlasivkám. * A jak o hlasivky pečujete? A co říkáte na zaručené léky, jako jsou vajíčka nebo olivový olej? Vajíčka ne. A olej? Fuj, to vůbec ne. Ale rozpustím si občas kalcium. Ono to ty hlasivky tak nějak uhladí. Je to rituál, který před koncertem dělám opravdu sto let. A samozřejmě musíte cvičit. A před koncertem denně dobrých čtrnáct dnů. * Když máte stres, řešíte ho jídlem? Ano, najím se. A to by se nemělo. Anebo když cítím, že na mě něco leze, musím si okamžitě vzít něco dobrého. Pokud možno meruňkové knedlíky, které si musím udělat ale sama. * Vy a plotna? To si nedokážeme představit... Néé? To je ale hrubá chyba. Maďarská jídla mám kvůli Štefanovi přímo v pracovní náplni. Perkelt s haluškama, nebo plněná kapusta, zelí. Nebo kuřecí paprikáš. Nebo "bableveš", to je fazolová polívka. * Hm... Hanko existuje vůbec něco, co se vám v životě nepovedlo? Strašná spousta věcí. Možná, že jsem mohla být krásná štíhlá blondýna. * Takže vy se za krásnou nepovažujete? Ale, buďme zase upřímní! * Ale říká se o vás, že máte mezi zpěvačkami ty nejkrásnější nohy... To bývávalo. * Nechávala jste si někdy píchat botox, vypínat si pleť a tak? Co je vám po tom! Ať si dělá každý, co chce. * A jak dlouho vám to ráno trvá, než se dáte do pořádku? V koupelně? Tak půl hodiny. * Tak to musíte být šťastná žena, které nic nechybí... Neřekla bych. Nejsem jen člověk, který se rouhá. A bojím se říkat, že jsem nadšená, přešťastná a že mi nic nechybí. Věřím totiž, že v moment, kdy to vyřknete, už nějaký ten ďáblík stojí za dveřmi. A přijde pohroma. Říkám si jen: Klid, všechno v životě je tak, jak má být.