Se šálou interesantně přehozenou kolem krku vypadá jako švihák lázeňský. A vypadal by tak patrně i bez ní. Herec a moderátor Tomáš Matonoha (34). Vejde do kavárny a přítomným ženám se nepatrně rozšíří oči, některé se maličko polijí kávou. Dámy, bohužel. Tento mladý muž je ženatý a instituci zvanou manželství bere dle všeho velmi vážně. Jak jste se seznámil s manželkou, herečkou Lucií Benešovou? Seznámili jsme se při natáčení televizní inscenace Muž, kterého všichni chtějí. Kdo si začal? Začal jsem si já. Pozval jsem svou budoucí ženu do Brna na výlet. Ukázal jsem jí Macochu, Špilberk, jeli jsme do Mikulova do sklípku, na Svatý Kopeček, ještě jsem ji vzal do Josefovského údolí a do Boskovic. To všechno lze stihnout za den? Ne, to bylo na čtyři dny. Exkurze po jižní Moravě. Za rok od exkurze jsem si ji vzal. Nejsem přítelem toho, že spolu dva lidi chodí deset let, zapomenou se vzít a založit rodinu, a pak se rozejdou. Doba je rychlá. Dřív docházel snoubenec do rodiny několik let. Jakým způsobem jste žádal o ruku? Koupil jsem velkou květinu, pak jsem normálně přišel a požádal svou ženu o ruku. Dal jsem jí čas na rozmyšlenou, nechtěl jsem odpověď hned. Chtěl jsem se ženit jen jednou, a tak jsem si říkal, ať má ta odpověď váhu. Je to odpověď na celý život. Jsem v těhle věcech dost konzervativní, taky je to dané tím, že jsem se ženil ve třiatřiceti. Svou ženu považuju za nejkrásnější ženu na světě se vším všudy. Vloni v říjnu se vám narodil syn. Byl jste u porodu? U porodu jsem byl. Je to nepopsatelný pocit. Štěpán se narodil ve čtvrt na pět ráno, ta noc byla neuvěřitelně sychravá, ten den nesvítilo slunce, bylo to takový... to nejde popsat. Moje paní to má teď těžší než já, neumí spát přes den, a nikdy neuměla. Já mám naštěstí takový spánek, že si umím naspat přes den hodinku dvě. To mám ještě z Brna, ten zvyk. Brno je pomalejší, klidnější, méně dynamické. Když mám možnost, chodívám odpoledne spát, což tady v Praze nikdo moc nechápe. Žena si ze mě dělá legraci, že furt spím. Říkám: Ne, já si to naspávám dopředu. Když jsem začal jezdit do Řecka a do Itálie, tak mě fascinovala ta odpolední siesta. Dneska jsem měl dobrej den, protože jsem nemusel s nevlastním synem Luciánem do školy, vstával jsem až v devět. (Luciána má Lucie Benešová z předchozího vztahu s hercem Filipem Blažkem - pozn. aut.). Takže vzorný otec... Vodím ho, protože ta škola není kousek. Teď začne zima, budeme jezdit na snowboardu. Já se to učil sám před dvěma lety. Když se v tomhle věku učíte na snowboardu, nemůžete na nějakou frekventovanou sjezdovku, a tak jsme si pronajali chalupu v Orlických horách. Tam jsem se dva dny válel ve sněhu, a když jsem pak vydržel déle než půl minuty stát, šel jsem na takový menší vlek, a po pěti dnech jsem jel na Říčky. Nejhůř se učí jezdit na prkně lyžaři. Já pětadvacet let lyžuju, člověk má určitej návyk těla na lyžování, a ten snowboard má úplně jiný chování. Musíte vydržet ty dva dny, kdy si připadáte, že neumíte nic. To Vám stačily dva dny? Dva a půl dne. Teď budu jezdit se synem na hory a slíbil jsem mu, že budeme chodit na hokej. Protože česká fotbalová liga stojí teď za takový kulový! Kam se dostal fotbal za vedení tý partičky grázlů a hajzlů v kravatách? Je nezajímá sport, jen to, kde se co dá rozprodat, kde se dá krást. Když vidím ty týpky jako byl Chvalovský, když vidím Košťála, když vidím Mokrýho... Ničí českou kopanou. A to tam klidně napište. Moderujete nový televizní pořad Udělám cokoli. Vy osobně byste byl schopen udělat něco šíleného? Pokud vám někdo za normálních okolností řekne: Skočte bungee jumping, tak neskočíte. Ale v momentě, kdy máte nějakou obrovskou motivaci, přemýšlíte jinak. Když jsem byl na střední škole, kluci si chtěli skočit s padákem. Což mě vůbec neláká. Já jsem třeba zažil jinou věc, o které mnoho lidí řeklo, že by to dělat nemohlo. Když jsem uváděl v přímém přenosu televizní ceny Elsa. Jak jste to snášel? Vždyť to musel být horor. Já si, a celkem se mi to daří, vsugerovávám, že to není přímý přenos, že se na to nikdo nedívá. Nepřemýšlím nad fenoménem kamer, to mně vždycky dojde až druhý den. Snažím se naprogramovat si do hlavy, že to přímý přenos vlastně není. Ani vteřinu nepřemýšlím nad tím, že jsem v přímém přenosu v televizi a že to běží dvě hodiny. Jen vím, že nesmím dělat chyby a nesmím si šlapat na jazyk. Je to taková autosugesce. Tréma a napětí vás může svázat, snažím se je od sebe odehnat. K roli právníka Richarda Sýkory ze seriálu Rodinná pouta jste přišel jak? Vstoupil jsem do toho na poslední chvíli, měl to hrát někdo jiný, ale odmítl. Dostal jsem se do toho, aniž jsem věděl, o co jde. Zavolali mi z agentury, že se za tři týdny točí. Přišel jsem na kamerové zkoušky, tam jsem řekl dialog, na nic jsem se neptal. Ptám se, až když mi řeknou, že to budu dělat. Zahraju, odejdu, a buď zavolají, nebo ne. Už v tom jedu necelé dva roky. Myslím si, že mám velké štěstí, ta postava je jedna z nejlepších. Je dobře napsaná. Mám kliku na Sýkoru. Vzpomínáte na natáčení skvělého filmu Mistři, kde jste hrál ne právě šťastného autobusáka? Vzpomínám na atmosféru toho filmu, toho šílenýho, sychravýho podzimu, vzpomínám na to šílený prostředí. Oni hledali v téhle republice opravdu optimálně rozbořenou opuštěnou sudetskou vesnici, a nenašli. Tak je ta vesnice poskládaná ze tří vesnic. Natáčení probíhalo tak, že nás vozili po rozbořených místech. Nikdy jsme se nedostali do hezkého prostředí. Deprese byla? No jasně. V tom autobusáckým mundúru je vám zima, můžete mít spodky, cokoli. Když si vzpomenu na Mistry, tak je mi zima. To bylo natáčení, kdy jsem trávil čas u naftového topení, furt jsem se někde zahříval, furt jsem někde mrznul. Autobusákům je pořád zima? Autobusákům není zima, autobusáci jsou v teplém autobuse, já jsem v tom teplém autobuse neseděl. Když už jsem tam seděl, tak jsem tam seděl půl hodiny na jeden záběr. Navíc ten autobus nebyl nikdy pořádně vytopenej, protože nejel nikam daleko, jen popojížděl. Atmosférou podobné byly Divoké včely, které se vlastně točily na Bruntálsku, v otřesném bizarním smutném prostředí rozpadlých chalup. Tam trávíte většinu času, to vás prostě pohlcuje. Ale má to obrovskou výhodu, že se vám to pak strašně dobře hraje. Prý rád chalupaříte. To jsem asi říkal v době, kdy jsem se přestěhoval na venkov. Od léta do listopadu mě to chalupaření nadchlo a bavilo. Ale pak od listopadu do března... ta zima na venkově je podstatně jiná než ve městě. Já jsem tušil, že je jiná, ale že je takhle jiná, že je to takovej skok do jinýho stylu života, to jsem nevěděl. Dost jsem z toho vystřízlivěl. A utekl jste do Prahy. Neutekl. Přestěhoval jsem se. Představa, že bych měl strávit další zimu na venkově... Ne, raději ne.