"Po drahých kobercích chodit ve špercích, to mně zkrátka sluší, hosty přijímám, jen se zajímám, co pak ušít si dám. A svět mi rukama tleská, jsem roztomilá a hezká, když se načančám..." To zpívá Heidi Janků (42) a v mnohém má určitě pravdu. Je roztomilá a hezká, potlesk slýchá často a ve špercích jí to bezpochyby sluší. Ovšem že by žila jen pro ně? Tomu nevěřte. Když se načančám "Líčení je v rámci mé profese taková nutnost. Už jsem si na to tak zvykla, že se líčím denně. Je to trošku profesionální deformace, nenalíčená si připadám neupravená, nedooblečená, nesvá. Nechci, aby si lidi říkali: Ježíš, ta vypadá hrozně! Nelíčím se, když vím, že nikam nejdu. Nelíčím se na dovolené. A jsem ráda, že kosmetika je už na takové úrovni, že nepozoruju, že moje pleť by pod ní nějak trpěla. Líčím se vlastně i proto, že mým největším hitem je písnička Když se načančám, tak jí musím být věrná. Ženské by měly o sebe dbát. Ne, nesmíme chlapům dávat záminku, aby se dívali po těch mladších." Když se načešu "Trošku jsem kvůli vlasům trpěla. Mně prostě bůh nenadělil, co bych si přála. Dlouhý vlnitý! Vždycky chceme to, co nemáme. V naší rodině, aspoň co pamatuju, nikdo nemá dlouhý vlnitý. Můj muž má rád, když má ženská dlouhý vlasy. Tak jsem si je nechala prodloužit. Na vaše vlasy vám prostě připevní cizí vlasy. Nechala jsem si je udělat dlouhý a hustý. Měla jsem z toho obavy, protože se říká, že ženský omlazuje, když se dají ostříhat nakrátko, ale já jsem přesně opačný typ. Když se ostříhám, vypadám trochu jako stará mladá. Bílé a žluté období "Prstýnky nesundávám, v těch se i myju. První jsem dostala ke čtyřicátým narozeninám, druhý od manžela a není v něm diamant, ale zirkon. Hodinky jsem si vybrala sama ke dvaačtyřicátinám, zavedla jsem k nim manžela za ruku. Chtěla jsem hodinky ke společenským šatům. Někdy potřebuju kouknout, kolik je hodin, jestli na tom jevišti nejsem přes čas. Hledala jsem hodinky, které budou zároveň šperkem. Manžel sice říká, že na nich není vidět, kolik je hodin, ale já to poznám. Teďka jsem si zvykla nosit bílý zlato a stříbro, ta bílá mi k zimě víc sedí. Mívám období bílé a žluté, to v létě. Ve žlutém období nosím hodinky ze žlutého kovu, ty jsem si vybrala ve zlatnictví na Havaji, které patří našemu známému, Ostravákovi. Tak abychom mu udělali kšeft." Když se obléknu "Jsem taková veverka, která nic nevyhodí. Vozím to tetě na Moravu, ta to pak rozdá. Neumím vyhazovat, ve skříni mám kousky, které jsem měla na sobě dvakrát třikrát. Když se v tom jednou objevíte v televizi nebo na večírku, tak už v tom nemůžete jít na další večírek. Oblečení je v té naší branži přeceňováno a sledováno až příliš. Ke kostýmům, ve kterých vystupuju na jevišti, mám zvláštní vztah. Ty se dělají tak na rok, na půl roku, prožiju v nich kus kariéry. Chci si nechat udělat další skříň. Mám jednu obrovskou, jednu menší, jednu na kabáty a komodu." Když se svléknu "Nedávno jsem si koupila podprsenku pod hodně průhlednou halenku, kterou nosím na jeviště. Podprsenka má zapínání vpředu. Chybička se vloudila, podprsenka se pod tou průhlednou halenkou rozepla. Tak jsem se omluvila, otočila, zapla a zpívala dál. Co můžete dělat? Dozpívat to musíte, zapnout to musíte, vyrovnat se s tím musíte. Já se vždycky se vším vyrovnám." Boty, ach, boty! "Jsem ujetá na boty, asi jako každá česká ženská. Asi že tady kdysi nebyl takový výběr. Před lety když jsem vyjela do ciziny, tak jsem nekupovala nic jinýho. Protože tady byly jenom černý. Pokud máte nádherný kostým a nemáte k tomu boty, tak to prostě nefunguje. Jak vidím hezké, neodolám. Boty vyhodit umím, ty se vyšmajdaj a rychle vyjdou z módy. Když už nejdou opravit, hodím je do popelnice a ráda si koupím nové. Nemám jich zas tolik. Bude toho tak třicet kousků." Ušanka "Čepice není typický prvek mého oblečení, ale teď jsem si koupila jednu a tu mám ráda. Je to ušanka. Protože jsem teďka byla nemocná a měla jsem zánět dutin, a ta ušanka mi docela pomohla. Jediná čepice, kterou nosím. Dneska jsem byla ve městě a měla jsem ji. To je snad kromě vodky jediná dobrá věc, co ty Rusové vymysleli. A jak oni tam nosili ty hvězdy, tak jsem jednu našla, ale šesticípou. Manžel má odznáček renaulta, to je takový ten známý tvar, tak mi ho tam chtěl dát, ale já říkala: To už radši ne. Ne že bych si nechtěla ze sebe dělat srandu, ale není ušanka s odznáčkem renaulta už příliš?" Brýle ne "Musím to zaklepat, dioptrické brýle nepotřebuji. Teď se nosí i nedioptrické brýle jako módní doplněk, ale já si myslím, že nejsem na brýle ten správný typ. Sluneční brýle nosím, jinak mi oči pláčou a červenají, ale nekupuji si značkové, protože je ztrácím, rozsedávám a šlapu si na ně. Během sezóny vyřídím tak čtvery patery. A nemám ráda, když se mnou někdo mluví a nesundá si sluneční brýle, takže mu nevidím do očí." Fit centra? Jen to ne! "Lidi se mě dost ptají, co dělám pro to, že jsem tak hubená. Mně dělají dobře procházky. Manžel vždycky říká: Pojď, já tě půjdu vyvenčit. Tak se jdeme venčit navzájem. Mám ráda les, vyrůstala jsem v Beskydech a les mi přirostl k srdci. Když melu z posledního, tak si buďto lehnu a vím, že se musím pořádně vyspat, nebo se sebereme a chodíme lesem. To mi dělá dobře, když si můžu úplně vyčistit tu palici, ale fit centra nebo běhání, to mě nebere, to ne. Řeknu to jednou větou: raději nejím, než bych měla cvičit." Dieta s vůní knedlíků a buchet "Dneska nenajdete člověka, co by neměl nějakou diagnózu, podle které se musí trošku řídit. I já jsem si už svou diagnózu vypěstovala. Kvůli ní mám dietu, která je velmi zvláštní: nesmím nic, co obsahuje vlákninu. Ovoce, zeleninu, nic zdravýho. Člověk si zvykne. Jen v létě mi chybí ovoce. Ale zase můžu maso, knedlíky, buchty a bílý pečivo."