Nejúspěšnější český televizní režisér Jiří Adamec (56) a jeho současný největší trhák Pojišťovna štěstí za 80 milionů korun vyšroubovali na Nově sledovanost každou neděli na 3 500 000 diváků. Super úspěch! "To je seriál, který naštěstí po jednom vysílání nevyletí komínem. Vždyť mě se vším všudy stál určitě tak 3000 hodin života," vypočítává Adamec. Škatulkují ho mezi workholiky, on se za to ale nestydí. "Žiji pro práci a všichni kolem mě si už zvykli. Peníze v tom možná hrají roli, ale až v druhém plánu," nezastírá režisér, kterého v roce 1990 vykopli z České televize a on teď má na Nově sledovanost i přes čtyři miliony diváků! Nedělnímu Blesku poskytl exkluzivní rozhovor. Pane režisére, teď se asi cítíte na vrcholu slávy. Já jsem ve svém životě poznal vzestupy i pády, takže teď jsem možná na určitém dalším vrcholu. Není ale vůbec vyloučeno, že za krátkou dobu bude následovat opět nějaký pád. Život je o neustálých kotrmelcích. Jak jste se k Pojišťovně vlastně dostal? Překvapivě jednoduše. Nova chtěla realizovat seriálové projekty a já jsem v té době, kdy se rozhodovalo o Pojišťovně, byl na Nově v dobré pozici. Obrovské množství práce jsem pro Novu odevzdal často v žánrech, které mně nebyly zrovna nejvlastnější, Nova je ale potřebovala a já jsem je pro Novu rád úspěšně udělal. Proto mi tehdejší ředitel Vladimír Železný nabídnul práci, ve které jsem jako ryba ve vodě, tedy dramatickou tvorbu. Než jste řekl ANO, přečetl jste si celý scénář? Pojišťovna byla ve zcela mimořádné situaci, v jaké se neocitl ještě nikdy žádný seriálový projekt. Když se začala točit, bylo napsáno jenom pět dílů. Synopse ale byla tak nadějná, že jsem to okamžitě vzal. Na první pohled bylo jasné, že půjde o strašně zajímavé lidské drama, ve kterém bude zároveň obsažen i humor. Říká se, že v pokračování Nemocnice na kraji města chyběl právě humor. Jak to je vůbec s tím humorem v seriálech? Seriál by měl v našich zeměpisných šířkách nést všechny znaky skutečného života. Měl by být pro diváka akceptovatelný jako životní pravda. A to je jedna z věcí, které český televizní divák na seriálu miluje. V opravdovém seriálu - ne sitcomu, ne v telenovele - musí být vše, co je v životě. Tedy jak drama, tak humor. Když jedno z toho chybí, úspěch se vytrácí. Výběr herců byl na vás? Vždycky je to nakonec na režisérovi. Slovo má ale i producent, v případě Pojišťovny to byla Nova, a právem, neboť celou věc platí. Jde tedy o to, jak se režisér dokáže na svých vizích domluvit s producentem. Stalo se vám, že někdo roli v Pojišťovně odmítl? Ne. Ani v jednom případě. Jinak se to samozřejmě stává. Pro řadu herců je ale také důležitější ekonomický efekt než výsledek. A u herců Pojišťovny hlavní roli hrál honorář? Právě že ne. Zajímalo je především, jak to bude vypadat. Třináctidílný seriál znamená velkou odpovědnost a velké herecké riziko. Když strčíte nos do maléru a pak třináctkrát za sebou lezete na obrazovku v maléru, je to velmi nepříjemné. A když nemáte za sebou celoživotní herecké renomé, špatná role ve špatném seriálu vás klidně nadlouho položí na lopatky. Ale v případě úspěchu je to i naopak. Vaše Pojišťovna několik herců doslova "udělala". Zcela určitě se tak stalo třeba v případě Vojty Kotka a Nikol Štíbrové. O Aleně Antalové nebo Mirku Etzlerovi se sice vědělo, ale dnes z nich jsou tváře a už i herecké osobnosti, které se objevují nejen na titulních stránkách novin a časopisů. Je pro vás akceptovatelné, když herec při práci improvizuje? Nevadí mi to. A pokud jde o herce, kteří jsou tvůrčí typy, tak je to vždycky jen a jen ku prospěchu věci. Třeba takový Petr Nárožný, ten říká velice rád věci jinak, než jak byly napsány. Úplně se v tom vyžívá, když si může měnit u postavy slovník. A co Jiřina Bohdalová? Nemá hvězdné manýry? Vůbec ne. Stejně jako Petr Nárožný patří i ona k hereckým bardům, kteří sice mají rádi, když si mohou tvarovat zejména dialogovou část svých postav vlastním slovníkem, ale tím jejich "hvězdné manýry" končí. Oni totiž nejdříve dokonale pochopí svoji postavu a až pak ji společně s režisérem dávají svůj vlastní neopakovatelný specifický život. Je ale také samozřejmě pravda, že nelze každou postavu naplňovat jen svou osobní životní zkušeností. Proto je vedle těchto přístupů i velice dobré, když si herec vystačí se scénářem. Třeba? Pozoruhodná je v tomto smyslu třeba Jiřinka Jirásková. Roli odehraje s velkým nadšením, ale také pokorně a velmi přesně… Jiřinka (paní Kekulová) v životě přece není žádná hospodyňka nebo uklízečka, ale velmi noblesní dáma. Zkušenost uklízečky je jí nepochybně dost vzdálená. Umí se ale dívat na svět i těmito očima a umí přesně přečíst, co je napsáno, a pak to prostě herecky skvostně ztvární. Stane se třeba, že herec řekne: Jo, tu roli chci , ta se mně líbí, ale tohle v životě z pusy nevypustím. Ano. Přijde, zejména dáma-herečka, a řekne… A kdo? Už jsem některé vzpomenul, ale třeba i Kateřina Brožová. Přijde a povídá: Tohle já bych fakt neřekla. Já vím přesně, o co se jedná. Já vím, co chci sdělit. Ale já bych to, jestli můžu, řekla jinak. A nabídne třeba tři varianty. To je dobře nebo špatně? Přímo senzační. Za prvé je vidět, že se herečka připravuje, že pracuje, že přemýšlí. A za druhé, že jí je naprosto jasné, co hraje. Herec netápe a ví, co se po něm chce. A to je potom vidět i na obrazovce. Mnozí ale tvrdí, že Brožová je v Pojišťovně mizerná. To si fakt někdo může myslet? Neplete si Kateřinu Brožovou s Dagmar Krausovou? Zcela naopak. Hraje skvěle. Myslíte si, že herci v seriálu hrají tak trošku i sami sebe? Narážíte zase na Kateřinu Brožovou? Možná. Ne!!! Do role jsem ji obsadil půl roku předtím, než se začal tímto směrem vyvíjet její osobní život. Nebyla obsazena proto, aby transformovala své momentální životní situace do své postavy. Ovšem, stalo se a pro seriál se to jaksi hodilo. A hodilo se to i jí? Bohužel určitě ne. Myslím, že to byl dokonce její handicap. Káča prožívala svoje rodinné peripetie velice bolestivě, tak, že to až narušovalo i její pracovní úsilí. Životní zkušenost v tomto případě byla na překážku. Seriálu se to ovšem hodilo velice. Iva Janžurová říká, že se v Nemocnici jedna scéna musela točit i třináctkrát. Je to i váš případ? No jistě a bylo to osmnáctkrát! S kým, to nepovím. To se prostě stane. Projíždí kolem auto, letí letadlo, herec zapomene text, vypadne kamera, končí kazeta, v obraze vidíte mikrofon, někdo si kýchne, znova herec zapomene text… Někdy se ovšem povede záběr hned napoprvé a já říkám: Děkuji, jste skvělí, víc nepotřebuji. To je pak ve štábu skoro šok… A když se to nepovede, vztekáte se? Na place? Myslím, že nejsem hysterický režisér. Jsem jen režisér netolerantní. Co to znamená? Všichni musí pracovat minimálně na sto procent. Nejen herci. Celý štáb. Ale pokud už dojde k nějaké lidské chybě, rozčilováním, řvaním, obviňováním to nespravíte. A jak tedy? Komunikací. Někdy stačí jenom jedna stručná vlídná věta. Někdy je ale takový herec do své vlastní představy tak zahleděný, že na něho musím jít pěkně zostra, někdy si ho ale musím vzít potichu stranou a jít na něho velikánskou oklikou. Jak kdy a jak na koho. Pojišťovna štěstí většinou končí, když je to nejnapínavější a to je k vzteku… To je úžasný zákon seriálu. A pakliže to tak je, je to strašně dobře. Krucinál, čekat tejden… a to je ono!