Jen Nedělní Blesk má k dispozici poslední rozhovor s Karlem Zichem (+55)! Ze slov, která pronesl jen pár dnů před svojí tragickou smrtí, přebíhá mráz po zádech. Potápění u břehů Korsiky, na které se tolik těšil, se mu stalo před dvanácti dny osudným. Jaké bylo jeho dětství, proč se stal muzikantem, nebo jak bral svůj život a tvorbu, ale i to, jak se na letošní dovolenou těšil a co očekával od budoucnosti, jak ho bolí páteř, to vše se můžete dočíst právě v tomto rozhovoru. Byl posledním, který český Elvis Presley médiím poskytl. Redakce jej proto nijak neupravovala. Jaká povolání Vás lákala jako malého kluka? Když jsem byl úplně malý, tak jsem měl díky tátovi obrovské nadšení pro vše co souviselo s dopravními prostředky, například parní lokomotiva, parník atd. Ale je zajímavé, že letadlo k mým oblíbeným až tolik nepatřilo. Připadalo mi totiž, že může kdykoliv spadnout. Auta mě bavili, ale to byl příliš obyčejný dopravní prostředek. Když se tak zamyslím, asi je fakt, že nejvíc by mě bavilo řídit mašinu. Jako malý kluk jsem se za odměnu mohl chodit s tátou koukat na nádraží na parní lokomotivu. Chodili jsme tam hlavně v podvečer, kdy byly hezky vidět létající jiskry. Vlastně jsem tam byli tak často, že jsem znal i některé mašinfíry. Takže jste měl společný koníček s tátou? Táta chtěl být asi něco podobného a byť on dělal matematiku a byl výborný muzikant, tak se mi před smrtí přiznal, že chtěl být výpravčím na nádraží, které by mělo aspoň jednu výhybku, a on s ní mohl manipulovat a nebo že chtěl být a to mě dost překvapilo, protože to jsem na něj celý život nevěděl, námořním pirátem. Prostě se to stále točilo okolo těch dopravních prostředků. V rodině jste měl všechny předpoklady stát se muzikantem. Nejen táta, ale i dědečkové a občas mám pocit, že snad všichni příbuzní dělali muziku. Kdy jste tedy přišel na to, že se chcete živit muzikou? Na to jsem přišel až dost pozdě. V mládí jsem provozoval muziku v různých podobách, ať už to byly rock n´rolly, vážná hudba atd. Na fakultě jsem se potkal Jirku Tichotu, ale i tenkrát jsem to ještě dělal čistě jako hobby, nebylo to na živení, ale protože jsem se mohl seberealizovat. Přičemž nikdy jsem neviděl velký rozdíl v repertoáru Spirituál Kvintetu a v tom, co jsem dělal předtím, protože to byla hlavně muzika, která se narodila za mořem a má mnoho společných základů, ať už někdy v instrumentaci, či v rytmické struktuře. Pouze to tam oddělují duchovní texty od těch světských. To, že se s tím budu živit, vzniklo až díky tomu, že jsem po ukončení studia nenašel uplatnění ani s tou sociologií, ani s tou estetikou, stejně tak jako mnoho mých kolegů. Každý si prostě našel něco náhradního. Začala to být taková ta pavěda. Tehdy se mi náhodou povedla písnička a najednou se to hrálo v rádiu horem dolem a stal se z toho hit. Takže jsem se s tím začal živit ani nevím jak. Ale myslel jsem si, že se budu živit poctivě tím, co jsem vystudoval. Máte mimo kytary i jiný oblíbený hudební nástroj? Od pěti let jsem se učil hrát na piáno. Na kytaru jsem se začal učit jako samouk. Ale to piáno mi do dneška připadá na komponování daleko lepší. Některé věci jsou sice vyloženě kytarové, ale to piáno je lepší, když ho chce někdo dostat i do hlasů. Kolik máte doma kytar? To vám ani nevím. Doma jich mám asi pět a mimo domov tak různě asi tři. Ale já myslím, že to není ve shromažďování kytar. Kytara totiž není jako housle, člověk jí ohraje a ona potom začne ztrácet zvuk, či přestane držet pohromadě. A navíc některé kytary jsou zajímavé, že se hodí na něco a na něco ne. Na klasické vystoupení mám dvě univerzální kytary a na ně můžu hrát opravdu vše, ale třeba do studií se potom hodí speciálně nějaká kytara. Takže kytary neshromažďujete? To ne, ale vážím si, že jsem třeba přišel někdy k nástroji, který nebyl ani příliš drahý, ale prostě měl krásný zvuk, který mi velmi vyhovoval. Pamatujete si svůj první akord, který jste se naučil? Kytaru jsem dostal v jedenácti letech od mámy k narozeninám a stála asi 114 korun. Můžu říct, že to byl asi můj nejsenzačnější dárek v mém životě. Takže jsem asi začínal nějakým Emol či Amol a ještě nedokonalým. Přiznám se, že jako samouk mám dodnes nějaké ty prstoklady, které nejsou úplně ty nejsprávnější. Vše jsem si vlastně odvozoval od piána. Je zajímavé, že tím pádem jsem se vlastně šíleně moc věcí učil daleko déle, než kdybych měl nějakého učitele. Co vím, tak skoro každý samouk začíná nejdříve tzv. "prasečím G"? Ano, tak to jsem opomněl. To je ten správný pojem. To jsou ty nejjednodušší akordy, který zvládne snad každý. Pak jsem ale začal s tou kytarou zápolit a kór když jsem se potom dostal ke dvanáctistrunné kytaře. Fakt je, že v době rocke n´rollu jsem měl chuť tak trochu rámusit, a tak přišla na řadu i elektrická kytara, která byla hned vedle postele. To bylo úplně jiné hraní. V té době mě ten elektrický zvuk opravdu fascinoval. Ale kupodivu potom jsem se rád vrátil k těm akustickým kytarám. Pokud vím, tak se velmi bráníte vystupovat na playback? Upřímně řečeno opravdu to nemám rád. Zdá se mi, že televizní přenosy by se daly při troše dobré vůle dělat aspoň na halfplayback, protože v takových Spojených státech si hudební odbory vymohly, že se nemůže používat ani halfplayback. Nebo to musí být zdůvodněný technickými záležitostmi, ale i při vyhlašování nejrůznějších cen tam prakticky playback nepoužívají. Je třeba si uvědomit, že člověk písničku zpívá pokaždé trošičku jinak, ale když se tím živíme, tak by vždycky měl, když není např. hlasově indisponován, písničku nějak odzpívat. A jestli přijdu s rýmou nebo nachlazením, tak to většinou lidi daleko víc ocení, než kdybych pouze otevíral pusu a ještě kolikrát ne dobře na něco, co člověk kdysi nazpíval. Dost mě překvapuje, že se dneska někdo živí tím, že jezdí po pódiích a pustí CD. Já žasnu nad tím, jak je to může bavit. Já se sice živím muzikou, ale pořád mi zůstalo to, že mě to baví. O vás se často mluví, jako o českém Elvisovi. Já na to vždycky říkám, že na jednu stranu by mě to mohlo velmi těšit, já měl svého času Elvise hodně rád, dodnes považuji některé jeho písničky za geniální a uznávám ho za to, jak se v padesátých letech dokázal prosadit. Ale myslím si, že jsem český Zich. Nikdy jsem se nesnažil o plagiátorství, jde mi hlavně o vystižení atmosféry nebo to, co je typické pro buď pro žánr nebo píseň. Naučil jsem se možná určité jeho znaky projevu a možná jsem to kolikrát zpíval jako on, ale ty písničky jsem nekopíroval, protože to mě nebavilo. Vy jste hodně za mlada jezdil na vodě. Klidně bych jel znova, ale mám trochu problémy s páteří. Plánovali jsem si to se ženou, tak snad později. Na vodě jsem zažil ohromné zážitky, navázal spousty přátelství. Navíc to bylo umocněné tím, že to byl tenkrát takový zakázaný vodní skaut. Teď jsem to trošičku zaměnil. Měl jsem totiž možnost se potápět ve velice exotických podmínkách a udělal jsem si i potápěčský kurs a protože jsem vodomil, tak se to trošku přetransformovalo, ale vodě jsem zůstal věrný. Potápění má pro mě veliké kouzlo. Chystáte se tedy i letos v létě někam potápět? Jedeme s manželkou a bandou známých na Korsiku. Budeme na lodi a budeme se potápět a na to se už moc těším. Odpočinu si a samozřejmě i pobavím. Vy jste hodně cestoval, která země Vás učarovala? Patřím ke generaci, která měla strach, že se nikam nedostaneme, ale fakt je, že když ta možnost přišla a otevřeli se hranice, tak na začátku devadesátých let díky házené, jsem se dostal na Island, a chtěl bych se tam ještě někdy vrátit. Ale když jsem sjezdil opravdu skoro celý svět, tak jsem si uvědomil, že žijeme v nádherné zemi, kterou když si začneme trochu víc hlídat a chránit, tak si myslím, že máme zemi, ke které zhlížím s čím dál tím větší úctou, ať už se to týká přírodních podmínek, historie nebo architektury. Ale jakou jinou zemi bych preferoval? Hodně jsem na to myslel, když jsem přemýšlel do které země bych šel, kdybych musel emigrovat, a došel jsem k názoru, že by to mělo být co nejblíže, asi někde např. v Rakousku. Tam je nám to dle mého mínění mentalitou, ale i vizualitou krajiny asi nejblíže. Mám ale i takové město, kde bych si dokázal představit žít a do kterého jsem se opravdu zamiloval a to je Sydney. Je to krásné město a není tam takový blázinec, a přitom je to i v příjemných klimatických podmínkách. Máte nějaké životní krédo? Nemám přímo nějaké životní krédo, ale vážím si dobrých lidských vlastností a snažím se i v sobě ty špatné potlačit. Čím dál tím víc si uvědomuji, že pro člověka je velmi důležité, aby nikomu neubližoval, třeba i v maličkostech. Nezneužíval svého štěstí. Žijeme v době kdy se demonstruje síla, majetek a nadřazenost, a bohužel je velká absence takové té lidské slušnosti. Je dnes něco, co byste udělal jinak? Vůbec nic. I když jsem udělal moc volovin, ale kdybych je neudělal a nevznikla z nich nějaká zkušenost, dělal bych voloviny jiné a třeba mnohem horší, které by třeba byly nenapravitelné! Plánujete něco na co se mohou Vaši posluchači těšit? Až vyřeším ještě nějaké své osobní záležitosti, tak bych se chtěl pustit do nějaké pěkné desky a samozřejmě i nadále koncertovat jak sám, tak se Spirituálem. Baví mě jezdit za publikem. Tak uvidíme, jak se to vše bude vyvíjet.
Narodil se v roce 1949 v Praze. Hudbu měl v genech. Deset let se učil na klavír, mezitím zvládl jako samouk hru na kytaru. Téměř tři roky studoval kompozici na pražské Státní konzervatoři, na Karlově Univerzitě vystudoval obory estetika a sociologie. V letech 1964 až 1965 hrál s Michalem Prokopem ve skupině Framus, v letech 1968 až 1973 byl členem Spirituál kvintetu, o rok později se pak vydal na sólovou dráhu. Složil většinu písní svého repertoáru, jeho písně zpívá i řada našich předních interpretů, složil hudbu k několika filmům a je i autorem skladby pro fontánu v Mariánských lázních. Na pódiu se objevoval buď sám, nebo se svou skupinou a od roku 1992 také znovu se Spirituál kvintetem. Vystupoval i v USA, Kanadě, Chile, Brazílii, na Islandu, v Austrálii, na Novém Zélandu a dalších zemích. Mimo rock´n´rollu zpíval folk, spirituály, pop i jiné. K největším jeho hitům stále patří Paráda, Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů, Není všechno paráda, Sám se svou kytarou, Měla na očích brýle, Já ti zpívám atd.
