Co jste udělala hned druhý den po tom, co jste skončila se závoděním?

Spadl ze mě veškerý stres, spala jsem asi čtrnáct hodin v kuse. Byl to skvělý den. Že bych ale potom seděla doma s rukama v klíně a přemýšlela, co budu dělat, to zase ne. Jsem docela akční člověk, nenudím se.

Nebudily vás sportovní sny? Takové to, že se probudíte zpocená, zoufalá, že musíte přidat, abyste v závodě uspěla?

Ne. Když jsem ještě uvažovala o tom, jestli se vrátím k biatlonu, tak jsem je mívala. Třeba že jsem se zničehonic objevila na startu, zbývalo posledních pět vteřin do výstřelu… Jakmile jsem se ale definitivně rozhodla a všechno odpískala, tak od té doby nic.

Necítila jste po takovém rozhodnutí prázdnotu? Biatlon byl přece celý váš svět.

Kdyby některý sportovec řekl, že to necítí, tak by lhal. Přece jen jsem biatlon dělala přes dvacet let. Určitě je to pro každého sportovce zlomový okamžik, ale možná jsem měla trochu výhodu v tom, že jsem ho nebrala jako životní poslání. To důležité jsem vždycky viděla v rodině a věděla jsem, že když uzavřu sportovní kariéru, že mi neskončí svět, že budu vědět, co dál. Najednou jsem měla pocit, že můžu dělat spoustu jiných věcí, které jsem nemohla nebo na ně nebyl čas.

Přesto, nepřepadla vás někdy lítost? Neřekla jste si, že jste mohla ještě pár let vydržet?

Ne. Můj cíl byl závodit do pětadvaceti, pak jsem chtěla skončit. Každý rok navíc byl pro mě bonus. Nechci si v životě říkat: Co kdyby. Nebo že jsem měla něco udělat jinak. Z každé situa­ce si chci vzít maximum, ať byla příjemná, nebo ne. Ten nad námi to tak zařídil, a tak to mělo být.

Nemusela jste se od biatlonu tak odstřihnout, mohla jste se stát třeba trenérkou. To vás nelákalo?

Určitě ne. (směje se) Beru to tak, že kdybych u toho sportu zůstala, nikam bych se neposunula. Byla jsem v tom prostředí šestadvacet let a do jisté míry jsem jím byla přesycená. Musela jsem zkrátka pryč, takže varianta trenérky nepřipadala v úvahu. Ten život by byl stejný, jako kdybych závodila dál.

Ani na závody v televizi se nepodíváte?

Musím říct, že když to náhodou běží a jsem doma, tak se podívám. Ale cíleně ty závody nevyhledávám. Sleduju to asi jako každý jiný sport, ale už jen jako divák. Je docela příjemné vzít si z ledničky kolu a brambůrky a sledovat to jen tak.

No jo, pro vás jsou teď brambůrky asi úplná slast, po těch letech odříkání…

Netajím se tím, že jídlo bylo v mém případě velké téma. Musela jsem si hlídat každé kilo. Teď už váhu nepotřebuju striktně dodržovat, začala jsem si každé kilo navíc užívat. A také to, jak mám na všechno čas. Třeba na to být s rodinou – loni jsem trávila Vánoce po mnoha letech doma a bylo to krásné.

Vítejte v normálním životě.

(směje se) Víte, mě ten poměrně tvrdý sportovní režim v jisté době ničil. Potřebovala jsem vypnout a načerpat energii. Chtěla jsem dělat věci, které chci já, a ne něco, co mi někdo nařizuje. A ty mi najednou začaly tu energii vracet. Je neuvěřitelné, že to, co je pro vás obyčejné, je pro mě nesmírně drahocenné. Třeba strávit léto na chalupě s rodiči, manželem a psem. V Rakousku jsem sjížděla vodu, jsem plná zážitků. Když jsem chtěla déle spát, tak jsem bez výčitek spala. Taky jsem dostala šanci pracovat na jednom výtvarném projektu pro Národní pokladnici, která se specializuje na výrobu medailí. Umožnili mi navrhovat pro ně kolekci k 80. výročí úmrtí malíře Alfonse Muchy a dost jsem se na tom vyřádila. (směje se)

Málokdo ví, že obor ražená medaile máte vystudovaný na vyšší odborné škole.

Přesto jsem měla trochu strach, jestli to zvládnu, nebyla to úplně malá věc. Jsem totální detailista a snažím se dělat věci na sto procent. A tady jsem musela vymyslet design a všechno vlastnoručně dopodrobna překreslit. Ale šla jsem do toho a snažila se odvést co nejlepší práci.

Když jste měla medaili hotovou a šla jste se pochlubit, byla ve vás malá dušička?

Hodně malá. A pokorná. Strašně mile mě překvapila reakce kolegů z projektu, a to mě nakoplo do další práce, protože těch medailí bylo sedm.

Navrhovat medaile je fajn, ale i tak: Nestýská se vám?

Ne. Třeba kdybych skončila v době, kdy jsem toho nebyla tak přejedená, tak by se mi možná zastesklo. Jediné, co mi chvílemi chybělo, byl režim. Někdo mi neustále linkoval život, a najednou to nebylo a zůstalo to na mně. Přitom pravidelná aktivita je docela příjemná, člověk má v životě řád. Proto mi teď vyhovují tréninky ve StarDance – máme je pevně naplánované a já se podle toho řídím. V jistém smyslu se tak do toho sportovního světa vracím.

Všichni o StarDance mluví jako o velké dřině. Co je to pro vás – peklo, nebo splněný sen?

Má to dvě stránky, jako všechny mince. Je to krásná soutěž, nádherná disciplína. Obdivuji všechny tanečníky, protože každá část těla dělá jiné pohyby a vy musíte mít nad vším kontrolu. Těch aspektů je tam tolik, že moje hlava není schopná si to zapamatovat, jak bych si přála. Trénuju ale pilně, takže doufám, že to ve finále nebude vypadat jako epileptický záchvat. (směje se) Jsme šest až osm hodin denně na sále a z těch mých skořápek, které jsem měla na lyžích, si stoupnout na podpatky, to je opravdu síla. Měla jsem i takové puchýře, že jsem nemohla dojít domů.

Takže je pro vás tanec náročnější než biatlon?

Zatím ano, ale hodně mi pomáhá fyzička. Náročnější je pro mě koncentrace. V biatlonu to byla taková rutina, měla jsem kontrolu nad každým pohybem. Tady se učíte každý den nový a nový pohyb. A je jich taková škála, že se to ani za ty týdny, co trénuji, nedá pobrat. Což mě štve. Je to velká výzva a o to víc se snažím.

Navíc sportovci se často probojují na přední příčky.

Já to vím, o to víc je to pro mě stresující. Myslím si, že mají kontrolu nad pohyby. Mají disciplínu, protože fyzická námaha pro ně není nic, na co by nebyli zvyklí. Mají výhodu oproti jiným účastníkům, kteří nikdy nesportovali. Taky jsme ze sportu dost cílevědomí…

A co výměna kombinézy za šaty, které bývají často docela vyzývavé?

To si užívám. Když jsem si mohla obléknout šaty, podpatky a vypadnout do civilizace, byla jsem šťastná. Docela mě mrzí, že jsem si na tu kombinézu nenalepila nějaké korálky a kamínky a celou tu sportovní módu neposunula někam jinam. Hrozně se na StarDance těším, a přestože ty boty tak strašně bolí, vydržím to. A až přijdou šaty třeba na sambu? Myslím si, že se nemám za co stydět.

Tak mě napadá, že vás sice ze sna nebudí biatlon, ale možná ho vystřídalo StarDance.

To jo. Vždycky, než jdu spát, tak si opakuju sestavu a něco se pak promítne i do snu. Ale i přes den si choreografie pořád doma opakuju jako pilná studentka, abych měla všechno pod palcem.

A manžel se nediví, že mu tančí žena u sporáku?

Asi už si zvykl, i když… Občas to vypadá, že mám nějakou poruchu chování, protože najednou začnu zničehonic tančit a on se na mě dívá, jestli jsem se už zbláznila.

Váhala jste, zda do toho jít?

Jo, a docela dlouho. Protože jsem si libovala v tom, že nemusím nic, a do drilu se mi zase naskočit nechtělo. Nebyla jsem si jistá. Nakonec jsem to nechala uležet, zeptala jsem se doma, zda je to v pořádku, a bylo. Pro hrálo i to, že vás to udrží v kondici, i když jsem si ještě před pár měsíci říkala, že se nikdy v životě nechci pohnout, že už nikdy nebudu sportovat. A vidíte… To tělo to zkrátka potřebuje, není dobré od toho odcházet úplně. Člověk navíc to, že nic nedělá, velmi rychle zaznamená. Já třeba už po třech týdnech najednou začala cítit, jak mi ochabují svaly, bolí záda, klouby. Není dobré přejít z extrému do extrému – z vrcholového sportu do nulové aktivity. Asi ten sport k životu potřebuju.

Jak vůbec odpočíváte? Nedokážu si představit, že se jen cpete brambůrkami s kolou.

Ráda třeba chodím do divadla, do kina, s kamarádkou na kafe nebo na víno. Dřív, když jsem sportovala, tak to bylo spíš lenošení, sledování filmů. Poslední dobou mě láká myšlenka, že bych si zkusila jít nějaké túry, takové ty několik desítek kilometrů dlouhé. Na druhou stranu, poslední dobou jsme s manželem spíš takoví lenoši.

VIDEO: Takhle Gabriela Koukalová oznámila konec kariéry: Je čas na další životní etapu

Video
délka: 03:33

Takhle Gabriela Koukalová oznámila konec kariéry: Je čas na další životní etapu SportClient

Fotogalerie
43 fotografií