Karel Hynie působil v Československé televizi jako producent, dramaturg, scenárista a režisér. Na základě svých zážitků napsal knihu Volha - záznam o provozu motorového vozidla, kterou se do podoby pětidílné minisérie VOLHA rozhodl adaptovat režisér a spoluscenárista Jan Pachl. Pachl, známý především díky krimifikcím (seriály Cirkus Bukowski a Rapl, dvoudílný film Gangster Ka), se spolu s Hyniem rozhodli zaměřit pouze na etapu normalizace. Pro tvůrce je ústřední postava, jejíž cíle jsou podobně omezené jako ona (auto značky Volha a vulvy žen), metaforou češství. Podle svých vyjádření však nechávají na publiku, zda protagonista, ztvárněný Kryštofem Hádkem, je spíše pozitivní, nebo ryze negativní.
Kulový Blesk: Seriál Volha je veřejnoprávní ojetina. Všechny ženy jsou v něm »dávačky« pdc, klb, Marek
Kritička Jana Bébarová je z tvůrčího rozhodnutí poněkud rozpačitá. “Na postavě Kryštofa Hádka se snažili reflektovat češství, to, čeho jsou malí čecháčci schopni udělat, aby se někam dostali. Spíš, než aby šlo o funkční satiru, mám pocit, že postavě staví pomníček. Chybí kritický náhled,” myslí si Jana po dvou dílech, tj. necelé polovině pořadu. A dodává: “Dovedu si představit, jak cílové publikum 50+, sledující seriál pro retro atmosféru, se bude pousmávat s tím, že takhle to je. Volha stvrzuje stereotypy. Například mě irituje, že všechny ženy jsou tam takzvaně dávačky,” přisazuje Jana, která měla problém i s tonální nevyrovnaností. “Nese se to spíš v duchu filmů z divokých devadesátek se sexismem, oplzlým humorem, homofobními vtipy. Jistá surovost, například scéna potratu v prvním díle, mi nesedí v kontrastu s odlehčenou, humoristickou, stereotypní komedií.”
Marek Slovák má poněkud jiný problém: “Volha se nijak neliší od valné většiny děl nového tisíciletí, které se kriticky staví k normalizaci, protože ta byla nahlížena převážně z perspektivy těch dole, ať už těch, kteří se zaprodali, nebo těch, kteří byli drceni, protože neohnuli páteř. Seriál chce tohle aktualizovat do současnosti, ukázat určitou platnost a relevantnost, protože ,hrdina´ má stejné číslo složky u StB, které koresponduje s tím, jež měl jeden nejmenovanný neúspěšný kandidát na prezidenta,” podotýká na adresu toho, že Volha nepřináší nic moc nového. A vypomáhá si přitom srovnáním: “Herec s Janem Cinou byl v tomhle dál: mnohem provokativnější, nejednoznačnější. Volha není ani tak dobře odvyprávěná jako normalizační seriály. Například ty nejznámější od Dietla. První díl je jedna dlouhá až zdlouhavá expozice, druhý je naopak až moc epizodický a má ještě další problémy.” Přesto Marek na počinu Pachla a Hynieho spatřuje i jednu zvláštní věc: “Za mě je zajímavé to sledovat ne jako obraz doby, nýbrž jako pojednání o tom, jak se televize chce vztahovat k sobě a vlastní minulosti. Jde tak o vyprávění televize o sobě samé, sebeobhajobu, že co bylo v minulosti, v ní taktéž zůstalo,” uzavírá Marek své dojmy z necelé poloviny Volhy.
Kámoši jak hrom
Ben Affleck a Matt Damon jsou dlouholetí kamarádi. Před čtvrt stoletím získali Oscara za původní scénář k dramatu Dobrý Will Hunting a hráli spolu ve dvaceti filmech. Jubilejním dvacátým je AIR: ZROZENÍ LEGENDY, které Affleck režíroval a zahrál si v něm, zatímco Matta Damona obsadil do nejvýraznější mužské role. Oba i upravovali a přepisovali scénář od Alexe Converyho, scénář, který už ve své původní verzi byl veden na seznamu nejlepších nevyprodukovaných za rok 2021. Snímek, který podle něj vznikl (o upsání Michaela Jordana pro licencovanou sérii bot společnosti Nike), měl být původně určen pro streamovací službu Amazon. Lidé v jejím vedení se i na základě velmi pozitivních testovacích projekcí pro publikum rozhodli uzavřít smlouvu s Warner Bros. a uvést titul do kin.
Jana si pochvaluje, že “dostala přesně to, co očekávala. Film je postaven na étosu oslavy tradičních amerických hodnot, vyzdvihování jednotlivce, protože každý může být unikátní. Oceňuji zejména retroatmosféru,” vyjadřuje se Jana na adresu snímku, který je ze všech Affleckem režírovaných nejlépe hodnocen angloamerickou kritikou (podle agregátoru recenzí RottenTomatoes). “Jde o konverzační záležitost, která ve mně zůstává na úrovni jednotlivých okamžiků anebo scén, spíš než jako celek, ke kterému bych měla potřebu se navracet. Air mě ale nalákalo na zhlédnutí dokumentární série, mapující Jordanovu profesní dráhu, Poslední představení,” uvádí Jana svůj divácký rest, který může napravit na Netflixu.
Marek na Air: Zrození legendy nahlíží pozitivněji než Jana, ale musí “si odmyslet, že jde o dlouhometrážní propagaci Nike, respektive brand managment a revitalizaci značky”. Pokud se obáváte, že je nutná znalost sportovního prostředí, tak ne: “Je to film i pro lidi, kteří sport nesledují a o Michaelu Jordanovi ví maximálně to, že ho kdysi unesli Looney Toones, aby s nimi hrál basketball ve Space Jamu. (...) Ze spotovních děl se však užívá schématu tzv. underdogů, podceňovaných, kteří to přece jenom dokážou, akorát celé snažení je podáváno z perspektivy manažerů, markeťáků,” říká Marek, v čem film o sportovní legendě má blízko audiovizuálním sportovním klasikám a kultům. Zasazení do osmdesátých let však vnímá jako dvousečnou zbraň: “Dobu prostřednictvím výpravy, rekvizit a zejména použité hudby evokuje a dokonce činí hudbu předmětem určitého dialogu: postavy se baví o významu písně, která pak zazní v závěrečných titulcích, a místy ironicky se používá skladeb, které byly použity v osmdesátkových počinech o self-made-manech. Zároveň vzbuzováním nostalgie po osmé dekádě dvacátého století se zastírá, že tzv. , reganomika´ (ekonomická politika Ronalda Regana) vedla k tomu, že střední třídy se měly hůře a bohatí se měli ještě lépe, přičemž Air vypráví o těch, kteří se budu mít ještě lépe.”
Jana nenosí Jordanky, a tak Air: Zrození legendy hodnotí pouze 70 %, Marek by si Nike nekoupil, ale filmu by udělil lepších 80 %.
Proč není klubová podívaná Chlapec z nebe tak podařená jako její inspirační vzor Jméno růže? Čím se liší Papežův vymítač od ostatních exorcistických hororů, pokud vůbec něčím? Jaké nedostatky neskryje ani jeden z největších rozpočtů u francouzského filmu v případě první části dvoudílné podívané Tři mušketýři? A je Vražda v Paříži s Adamem Sandlerem streamovací content (výplňový obsah), nebo ještě něčím míň? Samé otázky, odpovědi uslyšíte, pokud si pustíte nejnovější díl podcastu Kulový Blesk.
