Připomenout poloztraceného Richarda Müllera v rámci masově sledované SuperStar byl skvělý promo tah. Bohužel s poněkud rozpačitým efektem. Přiznám se, že jsem se na tohoto slovenského kultovního zpěváka těšila. Mám ráda jeho repertoár, texty, projev, který po člověku nesklouzne. Dočkala jsem se vyhořelého chlapa, který na začátku přenosu zazpíval svou novou skladbu Už a pak už zmizel ve studiu, kam za ním moderátoři odbíhali. Müller evidentně nebyl ve své kůži. Na jeviště se už nevrátil, i když měl spolu s finalisty zpívat svůj hit Baroko.
Čtěte také:
Richard Müller: Má podlomené zdraví a 150 kg
Müller v SuperStar: Tlustý žralok mezi potěrem
Comeback Müllera rozhodně nebyl hvězdný. Možná na něj ještě nebyl připravený. Možná ho atmosféra v hale vřeštících teenagerů vyděsila. Možná velkolepého návratu už nebude nikdy schopný. Těžko říct. Každopádně je jisté, že Müller dal SuperStar velký náboj lidskosti, kterého se za celou dobu konání nedočkala. Zmatnil její pozlátko povrchnosti, což je téměř nemožné. Proto nesouhlasím s kolegou Höppnerem, že tenhle zpěvák rozhodně není někým, kdo by měl být pro vycházející hvězdičky příkladem.
Proboha, proč tyhle mravokárné odsudky? Obavy, že superstárovská kůzlátka takový idol zkazí, strhne je dekadentní sebedestrukcí? Martin Chodúr se určitě nestane zpěvákem temnot Waitsem, Miro Šmajda si neprostřelí hlavu jako Cobain a Dominika Stará nepůjde ve stopách Amy Winehouse... Nechápu ani citaci vět z Müllerových rozhovorů s finalisty. Proč by se neměl bavit o maniodepresi? Proč se máme tvářit, že tahle šílená nemoc neexistuje? Navíc Šmajdovi je jedenadvacet, Chodúrovi o rok méně - jsou dospělí. Proč se nikdo nezmiňuje o dialogu s Dominikou na téma Bůh, kde se Müller vyznal, jak moc by chtěl věřit, ale nedokáže to. Bylo to opravdové, niterné, dojemné.
Nemá cenu rozvádět, kdo má či nemá být pro vycházející hvězdičky vzorem. Pokud by byli sebedestrukční idolové tabu, museli bychom dětem zakázat poslouchat onoho Cobaina, Rolling Stones, Boba Dylana, Janis Joplin. Nesměli by číst knihy amerických beatníků. Někteří lidé zkrátka v sobě mají démony, jež je nutí tančit rychleji než dokážou. Jedním z nich je i unavený Richard Müller. To, že figuruje v seznamu fenoménů české, potažmo československé hudební scény, je fakt. A ten přinejmenším obhajuje, proč mu patřil jeden večer SuperStar.
V úvodu článku nazvaného Tlustý žralok mezi potěrem zaznívá, že Müller je určitě geniálním zpěvákem, ale nevhodným vzorem pro mladé a úspěšné. I tady si dovolím oponovat. Müller není geniálním zpěvákem, stejně jako jím není Bob Dylan. Müller je geniálním interpretem a způsob, jakým písně podává, je inspirací par excellence. Na tomto poli je rozhodně jedinečný a lidi, včetně těch mladých, to tak vnímají. Nepodceňujme je. Mimochodem, když už se otáčíme na útržků citací – Müller Chodúrovi na dotaz peníze a kariéra moudře řekl: „Neděláme to přece pro peníze, ale za peníze.“ Jak říkám, Müller působí vyhořele, jaksi mimo, ale stále má co říct!
JE LEHKE POSUZOVAT A ODSUZOVAT 
) 
