Bezmocní učitelé?
Tohle je oblíbená pověra, která se traduje zejména na sociálních sítích. Diskutéři se sentimentem vzpomínají na učitele Hnízda a lají dnešním dětem.
Pravda je ovšem taková, že učitelé jsou stejně „mocní“ či „bezmocní“, jako byli vždycky, a děti zrovna tak zranitelné či netečné jako před lety. Pokud jsou dítěti a jeho rodině známky lhostejné, moc pák samozřejmě nemají (a neměli ani před skoro čtyřiceti lety, když jsem do školy chodila já).
Většině rodičů i dětí ovšem na známkách záleží, možná víc než dřív, protože skončit „jen s učňákem“ se dnes nepovažuje za přirozenou volbu, ale bezmála za tragédii a maturita je vyžadována málem i na doplňování regálů, takže rozdávání pětek pořád dětem způsobuje bolesti břicha a rodičům bolesti hlavy.
Pravda ovšem je, že čas oporou trhl, a i když se česká společnost neochotně podrobuje pokrokovým novotám, dětem už přece jen přiznáváme nárok na jistý pocitový komfort. To však neznamená, že se učitelé proměnili v empatické bytosti plné pochopení. Jednak jsou taky jen lidé, jednak jim jdou děti (i rodiče) často pěkně na nervy.
Dítě versus učitel
Existuje spousta názorů na to, co by učitelé dělat měli, jednu věc by však určitě dělat neměli. Neměli by se konfrontovat s dítětem, přenést vztah na pole konfliktu rovného s rovným. Jakmile se dialog z úrovně dítě–dospělý přesune na úroveň dítě–dítě, případně dospělý–dospělý, je tu problém a autoritu už pedagogovi nikdo nevrátí.
Pokud jako rodič přijdete do školy a jste nuceni soudcovat spor dítěte s učitelem na úrovni „ale von si začal“, nenaplní vás to důvěrou, a i když je korektní dát učiteli šanci získat si úctu žáka, děti většinou nejsou tak hloupé, aby zbaštily všechno. Koneckonců, ke kritickému myšlení by je měla škola vést.
Dítě bere vše…
Kdo má děti, ten to zná. Vycucnou vás, připraví o nervy a energii a ve chvíli, kdy vy melete z posledního, ony právě nabírají druhý dech a nasazují k trháku.
Učitelé jim, bez možnosti prchnout, hodit po nich knihu nebo začít ječet, čelí v první linii léta a některé to prostě vyčerpává. Podléhají erozi, aby se tak řeklo, nezapalují, protože sami nehoří, a nebaví, protože je to nebaví. Není na tom nic zlého, čas otupí i ostrý břit, jak praví píseň, a každá psychika má svou hranici. Jen není dobře, když takovéhle ztupené břity otupují chuť dětí poznávat, jejich víru, že hrát fér je správné, a koneckonců i jejich důvěru v dospělé.
Snadné to zkrátka nemají ani učitelé s dětmi, ani děti s učiteli (a učitelkami).
Přejme jim zotavení z ran utržených během školního roku a učitelům k tomu i schopnost vidět v dětech individuality a ne materiál, který je třeba opracovat, protože škola by neměla být pastí ani pro jednu stranu školního lidu, už proto, že školní bolesti mívají dlouhé stíny.
