To nesmím dítě vykoupat?
Snad nejčastější otázka posledních dvou dnů, vyslovená většinou poněkud výhružným tónem. Co to je za svět, kde nemůže rodič dítě ani umýt? Ve vznícené atmosféře trochu zaniká fakt, že rodiče dítě mýt mohou po libosti… pokud u toho zůstanou rodiči. 

Existuje ovšem i skupina lidí, kteří se v rodičovských mantinelech neudrží. Je smutným faktem, že děti jsou nejvíc zneužívány právě rodinnými příslušníky a že je pro ně velmi těžké jakkoli se bránit, pokud takové chování přichází od někoho, koho má dítě rádo. I dnes zůstanou 2/3 případů zneužívání neodhaleny, takže najít cestu mezi zbytečnou podezřívavostí a dostatečnou citlivostí k varovným signálům je úkol téměř nadlidský, a ať se ten, kdo případ otevře, rozhodne tak, či tak, vždycky může ublížit.
Zavřít kvůli tomu oči před realitou by ovšem bylo řešení kruté hlavně k dětem, dospělí mají přece jen větší škálu prostředků k obraně.

Milujeme své děti…
Milujeme své děti, a proto voláme po tvrdších trestech pro ty, kdo se na nich provinili… jenže na druhé straně těžko neseme, pokud někdo „strká nos“ do rodinných zvyklostí a intimit.
Co je nějaké bábě ze sociálky do toho, jak vychováváme své děti? Že padne pár facek? Dřív to tak chodilo a taky jsme to přežili. Že se dítě bojí domů s vysvědčením? Taky jsme se báli… a co se doma upeče, to se doma taky sní.
Pokud je všechno v normě, je takový postup ideální, pokud všechno v normě není, hledají děti často pomoc mimo rodinu, jiné nástroje ani nemají.

Zničí nás hyperkorektnost?
Odebrání dítěte za pohlavek, za to, že si před ním dáme skleničku, pohádáme se? Zpovídat se na sociálce, být pod dohledem, dávat pozor, aby lidé neviděli, a kázat dětem, aby venku raději o rodině mlčely? Posvětit všemocnost úředníků, kteří mohou dělat stejné chyby jako všichni ostatní?
To rozhodně není cesta, kterou by se Česká republika měla, nebo chtěla vydat, ale je jasné, že zvyklosti se vyvíjejí, a zatímco před šedesáti lety výprask potěhem nikoho nezarážel, dnes už to rodičům jen tak projít nemusí a zrovna tak už nemusí projít „špásování“ s neteří nebo dcerou partnerky. Sem tam si sáhnout, támhle štípnout, vést řeči, komu to vlastně ubližuje? Je to jen legrace, nebo ne? Holka není z cukru a roste z ní pěkná ženská.
Pokud se jasně vymezí hranice, rodinnou pohodu to nenaruší, protože tam, kde se polykají slzy, stejně žádná nevládne. Osvěta bolí méně než represe a nikdy není pozdě s ní začít.

Podivné zločiny
Znásilnění a zneužívání jsou zločiny, které patří mezi ty hůře dokazatelné. Mnohdy stojí slovo proti slovu, a zvlášť u malých dětí je svědecká výpověď problém. Navíc se vyskytují křivá obvinění jako zbraň zejména v partnerských konfliktech. Je složité najít pravdu, ale pokud by výsledkem mediálního poplachu mělo být, že raděj neuslyšíme křik z vedlejšího bytu, a vždycky uvěříme tomu, že modřiny jsou z pádu na schodech, nebude to dobrá zpráva pro oběti.