Když macecha češe, krev potůčkem teče
Všechny jsme nenáviděly macechu z Popelky a ze Zlatého kolovratu a žádná z nás na ně rozhodně neaspirovala. Jak se stane, že když přijde partner s dětmi z předchozího manželství, najednou se vzpomínka na ně vynoří?  A proč?

Každý snese jen ty vlastní
Kromě lidí, obdařených výjimečnou a všeobjímající láskou k mláďatům, má většina lidí sice ráda, ale péči o ně považuje za poměrně namáhavou a není jim koníčkem. Pudy nám velí, abychom se postarali o vlastní potomstvo, i když nás občas extrémně vytáčí, ale je tam jakýsi předpoklad, že v děcku vidíme odraz sebe samého.  Problém je, že v dětech partnera z původního vztahu vidíme často hlavně odraz své sokyně či soka, dokonce i když vztah začal dlouho po tom, co předchozí vztah skončil. Rodina není pevný kruh, spíš něco na způsob větvícího se vývojového diagramu, navíc s pořádnou dávkou proměnných. Jak se s tím vyrovnat a nestát se padouchem z pohádky?

Jako cizí
Zcela cizí děti snášíme paradoxně mnohem lépe, že ty nevlastní, takže pokud  jste se ocitli v sociálně složité situaci nevlastního rodiče, zkuste to nejdřív takhle. Žádná hra na rodiče a na ideální rodinu, představte si spíš, že si dítě přivedlo kamarády, rodičovské úlohy nechte partnerovi, pokud s vámi dítě nesdílí domácnost dlouhodobě.

Horší to mají samozřejmě bezdětní, kteří mají o dětech většinou poněkud zkreslenou představu a jsou plni nadšení začátečníka.  Většinou je zklame, že se děti nechovají jako v pořadu Barney a jeho přátelé, nenechají se opít rohlíkem a v souladu se svou dětskou přirozeností dost často prudí.
Pokud to macecha či „macech“ vyhodnotí toto celkem přirozené chování jako sabotáž, podnícenou exem či exkou, je na problémy zaděláno spolehlivě a na dlouhá léta a nějaké to „když macecha myje, o škopíček bije“ často proběhne alespoň jako slastná představa dotyčné.

Moje děti jsou jiné
Dětné macechy a otčímové mívají jiný problém, než ti bezdětní. Srovnávají vyvdané či vyženěné děti s vlastními a shledávají ty své mnohem snesitelnějšími. Je to logické, „vlastní“ děti jsou nám zpravidla povahově podobnější a navíc prošly naší výchovou, zatímco „ty druhé“ si nesou jiné vzorce chování a také jinou povahu. Strava, úklid, názory na svět obecně, to je nekonečné množství válečných polí, na kterých se můžete střetnout… pokud to dovolíte. Že v zájmu věci je hledat kompromisy a že je musí hledat hlavně dospělý, je nasnadě.

Je to na vás
A především je to na dospělých. Snažit se přenést zodpovědnost za vztahy a harmonii v rodině na děti je nezdravé a nesmyslné. Děti si ani nezvolily, ani nezpůsobily rozpad rodiny, jsou to vždycky ti, kdo mají nejmenší možnost události ovlivnit, případně účinně řešit a hlavně, dospělý by se s dítětem nikdy neměl konfrontovat.  Jsou věci, které děti řešit nemají a tahle je jedna z nich.
Mimochodem, také vás kromě zlých macech v pohádkách štvali i laxní otcové, kteří nechali posílat děti do lesa, mučit, trápit hlady, i když sami byli pořád za hodné? (Nebo opačně, ustrašených matek, které snesou raději utrpení dětí, než aby je opustil jejich nový objev je taky dost).

Za „zlou“ macechou či otčímem je vždycky i biologický rodič, který selhal jako most, jako moderátor, jako ochránce a mnohdy i jako partner.
Složených rodin je čím dál víc a tak přibývá komplikovaných situací.  Až je budete řešit, nezapomeňte, že kdyby byla Popelčina macecha víc v pohodě, ve výsledku by se jí to vyplatilo. A v pohádkách se občas skrývá hluboká životní moudrost, nemyslíte?