Dokonalá od a až do z
Být úspěšné v práci, péct doma chleba, šít dětem panenky a vypadat k světu. Jakmile všechno nezvládnou, sebemrskačsky se obviňují z lenosti, z nedostatku snahy, nebo minimálně z toho, že jsou špatné mámy. To, že naplnit plán, který si vytýčily, není v lidských silách, pro ně není polehčující okolností. Prostě si to neodpustí a musím sebekriticky připustit, že média je v tom ještě podporují. Při pohledu na hvězdné matky, obklopené hordou vlastních i adoptovaných dětí, natáčejících dvě alba, či filmy ročně a přitom zářící na „red carpet“ se totiž zdá, že to nějak jde. Stačí se jen víc snažit, mít pevnější vůli a… končívá to zhroucením a antidepresivy, protože stejně jako film i fotografii v bulváru jsou jen iluze, nedosažitelná fata morgána.

Navíc tu dochází k zajímavému paradoxu. Na jedné straně má žena, usilující o dokonalost tendenci tvrdit, že potřebuje „k muži vzhlížet“, na druhé straně automaticky předpokládá, že bez problémů a zcela svěží zvládne víc, než jakýkoli chlap, ba víc, než jakýkoli myslitelný smrtelník. Zatímco u muže si jeho nedokonalosti hravě omluví (je z Marsu, muži to berou jinak než ženy, nemá na to buňky), u sebe vidí každou odchylku od ideálu jako zásadní prohřešek a flagelantsky se jimi užírá. S oblibou si nabírá další a další povinnosti, hlídá kamarádkám děti, pořádá slavnosti, navštěvuje i ty nejvzdálenější příbuzné, až se nakonec zhroutí a skončí s únavovým syndromem, přičemž si všichni poklepou na hlavu a zkritizují ji, že neměla rozum a ve výsledku bude úspěšnější kamarádka, která toho dělá pětinu, ale je v lepší náladě a lépe svou práci prodá.

A co rodina? Rodina ochotně přijme hru na „dokonalou ženu“ a nešťastnici pověřuje dalšími a dalšími úkoly, které se snaží plnit, třicet druhů pečiva na vánoce už není hrdinský výkon, za který je třeba maminku nosit na rukou, ale neporušitelná tradice a jakákoli změna k horšímu (a dokonce i prosté zhroucení z únavy) je komentováno s nelibostí. Úsloví „plést si na sebe bič“ v tomhle platí beze zbytku.

Zvyk je želená košile
Málo platné, je to tak. V Čechách se optimismus a moc nenosí a pochválit se za něco, to už je přečin srovnatelný s defraudací. V mnoha „tradičních“ ženských partičkách existuje dokonce oblíbený diskusní námět „já jsem tak pitomá“ a hra se hraje v mnoha obměnách. Ta, která ze sebe udělá největšího pitomce za volantem, nikdy nevyšlehá sníh z bílků a kvůli výměně občanky obvolá všechny kamarádky, je vítězkou, a je považována za „fajn holku“ a někoho s kým „je legrace“, což je příjemné alespoň do té doby, než dotyčná od někoho potřebuje půjčit auto. Věřte nebo ne, tomu, kdo si plete brzdu s plynem a na dálnici zastavuje, aby mohl dát vyčůrat dítě, ho nikdo jako z udělání půjčit nechce. A tak je to, milé dámy, se vším.

Test neúspěšné holky

Opravdu nemůžete mít lepší práci, přítele, školu?

Jednoduchý způsob, jak se na sebe podívat zvenčí, je představit si sebe samu jako svou nejlepší kamarádku. Co byste si o ní myslela a co byste jí řekla?

Opravdu je to nedbalá pracovnice, špatná hospodyně, má nadváhu a olámané nehty?  Nebo je to holka, která dělá zajímavou práci, má fajn partnera, je příjemná a je s ní legrace?

Jak nás mají ostatní respektovat a mít rádi, pokud se samy rády nemáme a nutnost respektu si nepřipouštíme, své zásluhy a klady bagatelizujeme, zatímco chyby ještě přifoukneme? Ne, sebekritika vždycky není nejlepším způsobem, jak dosáhnout pochvaly.