Lovci radosti
Pilulky a kapse všech barev, tvarů a velikostí se se zabydlely v dámských (a někdy i pánských) kabelkách. Doprovázejí nás při rozvodech a rozchodech, úmrtích, v nemoci i v enormní pracovní zátěži. Tajíme je i přiznáváme, to podle prostředí i naturelu, a hlavně na ně čím dál víc spoléháme, věříme, že nás udrží v chodu, že s jejich pomocí zvládneme parkur života s minimem shozených břeven.

Musíme, protože většina z nás nežije na samotě u lesa a není nám ani dopřáno přetáhnout si peřinu přes hlavu a nechat svět za dveřmi. Práce, rodina, komunikaci s okolím se prostě nevyhneme, rozdáváme svou energii ve střípcích rozhovorů, v malých gestech pomoci, v řešení každodenních problémů, které mohou být pro unaveného člověka složitější, než vypadají. Někdy s enormním vypětím překonáváme překážky, které by ani překážkami nebyly, pokud bychom dostali šanci si odpočinout, pokud bychom samy sobě odpočívat dovolili. Není samozřejmě moudré bagatelizovat nemoci duše, které jsou, jak už říkali staří latiníci, horší než nemoci těla, ale často jejich vzniku můžeme předcházet dodržováním alespoň základní psychické hygieny.

Pleteme si biče
Ano, pleteme si samy na sebe biče, desítky bičů a pak, když už před nimi nemůžeme uniknout, hledáme úlevu a řešení v lécích a pokud mám přiznat svůj dílek viny, i my, žurnalisté pleteme biče… na vás.

Žijeme v „mediálním“ světě, a i když se většina z nás chlubí tím, že na ně reklama nepůsobí, podprahově ji vnímáme všichni. Čteme příběhy, prohlížíme si fotografie, a někde v hloubi nás se rodí pocit, že je normální v šedesáti vypadat na pětatřicet, dva měsíce po porodu předvádět plavky, rozvést se a stále vlastnit dvě auta a dům, všechny děti umístit na prestižní osmileté gymnázium, přitom si zachovat dobrou náladu, vždycky mít orgasmus a nikdy nebrat pod pětadvacet tisíc čistého. Laťka je vysoko, ne jedna, desítky laťěk a my se snažíme přeskočit všechny, abychom se vyhnuly pocitu selhání. Někteří z nás je přeskáčou, se zaťatými zuby, s přečerpanými kreditkami, s jizvami po plastických operacích, ale cíl pořád není v dohledu, jsou zas jiné úkoly, jiné strachy, sháníme to nejzdravější jídlo, děti odcházejí ze středních škol na vysoké, blíží se důchod, síly ubývají, ale ani stáří neznamená, že člověk může složit zbraně, i důchodkyně musí být sexy a mít bohatý sexuální život a cestovat a mít pěkné nehty a… a nakonec pomůže pánbu a člověk umře. Naše doba bohužel nenabízí prosté výzvy, nikdy nemáme „obilí pod střechou“ a klid, i dokonalost je málo, protože vždycky je tu někdo, kdo bude na vyretušované fotografii vypadat na svůj věk líp, kdo bude mít vyšší plat, chléb s více zrny a šťastnější děti. Ne, tohle není cesta ke štěstí, to je aréna smrti, kde už nepomohou antidepresiva.

Řešení je na dosah, ale není snadné.  Opravdu není potřeba přijmout každou výzvu, najít v sobě spasitelné sobectví a dopřát si nedokonalost. Odpustit si ji, přijmou ji, jako milováníhodnou libůstku, jako výsadu a zbytečně nemrzačit duši i tělo v předem ztraceném závodě. Zhodnotit pragmaticky, kolik toho můžeme stihnout ve dni, který má dvacet čtyři hodin, přiznat si, že i my musíme někdy spát a naplánovat trvale udržitelný program. Ano, dokonce i zdraví lidé odpočívají, natož pak ti, jejichž psychika právě hvízdla stav ohrožení.

Zpomalte prosím, jsou prázdniny a odpočinek je nejlepší prevencí.