Jsme na vrcholu a je to nuda

Pocit pýchy z úlovku je pryč už desítky let, partner je známý jako vyšlápnutá bota, děti už nevyžadují stálou péči, vztah přeskákal peřeje nevěr okolo čtyřicítky a momentálně se nachází na olejovité klidné hladině nudy a stereotypu. Je jedno, jestli máte kila navíc, nebo novou plastiku prsou, je jedno, jestli on ujede na jeden zátah 150 kilásků na kole a ženské se na něj ještě lepí. Zamlada byla kůže svěžejší a na kole to taky bylo jiné… nebo si to minimálně pamatujete nějaké zábavnější. Všechno.

I kaviár tu chutná jako popel, řekl by básník a měl by pravdu, v české hospodě by zas řekli, že vás to prostě už pěkně … a už to možná trvá roky.

Není už, o co bojovat
Vždycky bylo tolik úkolů, které bylo třeba plnit, tolik cílů. Dostat děti na školy, dostavit dům, doplatit hypotéku, nebo uspět v práci, něco dokázat. Teď jsou úkoly odškrtnuté, diplomy předané, z cest už jen fotky a pár marně hledá smysl dalšího pokračování. Někdy paradoxně vztah zachrání karambol, vyhazov, nemoc, děti, které potřebují pomoc, náhradní program, jiný cíl, někdy se ukáže, že svazek prostě splnil svůj účel a dál už to nejde.

Není v tom ani nenávist, ani svár, jen neradostná povinnost, která způsobuje, že už není na co se těšit a nutí partnery, aby si šli z cesty. Všechno už vyřešili, o všem už si popovídali, a i když je to smutné, je možná čas „dát si volnost“, jak se staromódně říká. Někdy pomáhá delší odloučení, někdy ani to, protože oba zjistí, že samotným je jim prostě líp, že vidí nové možnosti a zpátky do partnerského hnízda se jim prostě nechce.
"Koně můžeš přivést k vodě," říká staré přísloví, "ale nepřinutíš ho pít," a to pro lidské city to platí absolutně.

Co ti naši blbnou
Děti jsou děti, dospělé, nebo malé, mají moc všechno komplikovat. Rozchod rodičů někdy nepřijímají zrovna s pochopením, právě proto, že rodičům se vlastně „všechno vede“.

„Mají se dobře, co tak co blbnou?“ řeknou si a někdy podnikají akce k tomu, aby se rodiče dali znovu dohromady, bohužel, často ke škodě celé věci.

Partnerství totiž vyžaduje, aby v něj věřili oba (chtělo by se říct, že všichni) aktéři. Když chybí vůle, zájem, nebo motivace, je na čase poděkovat za hru a jít. Na to, abychom zůstali chycení ve smutné pavučině setrvačnosti a nespokojenosti, jsme vždycky příliš mladí.

Názor psycholožky Petry Štarkové:

V současné době není syndrom prázdného hnízda a vyhoření vztahu tak aktuální, jak to bývalo před třiceti lety a dřív. Tehdy se lidi brali kolem dvacítky bez zajištění - bytu, financí a pak měli ty děti, kariéru příliš neřešili - spíš jen chodili do práce. Děti jim odrostly ještě v produktivním věku a oni pak zjistili, že se jim "vytratil obsah" a hlavně až pak objevovali, co se dá užít. Dnes je podobný scénář častý spíš u vztahů, kde tmelem bylo nečekané a předčasné těhotenství

Dnes, kdy se i děti osamostatňují později - dřív v 18 letech plně vydělávající jedinec, dnes jsou rodiče rádi, když dítě dostuduje do pětadvaceti, jsou rodiče po osamostatnění dětí často rádi, že mají možnost trochu si vydechnout a v klidu si sednout k televizi, než aby byli plní energie na stěhování se, budování nového hnízda s novým partnerem atd. Proto častěji zůstanou spolu žít i když se láska vytratí, prostě jim v době, kdy je syndrom prázdného hnízda aktuální, není čtyřicet ale šedesát...

Jiné je to ovšem u úspěšných párů, které žijí tak říkajíc na plné pecky, u páru z titulku může právě extrémní zátěž a náročná práce zapříčiňuje vyšší množství konfliktů, než při klidnějším životním stylu, psychika i „vztah“ se rychleji opotřebovává a zvraty a emoce vyčerpávají oba aktéry natolik, že mají tendenci uniknout.  Jestli neutíkají jen do další pasti, je otázka.