Naposledy jsem byla po telefonu vyslýchaná na téma seriál Neviditelní, kde mám epizodní roli ve Velké radě mocných vodníků s lidskou tváří, těch, co regulují tok existence, drží ruku na správných kohoutcích. Žádné hraní, takové ambice absolutně nemám, jsem totálně dřevěná herečka. Spíš tu funguju v rámci jisté společenské metafory: Dialogy o pár větách, z nichž se jistě půlka vystřihla…

Jak říkám, stát na druhé straně barikády je víc než ošidné. Proto si dovolím za sebe v rámci Neviditelných říci:

Na ČT 1 od září vždy v pátek v prime time od osmi večer uvádění Neviditelní, jsou podle mého soudu (na základě scénáře, jenž jsem četla), chytrý, s metaforou pracující, legendárním dílem Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách inspirovaný projekt. Režisér a scénárista Radek Bajgar, vystřihl skvělý, na povinném pozadí vztahů jaksepatří čitelného děje namíchaný koktejl zábavy, sarkasmu, reflexe na společenské dění s třešničkou vizualizace. Má role v něm je epizodní - šest natáčecích dnů rozložených po dvou do tří let.

Ve Velké radě jsem sama za sebe - Františkou, jež roztáčí kohoutek zn. móda. Pikantní moment, součást metafory sdělení. Nic víc. Ano, protože jsem jaksi za Františku, dohodla jsem se s kostýmním výtvarníkem, že se i sama za sebe obléknu. Sáhnu do své skříně. Sáhla jsem. To ostatně občas v rámci svých košil, jež jsou pro jeho image typické, udělal i další člen rady Ondřej Hejma.

Začalo se natáčet na konci léta 2012, další kolečka Velké rady se udála loni v srpnu, září, těžko říct a poslední dvě letos v květnu. Rada vždy zasedala v hlubokém podzemí staré čističky vod v Praze Bubenči. První dva roky bylo vedro, na place krutý chlad. Nejhůř bylo letos, kdy byla zima, pršelo. Dole ještě hůř. Ano, mezi záběry nás balili do dek… Ti ve vodě, ve splaškách na tom byli hůř… Prodlevy mezi záběry, to čekání na další klapku bylo vlastně vždycky příjemné, dalo se přežít. Já jej vnímala jako do tří let rozložený konverzační mejdánek s Jirkou Bartoškou, Ondřejem Hejmou, Lenkou Vlasákovou a spol. Mix historek, probírání současné pěny dní událostí, včetně jídelníčku cateringu… Jo, bylo to fajn, všichni ve štábu byli fajn. Včetně mile roztržitého, do sebe uzavřeného Luďka Soboty… Profík Barťák pokaždé dřevěné herečce na krátkou repliku nahrál, žádná tréma a Radek Bajgar byl navýsost empatický režisér. A bez ohledu na subjektivní pocity si troufám tvrdit, když už mám k Neviditelným něco říci, tak pevně věřím, že na pomyslné pažbě TV seriálů udělají silný zářez a dočkají se popularity potvrzené pokračováním.