Irena Obermannová, jež vystudovala dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU se léta snaží uživit jako spisovatelka, scénáristka, autorka novinářských příspěvků pro nejrůznější časopisy. A každý, kdo je s touto branží obeznámený ví, že je to často boj. Zejména, když musíte v jistém životním období obstát i jako matka samoživitelka.

Paní Irena dělá vše proto, aby v džungli konkurence obstála. Zajistila si jisté postavení, přízeň zadavatelů i pozornost čtenářů, jež ženská, dost často braková literatura oslovuje. Jen tak trochu neví, zda má mít image oběti mužů, soběstačné, odpad třídící feministky, anebo osudové milenky. Tak tedy tyto role podle potřeby, momentální životní situace střídá. Výsledkem je těžké zoufalství.

Nebezpečná holka odvedle

Irenu Obermannovou jsem prchavě poznala při pracovní schůzce nad syžetem k seriálu TV Nova Dokonalý svět. Působila plaše a zároveň suverénně. Militantně a přitom bezradně. Pocit z této kombinace je zkrátka nesdělitelný. Každopádně nic tenkrát nepředvedla, v týmu dál nepůsobila. Já si ji zařadila do kategorie nenápadných křehkých žen s charismatem bezbrannosti, jenž na chlapy funguje.

Tyhle takzvané holky od vedle totiž v mužích budí pud ženu ochraňovat a vůbec si neuvědomují, že si hrají s micinkami, které jsou minimálně stejně nebezpečné jako famózní tygřice. Ostatně na to doplatil i Obermannové Největší Čech, Václav Havel a jeho žena Dagmar nijak nepřehání, když v okruhu blízkých říká, že Obermannové Tajná kniha dopomohla Vaškovi do hrobu…

Je to hyena?

Nemá smysl licitovat o formě, či síle vztahu Václava Havla s Irenou Obermannovou – ať už z piety vůči zesnulému dramatikovi, z ohledu na vdovu Dagmar, etiky jako takové. Každopádně ložnicí spisovatelky Obermannové prošlo (jak se v zákulisí tvrdí) několik vlivných mužů, kteří mohli její kariéře pomoci. Do jaké míry to udělali, těžko říci. Jejich jména jmenovat nebudu – berte tenhle fakt jako tamtamy spolehlivé pavlače dané branže. Faktem je, že z její náruče tiše vyklouzli - o žádném z nich se tak jednoznačně ve svých dílkách nerozepsala. Odnesl to nemocný a z podstaty svého naturelu bezbranný Havel.

Bojem o pozornost, slávu a prachy uvláčená Obermannová v padesáti zřejmě pochopila, že Havel ji zajistí zájem a s ním spojený profit. Formou deníku napsaný škvár jí zajistil publicitu, kontroverzní popularitu a jistě zvedl prodejnost. Ale také přinesl odsudky a nepochopení, s nimiž se Irena vyrovnává v dalším braku, Panoptikum české, v němž nemůže stavět na z internetu dostupných faktech, a proto se uchyluje do sféry morbidních představ o milování s bývalým prezidentem. Včetně sexu v rakvi.

To vše nakládá do nálevu metafor, kořeněném romantikou, dramatičností, nenávistí. Všem je jasné, že tou Zrůdičkou, která si nad jejich mileneckou rakví zapisuje vše podezřelé a dokazuje, že milenka se mstí, je Dagmar Havlová…

Blázni se mají léčit, nikoli lynčovat

„Kniha je o mně. O tom, jaký dopad na mě mělo vydání Tajné knihy, čím jsem si musela projít. Je o naší společnosti, která je pokrytecká a prolhaná,“ vykřikuje Obermannová. Spisovatelka, která mimo jiné v Panoptiku české píše: Kašlu víc. Největší Čech také a poslední, co mě napadá, je, že jsem to od něj chytla. Ten kašel mě probudí. Posadím se na posteli, kašlu víc a víc, skutečně se dusím a vůbec nic nechápu. Kde jsem?“ Nechápu ani já a jistě i jiní, kam až ve své zhrzenosti dokázala dojít. Tohle je na diagnózu, nikoli na upálení na hranici.

Irenu Obermannovou jsem nedávno viděla na Designbloku. Na přehlídce Kláry Nademlýnské. Nikdo si jí nevšiml, žádný fotograf na ni objektiv nezamířil. Měla nepřítomný výraz, vyděšené oči a rudé skvrny na tváři. Bylo mi téhle mrchy líto. Nestala se obětí chlapů, ale obětí svých ambicí. Nepatří na hranici, ale do péče psychiatrů. Tahle paní je nemocná!

Fotogalerie
6 fotografií