Prášky na uklidnění se polykají ve velkém, cigarety kouří jedna za druhou... Každý si pomáhá nějak, tiší bolest a zmar, které dělají z života peklo: „Čím jsem si to zasloužila? Tolik jsem se snažila, tolik chtěla šťastnou rodinu. Proč ji teda nemám, proboha? Proč zrovna já!“ Proplakané noci se skleničkou v ruce, se sebeovládáním přetrpěné dny...

Takové situace bohužel nejsou v životě výjimečné a takovou situaci zažívá i Vilma Cibulková. Dává si ji tuplovaně a nadoraz. Její manželství i přes pokus překonat krizi ztroskotalo a dlouhodobé trápení s drogově závislou dcerou, osmnáctiletou Šimonou, která je od podzimu, kdy ukončila v pražských Bohnicích odvykací léčbu, nezvěstná, vyřešila tím, že ji nechala úředně vystěhovat z domova. Udělala z jediného dítěte bezdomovce. Nakolik za tenhle šílený debakl může osud, ti druzí, nebo Vilma sama? Věčná otázka.

Hrad z písku

Herečka vypadala hodně zničeně. Kolaps dcery ji viditelně poznamenal.
Autor: Pavel Hofman

Cibulkovou zřejmě k rozhodnutí odepřít dceři střechu nad hlavou zřejmě dohnala těžká bezmoc a možná i snaha pomoct manželství s neméně populárním hercem Miroslavem Etzlerem, kterému problémy se Šimonou prospívat nemohly. Pokud to tak bylo, vztah stejně Vilma nezachránila. Krizi způsobenou Etzlerovým milostným poměrem s kolegyní ze seriálu Cesty domů, mladou brunetkou Radkou Pavlovčinovou, nepřekonali, přestože se snažili. „Ti dva spolu už nedokáží fungovat,“ tvrdí v zákulisí lidé blízcí páru. A fakt, že se rozpadl jejich divadelní spolek Ansámbl, to jen dokazuje.

Vilma, ta skvělá herečka Vilma Cibulková, o níž kdejaký herecký kolega tvrdí, že jej na place svou osobností a sex-appealem dostává do kolen, nemá nyní žádné stálé angažmá. Její idylické manželství je v troskách a jediné dítě se bůhvíkde potlouká. Nejspíš za pomoci pervitinu hledá svou identitu, smysl života. Tak, jak to kdysi dělala ona za pomocí alkoholu, nad nímž zvítězila.

Říká se, že Cibulková po něm znovu utrápeně sahá. I na veřejnosti, na premiéře filmu Hranaři, kde měla mít podle řady svědků řádně upito a ještě před zahájením urazit s kolegy několik sklenic vína… Těžko se divit – alkohol je berlička, byť velmi ošidná. A to, co zažívá v posledních měsících Vilma, by nevydržel ani kůň. Latentně řeší svůj věk, fakt, že jí za dva roky bude padesát a její muž si to zamilovaně rozdává s mladou děvenkou. Řeší démony v sobě, ve své dceři a taky se musí rozdávat ve svých rolích, své profesi. Její citová investice jede na úrok, jenž nedovede splácet. Jednou musí přijít krach. Krach, který zažívá spousta jiných ženských, byť v jiném postavení, životní režii.

Fotogalerie
10 fotografií

Zasloužená selanka versus realita

Už jednou byla Vilma na dně. Kvůli zmarněným láskám, alkoholu a došlo prý i na pokusy o sebevraždu. Po třicítce se ode dna odpíchla. Měla dítě, holčičku Šimonu, kterou sama vychovávala. Držela ji nad vodou. Kvůli ní dřela, bojovala a pak potkala kolegu Etzlera. I on zvítězil nad démonem jménem alkohol. Těch démonů, jak už to u emotivních lidí bývá, měli v sobě více. Oto si byli blíž. On i ona se stali sex-symboly. Média s chutí referovala o jejich idyle.

Před časem ale začala idyla drhnout. V novinách se propíral Etzlerův románek s herečkou Pavlovčinovou a také se provalila  protidrogová léčba dcery Cibulkové, gymnazistky Šimony. Okořeněná prohlášením Šimoniny spolubydlící v Bohnicích, která se nechala slyšet, že Šimona propláče noci nad rozhodnutím matky zbavit jí svéprávnosti a z jejího pokoje si udělat ateliér. Šimona měla tvrdit, že její mámu zajímá pouze Etzler, který prý Šimonu bil a její matku permanentně podváděl. Ale až poměr s Pavlovčinovou se veřejně profláknul… Tolik zpověď psychicky labilní, ze závislosti na drogách léčené, dívky, kterou tlumočila její neméně labilní kolegyně. Takové řeči je nutné brát s opravdu velkou rezervou, nicméně vyřčené byly. Zůstaly viset ve vzduchu a manželství nepomohly.

920804:gallery:true:trueKdo po kom hodí kamenem?

Bez ohledu na Etzlera, jeho možné úlety, je tu stále vztah matky s dcerou. Otázka genů, děděné nesnesitelné lehkosti bytí, oněch démonů v nás. Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu. Jen doba a způsob revolty, destruktivního hledání sebe sama se mění.

Před necelými dvěma roky Vilma v rozhovoru pro Novinky.cz. za sebe i svého muže Miroslava prohlásila: „Nejvíc se jako rodiče bojíme těch bolestí, které jsme sami poznali na vlastní kůži. Na jedné straně bych třeba své dceři přála květnatou cestu, kterou jsem si prošla, na straně druhé bych ji mnoha zákeřností, které jsme si na sebe ušili, ušetřila. Já bych ze svého života nevynechala nic. Každá zkušenost byla důležitá a každá z nich mi něco přinesla. Rozhodně bych ji ušetřila toho kvanta vynaloženého úsilí na to, aby se s těmi zákeřnostmi vyrovnávala. Prát se proti vlnám stojí mnoho sil.

Prát se proti vlnám stojí mnoho sil Vilmu Cibulkovou, její dceru Šimonu, Miroslava Etzlera, jeho děti, bývalé ženy, s nimiž je má. Prát se s vlnami stojí spoustu sil každého z nás. To, že Vilma odstřihla od sebe milovaného muže je bezpochyby velmi bolestné, ale odstřihnutí pupeční šňůry se svou dcerou je nálož dvakrát taková. Skončila Šimona v náručí dealera drog proto, že měla pocit, že její matka se soustředí jen na otčíma? A bylo rozhodnutí její mámy zbavit jí domova správné? Jak se říká výchovné? Ne nadarmo se říká: Nevinný ať hodí kamenem. Jsou situace, kdy namísto odsudků je na místě empatie. Porozumění. Ale i to má své meze. Kdo tedy po kom hodí kamenem?