Ceny české filmové kritiky se rozdávaly druhým rokem. Určitě je dobré, že vznikly - jejich prestiž je, nebo by měla být velká. Nicméně zatím nemají takovou popularitu a mediální reklamu jako Český lev. Mimochodem o tom svědčí i fakt, že jejich vyhlašování přenášela bez jakékoli reklamní anonce ČT na druhém programu.
Ceny české filmové kritiky, jež lze vnímat jako konkurenční počin vůči zavedenému večeru Český lev, o jehož udílení rozhoduje určitou skupinou profesionálů mnohdy kritizovaná, údajně leckdy lobby ovlivněná Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), zřejmě mají být jen pro fajnšmekry. Alespoň to by se chtělo poznamenat k jejich zařazení do vysílacího schéma ČT. I když fakt, že se odehrály za přítomnosti veřejnoprávní televize, je posun k lepšímu. Loni v Divadle Archa totiž její kamery chyběly.
Komorní radosti a šoky
Víceméně civilně společenskému charakteru akce vědomě či nevědomě podřizovali své outfity i prominentní hosté a nominovaní umělci, kteří se tento rok v holešovickém klubu SaSaZu sešli. Ceremoniál v postatě patřil souboji čtveřice hraných filmů, jimiž byly dlouhometrážní snímky Poupata, Rodina je základ státu, Nevinnost a Alois Nebel.
Nejvíce nominací proměnila ironická road-movie Rodina je základ státu Roberta Sedláčka o fenoménu tunelování v Česku. Zvítězila ve čtyřech kategoriích. Naopak o sošku Oscara usilující Alois Nebel si jen odnesl cenu za nejlepší původní hudbu. Možná měli kritici už dost jeho masivní, leckdy snobismem zavádějící reklamy, jíž se jiným snímkům v takové míře rozhodně v médiích nedostávalo.
O větší šok se ale postarala dvaaosmdesátiletá režisérka Věra Chytilová předávající Robertu Sedláčkovi cenu za nejlepší režii. Tato kontroverzní, charismatická dáma, která svého času dělala modelku, překvapila oblečením i projevem. Nutno říci, že její potištěný sametový kabát, černé kalhoty a tenisky nepředstavovaly nevkusný styling. Jen se takový model na danou příležitost nehodil. A o to víc umocnil dojem z jisté společenské bezprizornosti paní režisérky. Působila jako maximálně roztržitá paní, která pořádně neví, kde je. Jen zapšklost vůči době a nové generaci režisérů v jejím projevu zůstala.
Televizní divák pocítil rozpaky. Ale rovněž si mohl užít pohled na milou a oblíbenou Martu Vančurovou, jež se v médiích neobjevuje. Eliška Balzerová jistě kdekoho o svém šarmu přesvědčila, stejně jako stářím křehce poznamenaný elegán Petr Hapka předávající cenu za nejlepší původní hudbu. Vladimír Javorský, držitel ceny za nejlepší herecký výkon v hlavní roli, zase musel svým modelem hodným konzervativního britského džentlmena milovníky tradiční módy zaujmout. I když nebyl dokonalý. Ale snažil se. Na rozdíl od režiséra Sedláčka, který si vzal svetr. Slavnostní ráz večera ignoroval. Ale i na tuhle ležérní, etiketu výjimečné akce znevažující verzi, jsme si u nás díky Českému lvu zvykli. Mimochodem, počkejme si, co on počátkem března předvede.
