Dotaz zní: „Františko, zajímal by mne váš názor na módní úroveň českých žen. Je mi přes čtyřicet a můžu porovnávat to, co bylo vidět na ulici před revolucí a co se na ní předvádí dneska. Bohužel ani za dvacet let se toho příliš nezměnilo. Zůstáváme uniformním stádem bez vlastního nápadu. A to se týká i našich popových hvězd. U nich je to možná ještě horší než před listopadem, kdy pro nás za oponou svým způsobem byly elitou. Pod světovou úrovní je i sortiment v obchodech. Dost často jezdím díky profesi do zahraničí, kde je i nabídka masových značek mnohem zajímavější a pestřejší než v ČR. Můžete mi to vysvětlit? Nechci připomínat Londýn, Paříž, New York, Milán. Ale i takový Berlín nás v módě strčí s přehledem do kapsy.“ Hana Šlégrová, Praha.

Tolik úryvek ze zajímavého mailu paní Hany, která ťala do živého. Její konstatování situace zní velmi tristně, nicméně vychází z reality. Otázkou zůstává, zda je taková míra skepse na místě. I když i já si myslím, že na Berlín v módním rozletu nemáme a zmíněné metropole prodávají na poli kosmopolitně masových značek v mnohém zajímavější svršky a doplňky. Pokulháváme i v zastoupení kolekcí elitních značek, o image ikon tuzemského showbyznysu nemluvě.

Jak to tedy je?

Všude na světě existují lidé, pro které móda nikdy nebude součástí kultury, životního stylu, prezentace osobnosti. A všude na světě jsou jedinci bez vkusu. Ignoranti vykřikující, ať si každý nosí co chce. Máme přece demokracii...

Rozdíly samozřejmě panují. V zemích s bohatou, přirozeně se vyvíjející kulturní tradicí jako jsou např. Francie, Itálie, Velká Británie, je cit pro odívání větší a hlavně přirozenější. I u nás tomu tak kdysi bylo – stačí vzpomenout éru první republiky, která si brala inspiraci z Anglie i Francie a Praha tehdy náležela k módním centrům Evropy. Bohužel poválečný únorový převrat u nás nastolil jiný systém společnosti, v němž stádnost byla povinná. A odlišnost vzhledu, módního názoru se netolerovala. Za jedenačtyřicet let této knuty jsme si sakra zvykli a vybočovat z uniformní řady se zdráháme i dnes.

Češky se snaží, ale...

Jsou opravdu Češky bez espritu, v oblékání nemožné, jak mnozí tvrdí? Až tak krutá bych k nim obecně nebyla. Každopádně to nemají historicky lehké a ostatně ani nabídka obchodů, jak paní Hana správně tvrdí, není taková, jak by mohla být. Těžko říci, zda ti, co je vedou, natolik zákaznice podceňují, nebo sami mají problém s módním instinktem, odhadem potřeb trhu.

Naopak si troufám tvrdit, že české ženy obecně řeší módu víc než jejich francouzské, italské, britské souputnice. Problém je, že zhusta postrádají módní názor, nedokáží odhadnout svůj typ. A hlavně nemají patřičné sebevědomí a osobitost, která i problematický outfit dokáže vynést a silou charisma obhájit. Co by tomu řekli jiní, co když budu trapná – takový je věčný problém většiny z nás.

Bojíme se zkrátka experimentů. Máme strach z odlišnosti, i když je jedinečnost světem žádaná. Výsledkem je tendence splynout s davem. Neriskovat a zvolit masově oblíbený, tudíž uniformní trend. Bohužel bez doteku originality, který je tak potřebný. A ty, jež mají sympatickou odvahu odlišit se, si většinou pletou drzou revoltu, potažmo ordinérnost s kreativitou. Nebo tápou, vůbec nevědí. Možná i rezignují na pouliční nevkus s lživým sebe ujištěním, že takový trend módy prostě je.

Platí to pro bezejmenné parádnice a často i tváře showbyznysu, od nichž se předpokládá, že budou inspirací pro jiné. Včetně českých Miss a modelek. Je mi líto, ale tak to je. Naše fotogalerie je malým důkazem. Nebo snad máte jiný názor? Zapojte se do diskuze!

Fotogalerie
10 fotografií