Nepleťte si pojmy. Rozlišujte mezi pesimistickou náladou a depresí. Celkovou rozladěnost, momentální ztrátu optimismu může způsobit kocovina, hádka, pocit nedorozumění, zneuznání. Milenecký rozchod, mindrák, pracovní problémy, nedostatek peněz. Minimum slunečných dnů…

Spouštěcích momentů je zkrátka spousta. Každý jejich dopad zažil – dny pod dekou otrávenosti, beznaděje, marnosti. Nazývejme je splínem, chandrou, depkou. Dělejme všechno proto, aby co nejdřív zmizely. Pokud přetrvávají, nespoléhejme na vlastní síly. Vydejme se k psychologovi, psychiatrovi. Je tu reálné nebezpečí, že chandra přerostla v depresi, na kterou se i umírá..

V ničivém vleku neznalosti a předsudků

Nedostatek informací, minimální osvěta, maloměšťácký, veskrze primitivní názor na problém – to vše situaci, orientaci ve stávajících potížích maximálně ztěžuje. Troufám si na základě dostupných faktů tvrdit, že splín a i deprese jsou v naší společnosti častější, než si hodláme připustit. Vinou stresu plné, na výkony náročné doby. Vinou narůstající nezaměstnanosti. Vinou povodní, jež lidem vzaly střechu nad hlavou…

Tyto stavy tišíme, jak můžeme. Sedativy, která někde seženeme. Lidově oblíbený, zdánlivě neškodný Lexaurin, Neurol... Také je tu berlička alkoholu nebo povznášející, sebevědomí dodávající lajna kokainu… Zkrátka úniky podle volby a možnosti. Pomůžeme si přece sami.

V podvědomí naší moderní společnosti psycholog funguje jako kdysi kněz u zpovědi. Vyslechne nás, dá rozhřešení. A co dál? Psychiatr je stále vnímán jako doktor pro blázny. A my duševně choří přece nejsme. Být blázen, znamená ostudu, cejch. Stát mimo společnost.

Dvacet let už nemáme kolem sebe tzv. železnou oponu. Dvacet let jsme součástí pokrokového světa. Cítíme se kosmopolity. Jak v čem, chce se mi dodat. Jedna generace historicky zavedené myšlení národa nevytěsní.

Ve Státech se chodí i k psychoanalytikovi se stejnou samozřejmostí jako k zubaři. U nás ještě populární nejsou (na rozdíl od plastických chirurgů). Poležet si u nich bereme jako bláznivou rozmařilost, zbytečnost. Zvolme tedy zlatou střední cestu. Rozumný kompromis. Psychiatrické a psychologické služby jsou přece součástí zdravotního pojištění.

Nejste v tom sami

Deprese si nevybírá. Nesouvisí s věkem, intelektem, sociálním postavením. Faktem ale je, že vnímavější lidé, kteří pracují s emocemi, jako například herci, k ní mají blíž. Vzpomínám si, jak mi jednou na toto téma Simona Stašová řekla: "Vžívat se do jiných postav, uvažovat a cítit se jako oni, je velmi vyčerpávající. A zdaleka ne každý umí po představení hned a bez problémů přepnout do vlastního reálného života. Kdekdo z nás skončil u cvokaře…"

To je případ i geniálního herce Jiřího Langmajera, který v domovském Divadle pod Palmovkou podává neuvěřitelně expresivní výkony. Tahle investice pak musí někde chybět. Něčeho se začne nedostávat, změní se chemie… Euforické stavy střídají deprese promítající se i do fyzického zdraví.

Moderátor a herec Marek Vašut se s novináři nebaví, ale na téma deprese je ochoten mluvit. Kvůli jiným postiženým. Dobře totiž ví, jak dokáže tahle nemoc s životem zatočit. On si ho pokusil vzít. Tak bylo nepopsatelné utrpení veliké. Přežil a kvůli matce by to už neudělal. Pomohla mu dobrá psychiatrička a hlavně správně indikované léky. Vašut správně tvrdí, že v podstatě nejde o nic jiného než o chemii. Dodat tělu to, co mu chybí. Dnešní psychofarmaka třetí generace neomezují na životě. A dokáží výrazně ulevit. „Neváhejte a jděte k psychiatrovi,“ doporučuje váhajícím Marek.

Do stavu bezbřehé apatie a smutku, jež střídaly stavy vzpoury, upadla i Vendula Svobodová, když její malá holčička zemřela na leukémii. A další vlnu zažila po sebevraždě manžela, hitmakera Karla Svobody. Vendula je ale silná ženská, dokázala se ze dna vyškrábat. I když jizvy, jež se čas od času otevírají, zůstaly. Horší už je to s její křehkou snachou (ženou syna Svobody, Petra), Lucií Gažiovou, kterou deprese donutily k pokusu o sebevraždu. Někdo by mohl pitomě namítnout, co jí schází. Má přece krásné malé dítě, hodného manžela a po tchánovi vilu v Jevanech…