• Obsah
• Obsazení
• Informace

Obsah filmu Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody

Snímek Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody je oslavou jedinečné a nezapomenutelné Whitney Houston. Od mladé gospelové sboristky z New Jersey až po jednu z nejprodávanějších a nejoceňovanějších umělkyň všech dob – taková je inspirativní, dojemná a emocionální cesta životem a kariérou Whitney Houston, kterou si diváci mohou na filmovém plátně vychutnat zároveň s velkolepými vystoupeními a soundtrackem nejoblíbenějších hitů této hudební ikony.

Obsazení filmu Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody

Naomi Ackie - Whitney Houston

Anglická herečka se narodila 2. listopadu 1992 v londýnském Walthamstow jako dcera druhé generace přistěhovalců z Grenady. Držitelka ceny BAFTA, se naposledy objevila v muzikálu The Score s Willem Poulterem a Johnnym Flynnem.

Ackie nedávno dokončila natáčení režijního debutu Zoë Kravitz Pussy Island pro společnost MGM po boku Channinga Tatuma. Nedávno dokončila také natáčení nejnovějšího filmu oscarového režiséra Bong Joon-Hoa Mickey 17 po boku Roberta Pattinsona, Toni Collette, Marka Ruffala a Stevena Yeuna. Film vychází z románu Mickey7, který napsal Edward Ashton a který sleduje osudy postradatelného zaměstnance na vesmírné výpravě, vyslané kolonizovat ledový svět. V roce 2022 si Ackie zahrála hlavní roli ve třetí sérii seriálu Master of None Azize Ansariho a Alana Yanga.“

Stanley Tucci - Clive Davis

Americký herec. Narodil se 11. listopadu 1960 v Peekskillu ve státě New York a vyrůstal v nedalekém Katonahu ve státě New York. Umělec nominovaný na Oscara, známý svou všestranností na pozicích herce, scenáristy, režiséra a producenta.

Hrál ve více než 100 filmech, nespočtu televizních pořadů a ve více než tuctu divadelních her na Broadwayi i jinde. Tucci zatím nejvíce diváků oslovil v roli Caesara Flickermana v sérii Hunger Games. Čtvrtý a závěrečný díl série (Síla vzdoru 2. část), který se stal kasovní senzací a úspěchem u kritiky, byl do kin uveden 20. listopadu 2015.

Tucciho první manželka Kathryn Spathová (nar. 1962) zemřela v roce 2009 na rakovinu prsu. Byla sociální pracovnicí a bývalou manželkou herce a divadelního manažera Alexandra R. Scotta, staršího syna herců Colleen Dewhurstové a George C. Scotta.

Ashton Sanders - Bobby Brown

Americký herec se narodil 24. října 1995 v Carsonu v Kalifornii. Navštěvoval střední školu Grand Arts High School v centru Los Angeles, kterou absolvoval v roce 2013.

Sanders debutoval ve filmu The Retrieval, který režíroval Chris Eska. Sanders si zahrál ve filmu The Equalizer 2, pokračování akčního hitu The Equalizer, po boku Denzela Washingtona. V roce 2019 si Sanders zahrál ve sci-fi thrilleru Ruperta Wyatta Captive State po boku Johna Goodmana a Very Farmigy. Zahrál si také hlavní roli v adaptaci románu Native Son od HBO.

V listopadu 2020 měl hrát ve filmu The Things They Carried, válečném filmu z Vietnamu s hereckým obsazením. V září 2021 byl Sanders obsazen do role Bobbyho Browna ve filmu Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody, životopisném snímku o Whitney Houston.

Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody - podrobné informace o filmu

Snímek Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody je působivou a triumfální oslavou nedostižné Whitney Houston. Film, jehož režisérkou je Kasi Lemmons, scénář napsal na Oscara nominovaný Anthony McCarten, produkuje ho legendární hudební manažer Clive Davis a v hlavní roli se představuje držitelka ceny BAFTA Naomi Ackie, je zcela upřímným portrétem komplikované a všestranné ženy s ojedinělými pěveckými schopnostmi, které jí vynesly přezdívku „The Voice“ (volně přeloženo jako „jediná skutečná zpěvačka“).

Diváci se v něm mají šanci vydat na inspirativní, dojemnou a velice emocionální pouť nevšedním životem a kariérou Whitney Houston, od jejích pěveckých začátků v kostelním sboru v New Jersey až po vrchol její kariéry na pozici jedné z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších umělkyň všech dob, a vychutnat si ohromující vystoupení a soundtrack složený nejoblíbenějších hitů této ikonické zpěvačky v podání, v jakém je dosud neměli šanci slyšet.

„Whitney Houston byla pravděpodobně neslavnější současnou hudební umělkyní vůbec,“ míní Clive Davis, který by to měl vědět. Devadesátiletý hudební manažer, který se významně podílel na kariéře takových osobností jako Janis Joplin, Bruce Springsteen, Sly and the Family Stone, Billy Joel, Chicago, Pink Floyd a nespočet dalších, řadí Houston mezi ty nejlepší z nejlepších – a říká, že právě proto s námi její hudba stále zůstává.

„Její schopnost tvořit svižné písně, spojená s všestranností neuvěřitelné síly ovládání hudebního hlasu v baladách, z ní udělala dokonalou popovou zpěvačku, dokonalou R&B zpěvačku. To je důvod, proč celé ty roky tak vynikala a proč na ni budeme vzpomínat ještě po velice dlouhou dobu.“ Diváci budou mít možnost připomenout si a znovu zažít neuvěřitelná pěvecká vystoupení Whitney Houston v kinech v hudebním životopisném filmu I Wanna Dance with Somebody, který fanouškům Whitney poskytne výjimečně komplexní pohled na život a dílo této ikony.

Jde o oslavu jejích životních triumfů i jasný pohled na tragédie, v důsledku kterých nás předčasně opustila. „Whitney je třeba oslavovat,“ prohlašuje Naomi Ackie, která ztělesňuje tuto ikonu ve filmu I Wanna Dance with Somebody. „Teď se můžeme ohlédnout zpět s vědomím, že se jí stále nikdo nevyrovnal. Je to už více než deset let a stále nemá konkurenta.“

„Snažili jsme se, aby film I Wanna Dance With Somebody byl bohatou, krásnou, dojemnou a velmi lidskou poctou velkému talentu – jednomu z největších, jaké za svůj život poznáme,“ říká režisérka Kasi Lemmons, která film režírovala a spojila své síly s velkou částí tvůrčího týmu, který na plátna kin uvedl celosvětový hit Bohemian Rhapsody, včetně scenáristy a producenta Anthonyho McCartena.

„Její příběh je komplikovaný, tak jako jsou komplikovaní všichni lidé. Dokážeme se s ní ztotožnit, dokážeme se vžít do jejích bojů, které prožívala, do tlaků, kterým čelila, a pochopíme ji.“ Fanoušci Whitney Houston se s jejím příběhem nikdy nemohli skutečně důkladně seznámit. Jsou dobře obeznámeni s množstvím materiálů, které byly vytvořeny a které údajně „odhalují vše“, včetně televizního filmu z roku 2015 a dokumentu z roku 2018, ale oba tyto projekty fanoušky i zpěvaččiny blízké hluboce zklamaly. Ani jeden z nich se nevěnuje nejdůležitější části Whitneyina života – její hudbě – a místo toho se oba zaměřují na bulvární titulky, které zastínily skutečnou Whitney.

V případě filmu I Wanna Dance with Somebody Davis říká: „Cílem tohoto filmu je ukázat Whitney jako takovou. Zcela jednoznačně jsem se snažil docílit toho, abychom ukázali život téhle velké hudební hvězdy i to, co ji činilo výjimečnou, jedinečnou. Naším záměrem nebylo zastřít smrtící dopad drog – tedy to, jak jedinečnou osobnost přivedly k předčasnému, tragickému konci. Ale chtěli jsme také ukázat její velký talent, to, proč byla milována a proč byla jedinečným talentem, který ovlivnil celý svět.“

Snímek I Wanna Dance with Somebody tak má být pro fanoušky nejen příležitostí znovu prožít život a hudbu této ikony, ale také zprostředkovat pohled na Whitney očima lidí, kteří ji znali nejlépe. „Měli jsme příležitost vytvořit charakteristický životopis Whitney Houston,“ říká producent Matt Jackson. „Protože jsme spolupracovali s Clivem a také s Garym a Pat Houstonovými, bratrem a švagrovou Whitney, mohli jsme její příběh vyprávět autenticky – těšili jsme se takové úrovni porozumění a měli jsme možnost přístupu k takovým detailům, které bychom bez spolupráce s její rodinou prostě neznali.“

Podle producenta Denise O'Sullivana navíc životopisný film představuje zcela jiný zážitek než dokument. „Film podává Whitneyin život emocionálním, filmovým stylem,“ říká. „Dokument nám svým způsobem poskytl velkou svobodu – mohli jsme se zaměřit na jakýkoli aspekt Whitneyina života, který podle nás nejlépe vypovídal o jejích životních osudech. Zároveň jsme ale vnímali obrovský pocit zodpovědnosti – vůči Whitneyině rodině a fanouškům – natočit film, u kterého budou mít diváci pocit, že jsme ji světu představili odpovídajícím způsobem.“

Film začal vznikat po náhodném setkání Davise se scenáristou a producentem Anthonym McCartenem, který měl na svém kontě čerstvě celosvětový úspěch životopisného filmu Bohemian Rhapsody skupiny Queen. „Při večeři v jedné newyorské restauraci mi Clive navrhl, abych zvážil jako svůj další filmový projekt Whitney, a slíbil mi, že by mohl zprostředkovat kontakty se správci jejího odkazu, které by byly nezbytné pro zajištění přístupu k hudbě, bez níž pochopitelně nemá cenu žádný příběh o hudebníkovi realizovat,“ vzpomíná McCarten. „Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli o Whitney budeme schopni vyprávět nějaký nový a dosud nesdílený příběh, ale druhý den mi Clive ukázal video, na kterém Whitney zpívá píseň Impossibly Medley, a já pochopil, jak by celý film mohl fungovat.“

McCarten byl samozřejmě ohromen, když si vzpomněl na mistrnou hlasovou kontrolu, kterou Houston předvedla při svém vystoupení v rámci udílení hudebních cen v roce 1994. Nebyl si však jistý možností prezentovat příběh Whitney Houston jako životopisný film. Není snad příběh Whitney Houston tragédií? Po druhém setkání s Davisem však McCarten změnil názor. „Pokud posuzujeme umělce jen podle toho, jak dlouho žijí, je tragédií i Shakespearův život,“ prohlašuje McCarten. „Život Whitney je triumf. Věnovala nám výjimečná vystoupení, výjimečné výkony. A příběh o tom, jak k tomu došlo, zatím neměl nikdo možnost divákům zprostředkovat.“

Vzhledem k tomu, že film I Wanna Dance with Somebody měl spojovat více zainteresovaných stran, které vlastní práva na hudbu Whitney Houston, měli tvůrci pocit, že mají výjimečnou příležitost natočit film, který by ukázal jedinečný talent této fenomenální zpěvačky. „Hudba je tím, díky čemu si lidé Whitney zamilovali,“ říká Kalligheri. „Dokumenty a knihy vám nemohou zprostředkovat hudbu samotnou,“ říká McCarten.

„Když se pokusíte vyprávět Whitneyin příběh bez hudby, je to jako vtip bez pointy. A navzdory tragickému konci je Whitneyin příběh inspirativní.“ Producent Denis O'Sullivan, který s McCartenem spolupracoval na filmu Bohemian Rhapsody, byl velmi dobře obeznámen s McCartenovým procesem zapracování písní do životopisného materiálu. „Anthony má skvělou schopnost objevit písně, které pomáhají vyprávět příběh samotný – v Anthonyho pojetí písně podtrhují emoce a události, které daný člověk prožívá,“ vysvětluje. „Tímto způsobem jsme byli schopni do filmu zapracovat všechny písně, které byly klíčové, ústřední, které by v tomto vyprávění o jejím životě měly být.“ Zároveň, pokud se chtěli tvůrci vydat na tuto cestu, potřebovali – a rozhodně toužili získat – záruky, že budou mít volnou ruku při snaze vyprávět Whitneyin příběh skutečně kompletně – ukázat v něm to dobré, špatné i to skutečně tragické.

„Máme sklony naše hrdiny oslavovat, zbožšťovat je,“ říká Kalligheri. „Whitney ve svém životě rozhodně čelila nejrůznějším krizím. Když žijete na cestách, absolvujete 70 koncertů ročně, nespíte, snažíte se jen přežít, je velmi snadné udělat v zájmu uvolnění a odpočinku velké chyby.“ Pro tvůrce filmu bylo důležité vyprávět i tuto část příběhu – vyprávět ji s empatií a patřičnými nuancemi, ale zároveň ji pojmout upřímně a nesnažit se věci zlehčovat nebo moralizovat. Díky svolení rodiny i správců odkazu Whitney Houston zprostředkovat celý příběh upřímně a nezaobaleně se výsledný film rozhodně nesnaží věci přikrášlovat.

Hlavním zdrojem informací o Whitneyině životě byl sám Clive Davis. Při spolupráci mezi nimi vzniklo kouzelné partnerství. „První dvě alba dala vzniknout celkem sedmi singlům na první příčce hitparád. To překonalo veškeré rekordy,“ říká Davis. „Řekl jsem jí: 'Whitney, píšeme tu historii. Řekni mi, že máš taky nutkání se štípnout, aby ses ujistila, že se ti to nezdá, protože jinak nebudu mít jistotu, že si uvědomuješ, jak je to výjimečné. A pokaždé, když jsme si dělali legraci, se pak skutečně štípla.“

„Na výběru písní se podíleli dva lidé – Whitney a já,“ popisuje Davis. „Whitney poslouchala všechno. Znala každého aranžéra, každého producenta. Poslouchala rádio 24 hodin denně. Hledal jsem písně, které byly výjimečné, o kterých jsem měl pocit, že by z nich mohl být velký hit. Tradiční přístup spočíval ve snaze objevit kvalitní R&B desku s popovým potenciálem, ale o to mně nešlo.

Já se snažil objevit kvalitní skladbu.“ Davis jako příklad uvádí například píseň I Wanna Dance with Somebody. „Demo zní spíš jako Olivia Newton-John,“ říká Davis. „Ale jak se zlepšovaly moje schopnosti rozpoznat ve skladbě více nuancí, uvědomil jsem si, že Whitney by do toho vnesla jistou dávku vřelosti.“ Ale i pokud Davis byl tím, kdo písně objevoval, byla to Houston, kdo je svým zpěvem interpretoval. „Ona ty písně nepsala, ale vybírala je – a vybírala je v době, kdy byly relevantní k tomu, co v dané fázi svého života prožívala,“ popisuje Kalligheri.

„Vypovídá to o tom, jak uvěřitelná pro ni ta hudba musela být. A proto také v našem filmu hudba reaguje na události jejího života. Vidíme to zejména u písně Why Does It Hurt So Bad. Clive chtěl, aby tuto píseň zpívala už na začátku své kariéry, kdy byla sebejistá a sebevědomá – nikdy neměla zlomené srdce. Později sama nejlépe věděla, kdy je na ni připravená. Byla připravená dát bolest najevo a udělala to.“

Další příklad: při prezentaci legendární písně I Will Always Love You v podání Whitney Houston měla Lemmons na výběr z mnoha možností. Z vypravěčského hlediska padla volba na montážní prostřih písně – sledujeme prostřihy mezi vystoupením Whitney Houstonové na Koncertu pro novou Jihoafrickou republiku a jejím manželstvím s Bobbym Brownem, které mnozí lidé, kteří mají k Houston blízko, ve filmu zpochybňují. A pokud se v díle Whitney Houston objevuje nějaké téma, které ztělesňuje přirozený vývoj příběhu filmu, pak je to myšlenka hledání rodiny, hledání domova, touhy po silném spojení, které doprovází lásku a city – představuje Whitney Houston, která hluboce toužila tančit s někým, kdo ji miluje.

„Je to prostě obyčejná dívka, která touží po lásce, chce mít domov, blízké, kterým na ní záleží a kteří ji mají rádi, a chce se o svůj talent podělit se světem,“ vysvětluje Kalligheri. „Právě tohle můžeme slyšet v její hudbě a právě to se snaží ve svém životě najít.“ Whitney Houston si zahrála britská herečka Naomi Ackie. „Ani nevím, jak to popsat – Whitney mi prostě vždycky dělala společnost, vždycky byla v mém životě významnou osobností,“ popisuje.

„Na každé svatbě, každém pohřbu, každých křtinách, narozeninách, karaoke, když jsem sama, když jsem s přáteli. Už si ani nepamatuji, kdy jsem její hudbu začala poslouchat – ani o to vlastně nejde. Prostě je neustále se mnou.“ Když proto Ackie zavolali a pozvali ji na konkurz, byla prý z představy, že by měla hrát takovou ikonu, zcela vyvedena z míry – dokud jí do sebe všechno nezapadlo. „Okamžitě mě vyděsila představa, že bych se o to vůbec pokusila. Bylo to prostě děsivé. Pokaždé, když jsem měla další kolo konkurzů a moje šance stoupaly, to na mě působilo divně,“ říká.

„A pak, při posledním konkurzu – byl Halloween, měla jsem na sobě kompletní kostým Whitney, její šaty i odpovídající účes, zpívala jsem I Will Always Love You – a nějak to do sebe najednou všechno zapadlo. Najednou jsem pochopila, že tenhle příběh jsem schopna divákům vyprávět.“ Ackie zaujala zejména možnost ignorovat status legendy a zaměřit se na to, kým Houston byla po umělecké stránce. „Toužila prostě jen po možnosti zpívat,“ míní Ackie.

„Rozumím tomu, protože jsem na tom v případě herectví stejně. Není to o moc složitější. Také jsem si uvědomovala, že dokáže být krásně praštěná a dělat nejrůznější hlouposti, tak jako já, a spojuje to s velkým respektem ke svému řemeslu a svými uměleckými schopnostmi, což je vždycky i mým cílem.“ Pro Ackie byla role Whitney Houston událostí, která jí víceméně změnila život. „V roli Whitney byla síla, kterou jsem nečekala,“ říká.

„Nejsem ten typ herce, který si ‚bere práci domů‘. Mezi klapkou a ukončením záběru mnou zmítají nejrůznější emoce, ale při odchodu domů jsem se schopna těchhle pocitů snadno oprostit. Ale v případě Whitney tomu bylo poměrně jinak. Převtělila jsem se do ní způsobem, který po mně předtím nikdo nechtěl. Už jsem Whitney Houston jen nehrála, už jsem v její kůži doopravdy žila.“

Do role Clivea Davise tvůrci obsadili Stanleyho Tucciho, herce nominovaného na Oscara. Tucciho zaujal způsob, jakým Davis budoval kariéru hudebních umělců. „Neměl hudební vzdělání – byl to právník,“ poznamenává Tucci. „Nakonec byl šéfem nahrávací společnost a ukázalo se, že měl úžasný hudební vkus – a neomezoval se na hudbu určité éry. S přibývajícími desetiletími stále rostl a chápal, kam se má hudba ubírat.“

Ve filmu Davis a Houston svůj vztah začínají na čistě obchodní úrovni – jako manažer a umělkyně. Tucci však říká, že ke konci filmu se jejich osobní pouto výrazně prohlubuje. „Whitney pro něj představovala někoho, ke komu měl ze svých klientů po osobní stránce nejblíže,“ popisuje Tucci. „Měl kolem sebe spoustu lidí, se kterými se přátelil, ale s Whitney je pojilo určité pouto. Měli se opravdu rádi – ona ho vnímala jako strýčka. Opravdu mu na ní záleželo a dělal vše, co mohl, aby jí pomohl.“

Tucci v roli Davise poněkud změnil svůj hlas. „Má newyorský přízvuk a mluví paradoxně velice monotónně – přestože neustále pracuje s hudebníky, jeho hlas není příliš muzikální,“ míní Tucci. „Když hrajete skutečného člověka, obzvlášť někoho, kdo je stále naživu, musíte vystihnout jeho podstatu, ale přesto do něj vnést i sebe samotného – nechtěl jsem být jeho imitátorem.“ Matku Whitney, Cissy Houston, ztvárnila Tamara Tunie. Tunie shodou okolností jako mladá začínající umělkyně chodila do klubu Sweetwater's a sledovala tam vystoupení – včetně vystoupení Cissy Houston.

„Cissy byla úžasná zpěvačka,“ říká. „Udělala na mě dojem. Teď se připravuji na její roli a musím proniknout do psychologie této osoby. Četla jsem obě její knihy a jsem jí moc vděčná, že své názory a dojmy sepsala. A možnost zahrát si Cissy Houston pro mě byla tím jediným dojmem, který mě zajímal.“ Tunie poznamenává, že ve filmu se postavy Cissy a Whitney ne vždy shodují, ale vždy je k sobě pojí hluboká láska. „Milovala ji skutečně nemilosrdně,“ míní Tunie.

„Láska nemusí vždy působit vstřícně. Může být i nepříjemná. Ale ona ji milovala divokou láskou lvice, a to je něco, na co jsem se chtěla ve své roli zaměřit.“ Tunie se při pojetí role Cissy inspirovala také motivy hledání domova, které jsou ve filmu obsaženy. „Domov byl pro rodinu Houstonových a zejména pro Cissy velmi důležitou životní jistotou,“ říká. „Když se s Johnem rozešli, bylo to pro ni zničující. Děti milovala a podporovala vždycky, ale když se rodina rozdělila, Whitney se tím rozpadla podstatná část života. Opravdu toužila po dokonalé rodině.“

Do role otce Whitney Houston Johna Houstona tvůrci obsadili hereckého veterána Clarkea Peterse. „Je to především obchodník,“ soudí Peters. „Trpí spasitelským syndromem – chce někomu, ideálně ženě, pomoci vypracovat se z nuly až na pozici bohyně. Myslím, že se o to pokoušel s Cissy, ale ta toužila po rodině. Touha udělat z ní královnu hudby ho ale nikdy neopustila.“ Proto se podle Peterse otec soustředí na kariéru své dcery, i když vidí, že srdce jeho dceru táhne směrem, kterému nerozumí.

„Je krátkozraký ve svých záměrech dosáhnout úspěchu,“ říká. „Využívá všechny kontakty, které kdy měl. Uplatňuje všechny zkušenosti, které získal při obchodních jednáních. Když chce zaměstnat Robyn – přítelkyni Whitney Houston – má o ni starost. Myslí si, že Robyn nic neumí a že Whitney chce jen zkrátka mít svou přítelkyni nablízku, což jí nedovolí. Sám sebe vnímá jako podnikatele – který provozuje firmu Whitney Houston – a to začíná jejich vztah ničit.“ Jednou z nejdůležitějších osob v životě Whitney byla její milenka, přítelkyně a důvěrnice Robyn Crawford. V této roli se představuje herečka Nafessa Williams.

„O Whitney a Bobby toho bylo napsáno tolik, že v našem příběhu představuje jejich přátelství a život, který s Robyn Whitney sdílela, skutečným překvapením,“ soudí Williams. „Vždycky se o tom šuškalo, ale tenhle snímek vlastně ukazuje tu opravdu krásnou stránku jejich vztahu a to, jaké to byly kamarádky.“ Houston a Crawford se seznámily ve velmi raném věku – bylo jim 16 a 19 let – a navázaly přátelství, které trvalo po zbytek života Whitney Houston. „Myslím, že okamžitě věděly, že mezi nimi figuruje vzájemná přitažlivost, ale i po ukončení této části jejich vztahu pokračoval opravdu krásný příběh skutečného přátelství,“ popisuje Williams.

„Navzájem si důvěřovaly, byly k sobě velmi loajální – šlo o takový druh přátelství, které vám pomáhá plnit si své sny.“ – „Její láska, vztah a přátelství s Robyn pro mě byly velice důležité, protože jako fanoušci jsme tuto stránku jejich vztahu nikdy neměli možnost spatřit,“ říká Kalligheri. Houston se poprvé proslavila v polovině 80. let, kdy veřejně známé osoby v homosexuálních vztazích čelily ještě větší stigmatizaci a kontrole než dnes. „Kdyby se potkaly dnes, myslím, že by mohly být šťastně, mohly by do sebe být otevřeně zamilované. Když přemýšlím o tom, jak moc se milovaly a nemohly to vyjádřit, představuji si, že se milovaly mlčky.

“V pozdějších částech filmu, když Whitney naváže vztahy s muži, včetně bouřlivého Bobbyho Browna, kterého si později vezme, zůstává Robyn její věrnou kamarádkou. „Robyn ji neodsuzuje, ale současně je upřímná – je to kamarádka, která vám říká věci na rovinu,“ vysvětluje Williams. „Když si Whitney bere Bobbyho, je to myslím pro Robyn těžké, nejen jakožto pro někoho, kdo byl do Whitney zamilovaný, ale i jakožto pro kamarádku, která cítí, že to není dobrá volba. Robyn se považuje za Whitneyinu ochránkyni, a když se objeví Bobby, není schopna Whitney zachránit před vztahem, který jí podle ní může ublížit.“

Bobbyho Browna, který si v 90. letech v R&B pěstoval image drsňáka, si zahrál Ashton Sanders. „O Bobbym Brownovi jsme se toho už dozvěděli tolik – ať už jde o jeho neomalené jednání, příhody na stránkách bulvárních magazínů nebo o reality show. Šance zahrát si tuto roli mi dala možnost se skvěle bavit,“ říká Sanders. „Zároveň jde ale o skutečného člověka. Snažil jsem se inspirovat tím, kým v té době byl a co do manželství s Whitney vnesl, a zahrát ho jako skutečného člověka i jako umělce.“

Snímek I Wanna Dance with Somebody je příležitostí pro diváky zažít nejznámější písně Whitney Houston v kontextu příběhu jejího života. Při převádění příběhu na filmové plátno získali tvůrci původní nahrávky 22 klasických skladeb Whitney Houston a zremixovali je tak, aby odpovídaly nejmodernějším zvukovým standardům kinosálů. Ve filmu máme šanci slyšet samotnou Whitney zpívat následující písně:

• Greatest Love of All
• Home
• You Give Good Love
• If You Say My Eyes Are Beautiful (duet s Jermainem Jacksonem)
• Where Do Broken Hearts Go
• Saving All My Love
• How Will I Know
• I Wanna Dance With Somebody
• Far Enough (nevydáno)
• The Star-Spangled Banner 
• Run To You
• I Will Always Love You (živě na Koncertu pro novou Jihoafrickou republiku)
• Why Does It Hurt So Bad
• It’s Not Right, But It’s OK
• I’m Every Woman
• I'm Your Baby Tonight
• So Emotional
• One Moment In Time
• Million Dollar Bill
• My Name Is Not Susan
• I Didn’t Know My Own Strength
• „The Impossible Medley“ (I Loves You, Porgy / And I Am Telling You I'm Not Going / I Have Nothing)

U těchto 22 skladeb se vedoucí zvukového a hudebního týmu John Warhurst a vedoucí hudebního týmu Maureen Crowe snažili od majitelů autorských práv a archivů získat nejen master mix, ale i původní, nezpracované vícestopé nahrávky, které Houston nahrála. „Tyto nahrávky byly původně smíchány tak, aby zněly skvěle v autě nebo doma na vaší hifi věži,“ popisuje Warhurst.

„Ale v kině – zejména v kině se systémem Dolby Atmos - jsou reproduktory všude kolem vás.“ Warhurst mohl původní nahrávky nejen zremixovat pro potřeby dokonalého zvuku v kinosálech tak, aby vše odpovídalo výkonům, které Naomi Ackie předvádí na plátně, ale původní vícestopé nahrávky mohly také Ackie pomoci její herecký výkon ještě zlepšit. „U nesmíchaných vokálů měla Naomi šanci velice detailně slyšet výkon, který Whitney původně podala. Nádechy, drobná pousmání, chichotání, důrazy, které do zpěvu vkládala – to všechno Naomi měla možnost slyšet a zkoušet podle toho,“ objasňuje.

Jedním z důvodů, proč tvůrci filmu obsadili do role Whitney Houston Naomi Ackie, je skutečnost, že Ackie má nejen obrovský herecký talent, ale je to také vynikající zpěvačka. Pro ztvárnění role Houstonové by herečka musela trénovat hlas a skutečně zpívat jako Houstonová spolu s playbackem na place - i když by nebyl zaznamenán žádný zvuk - protože, jak Kalligheri poznamenává, skutečný zpěv se nedá předstírat. „Potřebujete vidět obličej, energii, rozpínání hrudníku, napínání hlasivek, hrdlo a vzduch a nádechy a výdechy,“ říká. „Naomi má skvělý hlas a v každé písni zpívala jako o život.“

„Naomi měla vše pečlivě nacvičené,“ dodává Lemmons. „Znala každý Whitneyin nádech - což odlišuje Whitneyin zpěv od Naomina. Musela zpívat jako Whitney, dýchat jako Whitney a dotáhnout to k dokonalosti, záběr po záběru.“ Ackie skromně přiznává, že bez ohledu na to, jak dobrá je, Whitney Houston je jen jedna. „Umím uspokojivě zpívat, ale nejsem zkrátka zpěvačka,“ říká.

„Být zpěvačkou vyžaduje určitou míru osobitosti hlasového projevu, a tu já prostě nemám. Takže ve chvílích, kdy jsem zpívala její písničky, jsem Johna požádala, aby hudbu zesílil, jak nejvíc to šlo – až se třásly stěny – a já mohla začít natáčet.“ Kromě toho se ve filmu objevují vystoupení, pro která žádný záznam zpěvu Whitney Houston neexistuje. V nich diváci uslyší Ackie zpívat Guide Me, O My Great Jehovah, doprovázet Cissy Houston (Tamara Tunie) v klubu Sweetwater, a provádět s Cissy v kostele hlasová cvičení. Jedno z pěveckých vystoupení Ackie Warhurst vytvořil ve spolupráci s Kasi Lemmons tak, aby bylo součástí příběhu samotného.

Když Clive Davis ve filmu přijde do klubu Sweetwater's na vystoupení Whitney, ocitne se Whitney náhle bez varování na pódiu a očekává se od ní, že zazpívá Greatest Love of All. Whitney je nervózní a její zpěv je zpočátku neuhlazený a nejistý. Nicméně – jak všichni víme – nahrávku Greatest Love of All v podání Whitney Houston lze popsat různými způsoby, ale neuhlazená a nejistá není zcela určitě. Aby Lemmons podtrhla situaci, požádala o variantu, která začíná nervózním zpěvem samotné Ackie v roli Whitney Houston. „Pak, v polovině písně, z ní nejistota a nervozita opadne a začne zpívat tak, jak to dobře známe. Stane se z ní Whitney,“ vysvětluje Lemmons.

V tu chvíli Warhurst ve zvukové stopě přejde k mistrovské původní nahrávce Whitney Houston. „A od té chvíle, po zbytek filmu,“ pokračuje Lemmons, „už slyšíme jen skutečnou Whitney.“ V případě celkem tří vystoupení Whitney Houston – tří televizních vystoupení – neexistují původní vícestopé nahrávky. V případě těchto skladeb – Home, která zazněla v pořadu Merva Griffina, I Didn't Know My Own Strength, která zazněla v pořadu Oprah Winfrey, a Impossible Medley, která zazněla na udílení cen American Music Awards – získal Warhurst původní stereo záznam z těchto pořadů. Poté od sebe pomocí softwaru oddělil jednotlivé prvky nahrávky, vytvořil jednotlivé „stopy“ a pro potřeby filmu vše znovu smíchal. Díky tomuto přístupu tedy Warhurst nenechává ve filmu pouze zaznít původní záznam – to by neznělo věrohodně. Namísto toho jeho remix vystoupení obohacuje. Stopu se zpěvem Whitney Houston umístil Warhurst například do středního kanálu zvukového mixu, aby posílil dojem, že hlas Whitney Houston vychází z úst Naomi Ackie.

Celý film uzavírá skladba Impossible Medley – vystoupení Whitney Houston s písněmi I Loves You, Porgy, And I Am Telling You I'm Not Going a I Have Nothing na udílení cen AMA v roce 1994, které je vrcholem její kariéry plné legendárních vystoupení. „Každá z těch písní je ohromující a obsahuje nejrůznější variace. Zazpívat tyto tři velmi náročné písně jednu po druhé bez přestávky je naprosto nemožné – odtud název Impossible Medley, tedy kombinace několika písní, kterou nelze zazpívat. Ale ona je zkrátka mistrovskou zpěvačkou. Je to umělkyně, která něco takového zvládne,“ popisuje Lemmons.

„Zkuste si tenhle pěvecký výkon poslechnout, aniž by vás z jejího mistrovství mrazilo. Jde o jedno z nejlepších hudebních vystoupení vůbec.“ Kalligheri říká, že během natáčení „nejraději navštěvoval natáčení scén ze živých vystoupení. Naomi se proměňovala ve Whitney Houston a zpívala písně, které vám vyrazí dech. Mít šanci sledovat tu proměnu bylo, jako by Whitney znovu ožila.“

Aby Ackie mohla Whitney Houston ztvárnit – včetně opětovné realizace nejslavnějších vystoupení této ikonické zpěvačky – spolupracovala herečka úzce s Kasi Lemmons, kameramanem Barrym Ackroydem, lingvistkou Bridgette Jackson a choreografkou Polly Bennett, aby společně navrhli způsob, jak by se měla pohybovat, aby to odpovídalo pohybům této zpěvačky a bylo tak možno znovu ztvárnit nejslavnější momenty jejího života.

„Bez ohledu na to, jaký titul Polly oficiálně má, vám mohu říct, že její role je mnohem zásadnější,“ konstatuje Lemmons. „Naomi s Polly strávila celý rok úsilím se ve Whitney proměnit – znovu a znovu poslouchala její vystoupení a trénovala její pohyby. Polly pomohla Naomi ztvárnit Whitney po pohybové stránce – její styl při vystoupeních a obecné pohyby – ale to souvisí i s psychologickými otázkami. Co někoho nutí pohybovat se tak, jak se pohybuje? Pokud se soustředí na jednu věc, proč má sklony fyzicky dělat něco jiného? V tomhle je Polly jedinečná.“ – „Oči, pohyby rtů, mimika...“ popisuje Kalligheri. „Polly se Naomi věnovala každému jejímu pohybu, od rukou na mikrofonu přes pohyby paží až po úsměv. Je to neuvěřitelné.“

Shodou okolností Bennett s Ackie jako instruktorka spolupracovala už před řadou lety, když Bennett získala své vůbec první angažmá na divadelní škole v Londýně. Po jejích úspěších na pozici choreografky na projektech jako Bohemian Rhapsody, Elvis, Koruna a dokonce i bondovce Není čas zemřít se znovu setkaly při natáčení filmu I Wanna Dance with Somebody. „Sledujeme vše, co se na vystoupení podílí, nejde tu jen o pohybovou stránku věci. Jakmile někoho začnete sledovat, všimnete si nejrůznějších malých tiků, návyků a nutkání, které jsou součástí jeho těla a znovu a znovu se v jeho chování objevují,“ popisuje Bennett. „Ve stylu pohybů Whitney si můžete všimnout návyky z gospelu a soulu, způsobu, jakým má hudbu pod kontrolou, když je na jevišti. Vybavujete si, že dělá rukama rozmáchlá gesta, ale ve skutečnosti je nedělá příliš často, a když už, tak spíš proto, aby do tónu vložila větší dávku energie, než že by ruce zeširoka rozevírala.“

„Fascinovalo mě, že mnoho Whitneyiných pohybů z představení se promítalo i do jejích pohybů v běžném životě,“ upozorňuje Ackie. „Všechny se vzájemně prolínaly. Když se na Whitney díváte dostatečně dlouho, všímáte si jejího vnitřního rytmu, její kadence. Pohybuje se dost specificky.“

„Mým úkolem bylo pokusit se, aby na Naomi vše dohromady působilo jako osobní monolog,“ říká Bennett. „Repertoár jejích pohybů umožňoval Naomi stát se v každém okamžiku Whitney Houston, protože měla nacvičená všechna hudební gesta – a Whitney se hudebně chová vždycky.“ Co se týče hudebních vystoupení, považovala Lemmons za důležité, aby film vyprávěl vizuální příběh, který má svůj přirozený vývoj. „Ocitáme se na pozoruhodné hudební cestě. Jak po ní kráčíme kupředu, jsou představení stále náročnější, vizuálně komplexnější,“ vysvětluje. „U skladby Greatest Love sledujeme pouze dívku s mikrofonem a to, jak její hlas působí na lidi v místnosti. Když se dostaneme k Impossible Medley na udílení hudebních cen, jsme zcela pohlceni vším, co s vystoupením souvisí – kamerou, pohyby, kostýmem. I prostřední část filmu má své velice silné momenty, ať už jde o zpěv hymny na Super Bowlu nebo o skladbu I Will Always Love You v Jižní Africe.“

Ale i když představení narůstají na výpravnosti a komplexnosti, snažila se Lemmons soustředit také na emocionální cestu. „Když na turné zpívá One Moment in Time, ocitá se v jednu chvíli kamera přímo vedle ní,“ vypráví Lemmons. „I když má neuvěřitelný hlas a zpívá jako o život, chtěla jsem proniknout k podstatě jejího vystoupení – nejen ho sledovat, ale skutečně cítit nadšení publika, ale také vnímat cestu, po které kráčela po stránce hlasové i osobní.“ – „Natáčení hudebních vystoupení mě bavilo asi nejvíce,“ říká Ackie. „Je to jako tanec. Whitney se pohybovala určitými způsoby a my jsme s Polly ty pohyby pojmenovávaly – teď dělá tohle nebo tamto. Mohla jsem zapomenout, že jsem Nai a snažím se ji napodobovat – nechala jsem se vést samotnou podstatou Whitney. Nejsem hudebník, ale bylo docela fajn stát se na chvíli popovou hvězdou.“ 

Jak však Bennett zdůrazňuje, opětovné ztvárnění není totéž, co napodobování. „Když jsme na vystoupeních pracovaly, snažily jsme se s Naomi vymyslet pro každou píseň jinou postavu a zároveň jsme přebíraly příběh ze scénáře filmu,“ popisuje Bennett. „Komu danou píseň zpívá, co se prožívá po emocionální stránce. Nikdy jsme jen nekopírovaly její pohyby – snažily jsme se zjistit důvody, které ji k něm vedou, a to je pro herce neuvěřitelně cenné.“ Bennet uvádí několik příkladů: „Do jejích pohybů se promítá její pěvecký trénink, můžeme si všimnout třesení rukama, toho, jak posouvá nohy – jako kdyby si vštěpila, že se při zpěvu těch písní nemá hýbat a má se při vedení orchestru, který se nachází za ní, spoléhat na svou bránici a záda.“

Bennett přiznává, že jejím nejoblíbenějším vystoupením ve filmu je píseň I Will Always Love You, jak ji Whitney Houston v pojetí Ackie zazpívala na Koncertu pro novou Jihoafrickou republiku. „Whitney zpívá odlišnou variaci této písně,“ poznamenává. „V daném okamžiku se aktivně rozhoduje, jak dlouho chce nějaký výraz nebo tón. Předvádí skutečné umění, dialog – drží v ruce kapesník, mává rukama a dává publiku najevo skutečný obdiv, když se dlouze následně dlouze klaní. Ukazuje, že skutečně chápe, proč ji lidé mají rádi, a skutečně si uvědomuje, co od ní diváci chtějí a zároveň co chtějí dát oni jí.“

Aby Ackie dokázala zprostředkovat Whitneyin hlas i ve chvílích, kdy právě nezpívá, spolupracovala velice intenzivně s Bridgette Jackson. Ackie musela nejen potlačit svůj přirozený britský přízvuk, ale také být schopna ztvárnit „velice specifický mluvený hlas“ Whitney Houston (jak sama Ackie tvrdí), aniž by se jednalo o napodobování nebo imitaci. „To je něco docela jiného, při něčem takovém jde spíše o hlas a tělesné projevy než o pronikání k podstatě postavy samotné,“ říká. „Od něčeho takového jsem upustila poměrně záhy.“ Jackson, vystudovaná logopedka, nachystala celou řadu ukázek toho, jak Houston v průběhu let mluvila, aby na nich poukázala na to, jak se její hlas měnil.

„Když byla Whitney mladší, zněl její hlas lehce, vzdušně a jemně,“ říká, „a pak se časem prohloubil, byl chraplavější. Zaměřily jsme se také na její přízvuk. Když je mladší, má Whitney přízvuk s náznaky New Jersey, ale pak se trochu mění. Když dělá rozhovory v profesionálnějším prostředí, pak slyšíme pěkný, silný, obecný americký přízvuk – může být kýmkoli v jakémkoli prostředí. Ale když se rozčílí, objevují se znovu stopy New Jersey.“ Jackson Ackie naučila speciální postupy, které jí měly pomoci s tím, aby si při ztvárnění hlasu Whitney Houston v pozdějším věku nepoškodila hlas sama. „Měla hlas opravdu velice poničený a my jsme to chtěli zachytit, ale nechtěli jsme při tom ublížit hlasovému projevu Naomi,“ říká.

Podle Jackson to byla výzva, protože Whitney Houston se v průběhu let potýkala s mnoha hlasovými problémy. „U mnoha zpěváků dochází k poškození hlasu i pouze v důsledku častého zpěvu, ale Whitney se zpěvem živila, do toho kouřila a užívala drogy a alkohol, a takové věci se na hlasu opravdu velice negativně podepisují,“ vysvětluje. „Bylo opravdu důležité, aby vynikly rozdíly v melodii jejího hlasu, jeho kadenci a rezonanci, v jeho povaze. Hlas se jí výrazně změnil a Naomi to skvěle zachytila.“

„Whitneyina image byla do značné míry její součástí – její chování na veřejnosti i v soukromí,“ popisuje Lemmons. „Pomáhala vytvářet iluzi, kterou navíc často měnila.“ S tímto vědomím se produkce obrátila na kostymérku Charles Antoinette Jones, vedoucí maskérského oddělení Tisu Howard a vlásenkáře a kadeřníka Briana Badieho, aby Naomi Ackie proměnili ve Whitney Houston.

Umělé zuby, které zakryly mezeru mezi zuby, kterou má Ackie, upravení tvaru očí do charakteristického mandlového tvaru očí Whitney Houston, make-up, tvarující spodní polovinu nosu Naomi Ackie i jejího obočí, a více než 30 paruk, od přirozených vlasů Whitney Houston předtím, než se proslavila slávou, přes památné kudrnaté účesy z 80. let, hladké splývající lokny let 90. až po účesy, které obsahovaly i jistou dávku barev z let 2000 – to vše tvůrčímu týmu pomohlo na pomyslném plátně, které představovala Naomi Ackie, vytvořit množství podob Whitney Houston.

„Vyrůstala jsem v 80. a 90. letech, takže jsem velmi dobře obeznámena s kulturou, kterou Whitney zastupovala, a také s jejím kariérním vývojem – tedy s tím, jak se její styl postupem času vyvíjel, z kulturního hlediska,“ říká Jones. „Byla obrovskou legendou, kterou veřejnost neustále sledovala.“ Proto Jones považovala za důležité rozlišovat mezi umělkyní Whitney Houston a soukromou osobou, které přátelé říkali Nippy. „Zaznamenali jsme, že někteří prohlašovali, že Nippy byla jedna stránka její osobnosti, a Whitney byla tím, kým byla na jevišti,“ vzpomíná. „Chtěla jsem tento rozpor ve filmu ukázat. Bylo to obyčejné děvče z Newarku, měla ráda sportovní oblečení a módu, nejen šaty a róby.“

To znamená, že se styl Whitney Houston jakožto veřejností sledované umělkyně, měnil v průběhu času a v závislosti na jejím úspěchu. „Když začínala, byl na ní ještě vidět vliv 70. let – ale jak se z ní stává popová a módní ikona, která vydělává spousty peněz, všechno začíná být mnohem okázalejší,“ vysvětluje Jones. „Měli jsme tu ramenní vycpávky, flitry, zářivé barvy, velké náušnice. V devadesátých letech jsme si pak mohli její stylizaci skutečně vychutnat – využíváme styl Versaceho, který jsem do toho zakomponovala, protože pro mě jde o ztělesnění devadesátých let. A pak v roce 2000 vidíme, jak stárne a dospívá, ale také je na tom v mnoha ohledech hůře, i když si zachovává důstojnost, a to jsem se snažila prostřednictvím kostýmů demonstrovat.“

Například jeden z pozdějších kostýmů je ve filmu stále tvořený sportovním oblečením, ale už není tak módní. „Má na sobě velurovou teplákovou soupravu a tričko z obchodu s levným oblečením. Základní myšlenka je stejná, ale není to stylové – je to prostě všechno naházené dohromady. S tím kontrastuje kostým pro vystoupení na Super Bowl – špičková tepláková souprava.“ Tepláková souprava ze Super Bowlu nebyla ale jediným kostýmem, které tým Charles Antoinette Jones musel věrně napodobit.

Její tým znovu vytvořil také bolerko Whitney Houston z koncertu u příležitosti 15. výročí společnosti Arista Records, kde zpívala I Wanna Dance with Somebody. Stejně tak bylo nutné vyrobit lesklé, stříbrné, texturované šaty a mašli z cukrkandlového videoklipu k písni How Will I Know, šaty, kterým Naomi Ackie říkala „královna Nefertiti“, ve kterých na Koncertu pro novou Jihoafrickou republiku zpívá píseň I Will Always Love You, přiléhavé šaty s rukávy posetými křišťály, které měla Houston na udílení cen AMA při písni Impossible Medley, a nespočet dalších. Jones musela se svým týmem samozřejmě obléknout do dobových kostýmů i celou řadu herců ve vedlejších rolích.

Jednou z obzvlášť zábavných a náročných scén bylo předávání hudebních cen Soul Train Music Awards z roku 1989, kde se Whitney setkala s Bobbym Brownem. „Potkali bychom tam například skupinu Salt-N-Pepa. Co v té době její členky nosily? Měly na sobě na míru šité kožené bundy a ten klasický řetízek. Queen Latifah v té době nosila úžasné klobouky Nefertiti – velice dbala na reprezentaci hnutí Black Pride. Chtěli jsme tu dobu co nejvíce vyjádřit kostýmy i postavami.“ A samozřejmě musela také zajistit přerod Ashtona Sanderse v Bobbyho Browna.

„Košile a kalhoty jsme si ušili sami, kabát byl vyroben na zakázku,“ vzpomíná Jones. „Sledovali jsme zrnité dobové záběry a snažili se všímat si i detailů. Co je tohle za styl rukávu? Má ten kabát knoflíky? Byla to pozdní 80. léta – to znamená obří rukávy. Jeho doprovodní tanečníci měli krémové knoflíky a krémové kalhoty. A pak, když sedí v hledišti, má oblečení jiné. Nepoužili jsme to, co měl ve skutečnosti ten rok na Soul Train Awards na sobě, ale narazila jsem na úžasnou fotku, na které má dvoudílný oblek zdobený kamínky, a rozhodla jsem se to risknout.“

Tisa Howard využila dovedností, které ji naučila její mentorka Roxanna Floyd. Ta pracovala od 90. let až do zpěvaččiny smrti jako její vizážistka. Floyd zemřela v roce 2020. „Když jsem se o tomto filmu doslechla, hned jsem si uvědomila, že jde o úžasnou příležitost,“ říká Howard. „Mohla bych znovu vytvořit vzhled, který navrhla moje mentorka, a zkusit, jaké jsou ve skutečnosti hranice mých maskérských dovedností. Vždycky jsem ji jako vizážistku zbožňovala a obdivovala a doufám, že by na mě byla pyšná.“ Aby Howard dosáhla správného vzhledu, spoléhala právě na své dovednosti, studium podkladů – a možná i na vyšší moc. „Když jsme pracovali na videoklipu k písni It's Not Right but It's Okay, říkala jsem si, že jde o ten nejikoničtější, nejpamátnější styl videoklipu a já ho musím napodobit. ' A nebudu vám lhát - to ráno jsem se modlila, aby mi Roxannin duch napovídal a pomáhal.“ A pokud měla Howard nějaké otázky, mohla se obrátit na další maskérku filmu Janinu Lee, která byla také studentkou Roxanny Floyd a která byla maskérkou Whitney Houston během posledních letech života této ikony. Když se Howard k projektu připojila, vytvořila nejprve přehled vzhledu Houstonové od jejího debutu na scéně v roce 1982 až do její smrti v roce 2012. Nejenže měla určit, jak Ackie pomocí make-upu udělat starší, aby bylo možné divákům ukázat stárnoucí hvězdu po třicítce a čtyřicítce, ale musela také ztvárnit fyzické následky boje legendární zpěvačky s drogami. „Museli jsme zůstat autentičtí,“ říká Howard. „Viděli jsme ji, víme, jak vypadala.“

Právě znalosti stylu Whitney Houston k projektu přivedly Badieho. „Pokud byste jako kadeřník chtěli pracovat na nějakém životopisném filmu, šlo by o příběh Whitney Houston,“ říká. „Konkrétně její účesy jsou velice ikonické. Její účesy každý zná, i když jim třeba obvykle nevěnuje příliš velkou pozornost.“

Když se věnujete vlasům – zejména těm Whitneyiným – může být představa, že navrhujete účesy pro tak zásadní film, ve výsledku až ochromující. „Vypadá to, jako by měnila svůj vzhled každý týden,“ svěřuje se Badie. „Když si ji vygooglujete, odhalíte tolik podob, že ani nevíte, z jakého období fotografie pochází. Na začátku jsem se snažil navrhnout všechny její variace a bylo to nemožné – prostě z toho přecházel zrak - takže jsem si to pak začal rozdělovat po týdnech, četl jsem si scény, které budeme natáčet následující týden, a navrhoval jsem její vzhled s týdenním předstihem.“

Nakonec měli vlásenkáři jen pro Ackie nachystaných přibližně 20 paruk. Stanley Tucci nosil v roli Cliva Davise celkem tři paruky. „Chtěli jsme, aby jeho vzhled byl co nejjednodušší,“ říká Tucci. „Clive má znaménko, tak jsme mu ho přidali. A vždycky je pěkně opálený. A pak jeho vlasy. Začali jsme jeho vizáží ze 70. let, s delšími kotletami a kudrlinkami, a jak stárne, vlasů mu ubývá.“

Viděli jste film Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody? Podělte se o své dojmy v diskusi.

Fotogalerie

14 fotografií

Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody

Autor: Falcon