Jelen v říji troubí, aby přilákal laň. Vy jste svou životní lásku potkal v práci. Byla vaší šéfovou v marketingové firmě. Vám bylo dvacet, ona byla o osm let starší. Kdo koho pozval na rande jako první?
„Tak to už si fakt nepamatuju. S Katkou jsme byli dlouho kamarádi, od začátku jsme si skvěle rozuměli. To, že by z toho mohlo být něco víc, mě dlouho nenapadlo. Netušil jsem, že by ve mně mohla něco vidět. Ale postupně to tak nějak přirozeně vyplynulo.“
Jak jste překonali bariéru šéfová–zaměstnanec?
„Celkem hladce. Ani jeden jsme na nějaké velké formality nebyli, od začátku jsme si padli lidsky do oka a ten vztah byl spíš kamarádský než korporátní.“
Ve dvaceti jste se stal nevlastním tátou jejím dvěma dětem. Hledal jste dlouho cestu k roli otce?
„Nikdy jsem si nehrál na to, že bych byl jejich táta. V té době jsem měl sám se sebou plné ruce práce. Snažil jsem se být pro ně jako starší kámoš. Pomoct a postarat se, když bylo zapotřebí, poradit, když něco potřebovaly a já to zrovna věděl. A když nebylo nic zapotřebí, tak jsme si hráli a dělali blbosti. To mi vždycky šlo. Párkrát jsem byl na třídních schůzkách, uvařil, Kubu jsem naučil pár akordů na kytaru… prostě takové normální věci. A myslím, že i díky tomu, že jsme to měli takhle na pohodu, máme dodnes skvělé vztahy.“
Vzpomínáte si, jak jste svou partnerku požádal o ruku?
„Bylo to v době, kdy byla těhotná. Pořád jsem lítal mezi prací a koncerty a už dlouho jsem přemýšlel o tom, že bych ji chtěl o ruku požádat, ale pořád na to nebyla vhodná chvíle. Tak jsem jednou večer schoval prstýnek pod polštář, a když jsem si vedle Katky lehl, konečně jsem se odhodlal. Byla úplně zmatená a dlouho na mě jenom koukala. Nic neříkala, až jsem se začal bát, že možná nebude chtít. Nakonec se ukázalo, že jak byla unavená a napůl spala, nevěděla, jestli se jí to jenom nezdá! Dost se mi ulevilo, když nakonec řekla: Ano.“
Poznali jste se v době, kdy jste ještě nebyl slavný. Díky kapele Jelen a jejímu úspěchu se z vás stal idol mnoha žen. Byla popularita těžkou zkouškou pro váš vztah?
„V té době už jsme se s Katkou znali dlouho a dobře. Věděla, do čeho jde, když si brala muzikanta, naopak mě vždycky podporovala, dokonce i ve chvílích, kdy jsem sám nevěděl, jestli mám ještě sílu pokračovat. Bez ní bych nikdy nedokázal to, co se nám s Jelenem povedlo. Jsme spřízněné duše a náš vztah je založený na důvěře. Bez toho nemůže fungovat žádný vztah, obzvlášť ne v naší branži.“
Dcera Lucie se vám narodila, když vám bylo kolem třiceti. V čem bylo jiné mít najednou vlastního potomka?
„Mít vlastní dítě je změna, na kterou vás nic nemůže připravit. Otočí vám to život a hodnoty o 180 stupňů, priority se naprosto změní. Navíc je to ohromná zodpovědnost, vidět tu čistou bytůstku, která je jako prázdný harddisk, cokoliv tam uložíte, se tam okamžitě objeví, zabydlí a zůstane napořád. Donutí vás to přehodnotit spoustu věcí, které jste zvyklí dělat automaticky. A taky vás to ukotví v realitě, nedovolí vám to ulítnout si na pocitu vlastní důležitosti. Jsem moc rád, že úspěch s Jelenem přišel ve chvíli, kdy už jsem měl vlastní rodinu. Dalo mi to, myslím, lepší perspektivu.“
Rozhodli jste se, že dceru budete vzdělávat doma. Jaké to má podle vás výhody?
„Z mého pohledu je důležité, že se dítěti můžete věnovat podle jeho vlastních potřeb. V klasické škole, ať chcete nebo ne, se musejí všechny děti popasovat s tím, že jedou stejným tempem. Může to být do určité míry i výhoda, že se naučí přizpůsobovat okolnostem. Není tam ale prostor rozvíjet jednotlivé schopnosti podle aktuálních potřeb každého z nich. Děti nejsou stejné, nevyvíjejí se stejným tempem a každé má svůj konkrétní rytmus. Z mého pohledu je zapotřebí, abychom rozvíjeli právě tyto osobitosti, na které v rámci klasického školského systému logicky není prostor.“
V čem to má nevýhody?
„Asi to není pro každého rodiče. Spousta rodin nemůže přizpůsobit svůj režim domácí výuce, kdy je zapotřebí, aby aspoň jeden z rodičů byl s dítětem doma a věnoval se mu. Také může být složitější socializace. Je zapotřebí, aby se dítě potkávalo s dalšími vrstevníky, chodilo na kroužky. Ale z našeho pohledu pozitiva převládají.“
Už dcera ví, co by chtěla dělat za povolání?
„Přesný plán zatím myslím nemá, ale rozhodně ji to táhne k výtvarnu. Maluje a kreslí, klasicky i digitálně, vytváří různé šperky, keramiku, skvěle háčkuje. Taky má ale velký talent na jazyky. Takže uvidíme, kterým směrem se vydá. Netlačíme na ni, spíš se ji snažíme podporovat, aby si našla to, co ji bude bavit. Zatím má spoustu času.“
Jaké to bylo, když jste se poprvé stal dědečkem?
„Já k tomu přišel jako slepý k houslím, vyženil jsem děti a teď i vnoučata. Ale nestěžuju si. Vždycky jsem chtěl mít velkou rodinu. A taky v pětačtyřiceti toho člověk zvládne ještě dost, fyzicky i psychicky, takže je to na dědečkování ideální chvíle!“
Necháváte si říkat: „dědo“?
„Jasně, je to super. Neberu to jako známku stáří, je to prostě funkce, kterou člověk v rodině zastává. Jednou náš vnuk Tobík slyšel, jak mi manželka říká ‚miláčku‘, a od té doby jsem byl Děda Miláček. To pobavilo celou rodinu. Ale normálně jsem děda Jindra. Když je u nás, chodíme se spolu koukat na traktory. Tak se na svoje dědečkovská kolena taky učím něco nového.“
Nového je u vás i to, že jste opět začal jíst maso. Jak to?
„Maso jsem přestal jíst ze zdravotních důvodů před čtrnácti lety. Dva roky zpátky jsem musel najet na speciální dietu, jenže po čase se ukázalo, že bez masa to nepůjde, takže letos jsem se k němu zase vrátil. Ono je to stejně nakonec vždycky nejvíc o kvalitě potravin a množství, které sníte.“
Aktuálně už dva roky nepijete alkohol. Jak to přijímá vaše okolí?
„Někdo to bere v pohodě, pro někoho je to asi těžké pochopit a přijmout. Já to neřeším, každý to má nějak a mně to vyhovuje.“
Když odmítnete alkohol, tak si možná někdo řekne: To jsem z toho jelen. Kdy jste si to řekl naposledy vy?
„V rodině si to říkám vždycky, když vidím naše děti, ať už Lucku, nebo vnoučata Julku s Tobíkem, a uvědomím si, jaký je ten život zázrak. V kapele to bylo, když jsem viděl, jak rychle se vyprodala naše letošní O2 arena.“
V ní jste měli koncert 13. prosince. S touto halou už máte zkušenost z minulosti. Jaké to je, když stojíte na pódiu, řeknete: „Zvedněte ruce!“ – a tisíce lidí to skutečně udělá?
„Je to naprosto úžasný pocit. Před tím minulým koncertem jsem byl hodně zvědavý, jestli se nám podaří přenést tam klubovou atmosféru a navázat kontakt se všemi v tom obřím prostoru. Ale ukázalo se, že jsme se obávali zbytečně. Ta energie, když s vámi tolik lidí zpívá vaše písničky a hýbe se a tančí spolu s vámi, je prakticky nepopsatelná.“
Co je nevýhodou tak velkého prostoru?
„Spousta kapel si v O2 areně stěžuje na zvuk, my jsme tam ale problémy neměli. Naopak si ho po koncertu spousta lidí pochvalovala. Jinak obecně je u velkých prostor problém, když dorazí míň lidí. Ale to se nám naštěstí nestalo. Stejně jako minule, i tentokrát máme vyprodáno.“
Někteří lidé vás oslovují Jelene. Připadal jste si někdy, že vám chce někdo „nasadit parohy“?
„Asi ne. Ale je pravda, že už několikrát vyšel článek, kde mě pojmenovali Jindřich Jelen. Je to vtipné, protože se nejmenuju ani Jindřich ani Jelen. Doopravdy se jmenuju Jindra, mám to v občance i rodném listu. Jmenuje se tak i můj táta, jmenoval se tak děda. Ale korunu jsem tomu asi stejně nasadil já, když jsem jednou během náročného dne po koncertu do kamery řekl: Zdraví vás Jindra Jelen z kapely Polák…“
Zpěvák kapely Jelen Jindra Polák Monika Vráblíková
Máte v kapele nějaké rituály před koncertem?
„Vždycky těsně než vyběhneme na pódium, uděláme všichni z rukou paroháče a společně si každý s každým trkneme. Tím necháváme všechny starosti za hlavou a od té chvíle už je to jenom o muzice.“
Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste se stali slavnou kapelou?
„Když jsme se začali objevovat v otázkách televizních vědomostních soutěží!“ (smích)
Jaké to bylo, když jste poprvé slyšel svou píseň hrát v rádiu?
„Na to nikdy nezapomenu. Zrovna jsme byli ve zkušebně, měli pauzu, pustili si rádio jako kulisu, když začali hrát Nebe nad Prahou. Vyváděli jsme jako malí kluci.“
Která z vašich písní je pro vás osobně největší srdeční záležitostí?
„Samozřejmě jsou písně, které jsou vyloženě osobní. Pro mě je to třeba Klidná jako voda, kterou jsem napsal pro svoji dceru, nebo píseň Rozlučková, pro našeho zesnulého kamaráda Davida Stypku.“
Jak vznikla písnička Jelen?
„Jelen byla první písnička, kterou jsme s Kásou a Ondrou (Martin Kasal a Ondřej Málek, zakládající členové skupiny Jelen, pozn. red.) společně dali dohromady. Nápad na ni jsem nosil v hlavě už dlouho. Měl jsem jednu sloku a refrén, ale jakmile jsme to začali hrát, bylo to jako nějaká magie. Během chvilky byla písnička dodělaná a nakonec dala i název celé naší kapele.“
Máte nějakou píseň, kterou fanoušci vyžadují na každém koncertě?
„Určitě by nám neprošlo, když bychom chtěli vynechat Magdalénu. Ale nás by to ani nenapadlo. Je to první písnička, kterou začala hrát rádia a která nás dostala do povědomí.“
Který z vašich koncertů vám utkvěl v paměti nejvíc?
„Těžko říct jeden. Ale od začátku jsou to vždycky takové ty milníky, koncerty, o kterých si člověk nikdy nemyslel, že by někdy mohly reálně proběhnout. Napřed jsme si neuměli představit, že bychom dokázali vyprodat Lucerna Music Bar. Když se to pak stalo, nevěřili jsme, že by se to mohlo povést s velkou Lucernou. A pak přišlo Forum Karlín, O2 universum a O2 arena. Pokaždé se nám zdá neskutečné, že se to opravdu děje. Teď je pro nás neuchopitelná představa, že by během příštího léta mohlo dorazit asi šedesát tisíc lidí na dvacet zastávek našeho putovního rodinného festivalu JelenFest, který má podtitul Z lásky k regionům. Tak uvidíme.“
Zažil jste od fanoušků někdy reakci, která vás překvapila?
„Nevím, jestli vyloženě překvapila, ale vždycky mi udělá obrovskou radost, když za mnou někdo přijde a vypráví mi příběh o tom, jak mu naše písnička pomohla překonat těžké chvíle v životě, zvládnout krizi, nebo třeba jenom strávit hezké chvíle s někým blízkým. Vzpomínám si, jak mi jedna šestnáctiletá slečna děkovala, že jsme nahráli album písní Michala Tučného, protože zatímco ona miluje naši muziku, její dědeček miluje Michalovy písničky a díky téhle desce měli najednou něco, co poslouchali společně, měli si o čem povídat a strávili spolu víc času. To jsou úžasné příběhy, které mě vždycky zahřejí u srdce, protože člověk najednou vidí, že to, co dělá, má opravdu smysl.“
Ochočený jelen
Na první album se kapela fotila s ochočeným jelenem. Lidé si tehdy mysleli, že to byla fotomontáž, ale nebyla. Jaké to bylo stát tak blízko tomu majestátnímu zvířeti? „Jmenoval se Rudolf a překvapivě byl menší, než jsem čekal! Ale byl moc milý a byl to pro nás velký zážitek. Fotili jsme se na jaře, když měl parohy měkké, mechové a byl klidný a kontaktní,“ říká Jindra Polák a poznamenává:„Na podzim už by to asi tak v pohodě nebylo. Abychom ho udrželi na místě, drželi jsme před ním větvičku s třešněmi. On je oždiboval, a když fotograf zavelel, odhodili jsme větvičku na zem a rychle zapózovali. Fotka se povedla asi na popáté. Trochu Rudolfa podezřívám, že to kazil schválně, aby mohl sežrat co nejvíc třešní…“
