Na projekci animované verze Pyšné princezny jste přinesla původní filmový scénář z roku 1951 i notový zápis slavné písně. Kde jste tyto skvosty objevila?
„Když tatínek v roce 2000 zemřel, netušila jsem, že máme doma takový rodinný poklad. Tatínek si zakládal na svém psacím stole, na kterém si vedl svůj vlastní pořádek. Měl tam mnoho zápisků, byl velice důsledný. Třeba i v tom, že když odepisoval fanouškům, vše si psal nejdříve nanečisto. Když jsem zjišťovala, co po sobě na stole zanechal, z jednoho šuplíku na mě vykoukl původní scénář, ze kterého se tatínek učil své repliky. Je to poklad, který moje děti a jejich děti budou chovat jako oko v hlavě.“
Mezi stránkami scénáře byla usušená květina z natáčení. Je to ta konkrétní, kterou jsme viděli ve filmu?
„Pátrala jsem, jaký je její příběh a jestli si představitelka princezny Krasomily vybavuje, co by ta kytička mohla pro mého tátu znamenat. Ale nic jsem se nedozvěděla. Tipuji, že je určitě z natáčení, a možná byla důkazem lásky krále Miroslava a princezny Krasomily. Je to ovšem jen má domněnka, pravda o kytičce navždy zůstane zahalena tajemstvím.“
Jakou filmovou scénu z této pohádky měl váš tatínek Vladimír Ráž nejradši?
„Když už vzpomínal na natáčení, nejčastěji se ho lidé ptali na slavnou jízdu na kládě, kterou rád odtajňoval. Z jeho vyprávění si pamatuji, že mi říkal, jak se natáčela nadvakrát. První část v ateliéru, kde tatínek s Alenou Vránovou seděli na obřím dřevěném kmenu, pohupovali se a do vlasů jim vál ventilátor. Druhá část byl jenom modýlek, na němž byly malé loutky princezny Krasomily a krále Miroslava.“
Kdy jste začala vnímat, že král Miroslav je váš táta?
„Nepamatuju si, kdy jsem si poprvé uvědomila, že ten fešný král Miroslav je můj tatínek, ale vzpomínám si, jak už jako malá jsem měla tuto pohádku hrozně ráda. I když už byly běžné barevné pohádky, vůbec mi nevadilo, že je černobílá.“
Když pohádku dávali v televizi, říkal vám tatínek, že to je on?
„Ne, ne. Tatínek sebe zase tolik neprožíval. Svoji práci vykonával s tím, že ho bavila, naplňovala, bral to jako určité poslání. Nebyla v tom touha ukazovat se. Čímkoliv se zabýval, dělal na 100 procent.“
Jakým byl tátou?
„Stejným, jako byl král Miroslav. Velice moudrým a spravedlivým, což byly také základní hodnoty, které se snažil předávat i mně.“
Vnímala jste, že je slavný?
„Jako malá jsem myslela, že se i tatínkové ostatních dětí objevují v televizi a hrají divadlo. Jezdívali jsme na hory ještě s ostatními herci z Národního divadla, kde byly děti a vnoučata herců, takže pro mě to bylo běžné a vůbec mi nepřišlo zvláštní, že tatínka někdo poznává na ulici nebo že ho zastavují fanynky a chtějí podpis.“
Jak jste spolu trávili čas?
„Tatínek mě vedl ke sportu, ať už to bylo plavání, lyžování, tenis, nebo jízda na kole. Většinou to byly sporty, které aktivně neprovozoval, ale podporoval mě v nich. Zvlášť u lyží byl mým velkým fandou. Jednu dobu jsem tento sport dělala i závodně. Líbilo se mu, že jsem houževnatá. Tedy až do doby, kdy se mi stala nepříjemná nehoda na svahu.“
Co se pak změnilo?
„Určitou dobu jsem měla strach lyžovat nebo to pořádně rozjet z kopce. Tatínek byl zaskočený a chtěl, abych zase zpátky nabrala ten správný drive. Věděla jsem, že mu záleží na tom, co a jak dělám. A přál si, abych to dělala pořádně. To mě už tehdy hodně posouvalo dopředu a dá se říct, že mě to posouvá pořád. Když se něčeho chytnu, tak se nevzdávám.“
Hrála jste jako malá v nějakých filmech nebo v divadle?
„Tyhle ambice jsem neměla. To na mě přišlo až později, ale zatím jsem bohužel nedostala příležitost. Nicméně zpěvu se věnuji od té doby, co jsem začala mluvit. S tatínkem jsme spolu také hodně četli poezii, kterou jsem pak veřejně recitovala.“
Šlo vám to?
„Ano. Už na základní škole mě posílali z jedné třídy do druhé a říkali, jak hezky recituji. Tatínek mě učil, abych obsah básní uměla vyjádřit nejen slovy, ale i intonací a výrazem. Myslím si, že mi tím dával jisté herecké vzdělání, ale určitě neměl ambici, aby ze mě byla herečka. Tehdy jsem chtěla být zpěvačkou.“
Pyšná princezna – nejúspěšnější film československé kinematografie. Povedenou pohádku však kritici strhali. Videohub
Zazpíval vám tatínek nějakou písničku?
„Hodně jsme si zpívali v autě. Když jsme jezdili v létě na dovolenou, vždycky jsme si celou cestu notovali takové klasické odrhovačky. Ani ne lidovky, ale třeba o námořníkovi, jak měl v každém přístavu nějakou slečnu. Spoustu takových veselých skladeb.“
Dostala jste od tatínka nějakou pěknou kytku?
„Tatínek byl vždycky velký gentleman a choval úctu k ženám, počínaje svou maminkou přes moji maminku, a i vůči mně se choval velice zdvořile. Když jsem měla narozeniny nebo když bylo něco významného, tak jsem od něj dostala kytičku.“
Jaký nejhezčí dárek vám dal?
„Dopis, který jsem dostala tři dny předtím, než zemřel, aniž by kdokoliv tušil, že se něco takového může stát. Byl to takový odkaz do života. Pro mě to byl jedinečný dárek. Pořád ho uchovávám, a když jsem se někdy dostala do situace, kdy mi bylo smutno, nebo kdy jsem se cítila pod psa, tak jsem si ten dopis vzala a přečetla.“
Co se v něm píše?
„Zásadní je tam věta o tom, že mi život bude dávat těžké zkoušky, ale žádná z nich nesmí zaskočit mé srdce ani mou mysl. A tu nejtěžší zkoušku, odchod tatínka, jsem zažila hned tři dny potom, co jsem dopis dostala. Tento list jsem v tu dobu četla snad stokrát. Jsem vděčná, že mi ho napsal, protože to, co v něm je, předávám i svým dětem. Třeba starší syn ve škole něco řešil a byl z něčeho smutný, tak jsem mu řekla, ať si vzpomene na to, co stojí v tom dopise. Tátova slova fungují jako spolehlivá terapie.“
Sama jste musela překonávat nejednu životní překážku. Od narození nemáte levou ruku. Co vám nejvíc pomáhalo brát tento hendikep jako něco normálního?
„Určitě rodiče, protože mě odmalička vychovávali k tomu, abych byla soběstačná, průbojná, abych neseděla v koutě a neplakala nad tím, že nemám ruku. Díky tomu jsem v životě neměla sebelítostné tendence, protože nebyl důvod. Odmalička jsem byla schopná dělat všechno. Na někoho je možná až příliš, že se do všeho vrhám.“
Nikdy jste nepocítila diskriminaci ani šikanu?
„Ne. Kolikrát mi někdo řekne, že si ani nevšiml, že nemám ruku. Jsem za svůj život ráda. Vím, že lze dělat všechno jednou rukou a že tu překážku mají lidé jenom v hlavě. Ve chvíli, kdy si člověk řekne, že něco dokáže, tak to dokáže, ať už si k tomu najde jakoukoliv cestu. Někdy je ta cesta klikatější, ale vždycky existuje.“
Cestu jste si našla i na projekci nové Pyšné princezny. Jak se vám film líbil?
„Moc. Jsem ráda, že tam jsou zachované klíčové scény. Někdy jsme během promítání přimhouřila oči a připadalo mi, jako bych viděla tu původní pohádku. Je to nádherná práce. Klobouk dolů před českým týmem, který to dokázal zpracovat na světové úrovni, protože tohle myslím nemá v České republice obdoby. Jsou tam prvky, jež přibližují pohádku současným dětem, které jsou zvyklé na spoustu efektů a legračních scén a jsem přesvědčená, že se bude líbit.“
Návrat nejoblíbenější české pohádky Pyšná princezna CinemArt, idh
Má skvělý hlas i oko
Veronika Rážová sice chtěla být zpěvačkou, ale nakonec se živí spíše mluveným slovem. Pracovala v několika českých rádiích jako moderátorka. Později točila internetový seriál Jednou rukou, kde ukazovala, že neexistuje nic, s čím by si neporadila, a pomáhala tak lidem, kteří z různých důvodů mohou používat jen jednu ruku.
Již šestým rokem vede rozhovory na webu mama.pigy.cz v pořadu Maminkář. Zároveň pracuje jako fotografka portrétů, rodin, nemovitostí a společenských událostí. Ukázku její tvorby můžete vidět na webu fotomatka.cz. Kromě toho se věnuje práci pro realitní kancelář, což ji také vždy lákalo. Miluje Itálii, kávu a dlouhé cesty za volantem.
