Přemýšlel jste někdy, jaký byste chtěl pohřeb?
„Určitě bych chtěl nějaký veselý, aby lidé vzpomínali na radostné věci. Všichni považují za přirozené, že na pohřbu pláčou, trápí se, a já si myslím, že by bylo hezké, kdyby to byla oslava přechodu do dalšího prostoru. Osobně na pohřby moc nechodím, ale když zemřel jeden z mých spolužáků, tak jsem tam byl. Pustili sestřih fotek i videa z jeho života. Létal na rogalu a celá projekce končila veselým zamáváním do kamery. Byla tam i jeho maminka, což je vždycky smutné, když rodič přežije své dítě. Všichni jí přáli upřímnou soustrast, ale já jsem jí řekl: To byl hezký pohřeb. A ona odpověděla: Viďte, takový moderní.“
Zařizoval jste někdy pohřeb?
„Když zemřela teta, museli jsme jít do pohřební služby a tam byl pán, který jedl svačinu. Jakmile jsme vstoupili, jeho obličej profesionálně zesmutnil. Úplně jsem viděl, jak svěsil nos. Jako by mu klesla špička. Ptal se, na co teta zemřela, jestli věřila v Boha. Říkáme, že nevěřila. Zda měla ráda přírodu. Řekli jsme, že ano. Pak se vyptával dál, všechno jsme vyplnili, a když nastal při obřadu čas pro smuteční řeč, tak to začalo: »Loučíme se s tebou, milovaná Marto. I když jsi nevěřila v Boha, milovala jsi přírodu.« Tvořil souvětí z toho dotazníku. Tehdy mi to přišlo tak bizarní, že jsem si představil, jaké by to bylo, kdyby se uspořádala soutěž smutečních řečníků. Kdo víc dokáže rozdrásat pozůstalé. Každý by měl svoji verzi, tu řeč, akcenty na něco a pozůstalí by je hodnotili.“
To by bylo zajímavé. Zažil jste nějakého netradičního řečníka?
„Když umřel můj strejda, řezník, tak tam řečník hurónsky hlásal jako u divadelního představení. Něco v tomto smyslu: »Ubývááá náááás přááááteléééé. Loučííííme se s tebou, Josefe Dušku. Byl jsi dobrýýýým řeznííííkem. Všichni na jatkááách tě měli ráááádi.« Takhle mluvil. Přijížděl jsem trochu později, akorát ve chvíli, kdy ze síně vynášeli někoho nohama napřed, takže to vypadalo, jako by někdo skonal během pohřbu. Byla to jeho dcera, která omdlela a potřebovala se probrat na čerstvém vzduchu.“
Rozesmál jste se někdy při posledním rozloučení?
„To ne, ale měl jsem k tomu blízko. Na pohřbu saxofonisty Eugena Jegorova. Tam mluvil kazatel, který měl vadu řeči a během svého projevu nadskakoval a celý ten výjev působil jako z italské komedie. Navíc používal všechna slova, ve kterých je R, které neuměl vyslovit, takže místo smrt říkal smult, místo krásný klásný, místo transcendence tlanscendence atd. Bylo těžké se nesmát.“
Znáte nějaký vtip o smrti?
„Pamatuji si jeden, jak říká doktor paní: Mám pro vás dvě zprávy. Špatnou a dobrou. Špatná je, že váš manžel zemřel. A dobrá, že koupím jeho boty.“
To je hodně černý humor…
„To jo. A pak mě baví jeden rozhovor o smrti. Manželé leží v posteli, on skoro usíná a najednou se ho žena ptá: Kdybych umřela, oženil by ses znovu? Dlouho přemýšlí, co má říct, aby ji neurazil, a nakonec utrousí, že asi ne. A žena pokračuje: Tak kdybys ji miloval, proč by sis ji nevzal? On odpoví: No, kdybys umřela, a kdybych ji miloval, tak asi, po nějakém čase, bych si ji teda vzal. Dále ona vyzvídá: Takže by ležela místo mě vedle tebe? Manžel váhá a následně opatrně vypouští z úst jedno slovo po druhém: No…to by tu…asi… ležela. Asi…kdybych se… oženil, ty bys byla po smrti, tak asi…by tu ležela… ta jiná žena. A žena navazuje: Takže by tady v bytě používala všechno v kuchyni i koupelně? Manželovi to v hlavě šrotuje na plné obrátky, aby neřekl něco špatně, a pak odpoví: Kdyby tady byla jiná žena a bydlela tady se mnou, tak by asi používala ty samé věci. Takže by používala i moje golfové hole? ptá se jeho choť zvědavě a on už bez rozmyslu odpoví: Ne, ona je levačka.“
A touto odpovědí nejspíš zabil i jejich manželství. Kdy jste se poprvé setkal se smrtí někoho blízkého?
„U nás v rodině jsme měli smrt přítomnou zvláštním způsobem. Bratr mojí mámy se zabil na kole asi v deseti nebo dvanácti letech a babička, což byla maminka toho zemřelého chlapečka, mluvila o nějakém strejdovi Jardovi a vždycky zmínila: Strejda Jarda by měl radost. Babička smrt našeho strejdy vyprávěla jako historku, že narazil do barrandovské skály v Praze. Ona ho našla, když byl ještě živý, zapínal si košili a mluvil s ní. Nevypadal zraněný. Odvezli ho do nemocnice a pak jí volali, že zemřel. Teprve později mi došlo, že strejda Jarda, o kterém se mluví, je ten mrtvý chlapeček. A první smrt člověka, kterého jsem znal a měl ho rád? To byl děda.“
Kolik vám bylo?
„Dvanáct let. Než zemřel, tak nám dětem neřekli, že má rakovinu plic. Děda jen občas někam zmizel, byl v nemocnici, viděli jsme, že není v pořádku, ale všichni se tvářili, i ten děda, že je všechno dobrý. Pak jednoho dne přijel z nemocnice v nemocničním oděvu se s námi rozloučit. Tehdy jsem to nechápal, takže jsme si kopali míčem a on pak říkal, že už musí jít. Rozběhl jsem se k němu, že ho obejmu, což bylo v naší rodině zvykem, a rodiče mě zastavili. Nevěděl jsem, že byl ozařovaný, ale oni ano a měli strach, aby mě to nějak nepoznamenalo. Tak jsem ho nemohl ani obejmout, odjel a měl jsem divný pocit, že jsem se s ním pořádně nerozloučil, protože pak už mi jen oznámili, že je mrtvý. Naši netoužili, abychom byli na obřadu, takže jsme se ho jako děti neúčastnily. Poprvé jsem zažil pohřeb babičky, když mi bylo osmnáct roků.“
Jak jste to tehdy vnímal?
„Jednalo se o vesnický pohřeb. Měla otevřenou rakev na dvorku. Pamatuji si, že jsem se tehdy na ni koukal, měla takové skvrny v obličeji, byla trochu seschlá, a vlastně mi její tělo babičku vůbec nepřipomínalo. Farář mluvil nekonečně dlouho, rozněžňoval se a nechtěl přestat, asi mu zaplatili hodně peněz nebo nevím. Všichni už tam nervózně přešlapovali. Lepší to bylo, až když šla muzika nazpátek. V tu chvíli už hrála vesele a vyprávěly se docela drsné vtipy. To se mi líbilo. Život pokračuje dál.“
Velká rána pro vás musela být asi smrt maminky...
„To mi bylo 33, mámě bylo 53 let a odcházela paralelně se svojí maminkou. Babička měla rakovinu dělohy a máma rakovinu kořene jazyka. Babička nevěděla, co má za nemoc, jí to neřekli, ale nám příbuzným ano, a ona se nás vždycky ptala, zda nemá rakovinu? Všichni to věděli, kromě ní. Mně to přišlo uhozené. Ale tehdy jsem byl ještě příliš mladý na to, abych porušil pokyn od doktorů a pověděl jí pravdu.“
Je podle vás lepší nesdělovat, nebo říkat diagnózu pacientovi?
„Buďto ať to neví nikdo, když už to nechtějí, aby se to vědělo, anebo si myslím, že je dobré, aby byl informovaný ten člověk, kterého se to týká. Nemyslím, že je moudré říct: Máte dva týdny života, nebo máte dva měsíce. Potkal jsem totiž mnoho lidí, kteří se takzvaně zázračně uzdravili. Spíš bych řekl, že lékař by měl být dobrý psycholog a být schopen vyhodnotit, jak se zachovat a co pacientovi sdělit.“
Bez urážky Zuzany Bubílkové: Dušek o rakovině? Asi přebral lysohlávky Zuzana Bubílková
Vy jste se už tehdy zabýval alternativními druhy léčby, protože jste měli rakovinu v rodině. Nabízel jste nějaké východisko i mamince?
„Tehdy jsem v magazínu Haló sobota našel článek o Breussově dietě, díky které se z rakoviny vyléčil jistý pan Dvořák. Jde o jednu z metod alternativní medicíny nabízející údajné vyléčení nádorových onemocnění. Podstatou metody je vyhladovění nádoru. Nemocní lidé pijí jenom zeleninové šťávy, a tak jsem to mámě hned nadšeně přinesl a řekl, že by ji to mohlo zachránit, ale pak jsem pochopil, že chce umřít.“
Jak jste to poznal?
„Řekla mi to. Nejdřív jsem tomu nerozuměl, takže to pro mě bylo těžké. Hádal jsem se s ní a opakoval: Takhle zemřeš. Jenže ona odpověděla: No a co? Postupně jsem pochopil, že to je její věc.“
Proč neměla chuť žít?
„Nevím. Nevíme, jestli ji na druhou stranu volal její brácha nebo táta. Už ji nezajímala ani vnoučata. Neměla touhu pokračovat.“
V dokumentu Tajemství smrti se jednomu páru narodí mrtvé dítě a říkají, že to byl pro ně dar. Copak lze brát smrt někoho blízkého jako dar?
„Všichni, kdo zažili, že jim zemřeli blízcí doma nebo v náručí, tak o tom vyprávějí jako o pozitivním zážitku. Sestry z hospiců někdy říkají, že to je nejkrásnější moment, s posledním výdechem se v místnosti rozhostí zvláštní klid. Osobně jsem to nezažil. S babičkou jsme tento okamžik trošku promarnili, protože bydlela u nás, my se o ni starali až do konce, a když už to nebylo fyzicky zvládnutelné, tak jsme zavolali sanitku. Jeli jsme do nemocnice a začal padat sníh tak rychle, že vůz nemohl vyjet kopec, podkluzovala kola a museli jsme jet jinudy. Tehdy jsme jeli až do špitálu a ona za dva dny zemřela. Teď už bych věděl, že je to zbytečné, a vrátili bychom se domů.“
Proč?
„Pro nás by bylo lepší, že by babička zemřela v rodinném kruhu. Právě proto je film Tajemství smrti důležitý. Aby přinesl určité vědomí pro lidi, kteří o smrti nechtějí mluvit. Nebo se jí bojí.“
Ve filmu říkáte, jak jste byl v Mexiku, kde jste přiložil ruce na stěnu posvátného paláce, a zjevili se vám vaši zemřelí předci. Jak je to možné?
„Je to palác postavený na obsidiánovém podloží. Má nějaké vyzařování, které vám umožňuje vidět různé věci. A tam jsem spatřil své zesnulé příbuzné, jak stáli za sebou, a říkali, že se na mě nezlobí za žádnou chybu a drží mi palce. Podobná zjevení tam měla minimálně půlka lidí, kteří tam byli, a bylo to neskutečně silné.“
Ve snímku vystupují i lidé, kteří zažili klinickou smrt. Mluví o ní jako o něčem pozitivním, že přecházejí do prostoru absolutního blaha a přijetí. Věříte tomu?
„No, já to tak mám. Existuje takový vtip, jak duše po smrti přijde do nebe a říká, že by ji zajímalo také to peklo. Tak jde do pekla a tam vidí lidi, jak hrají golf, sedí na baru a popíjejí, poslouchají muziku. Tak se diví a pak zahlédne podivné dveře a ptá se, co je za nimi. Průvodce je tedy otevře a tam v kotlích vidí duše a čerty, jak je píchají vidlemi, a ta duše se ptá: Co je tohle? A průvodce odpoví: To jsou křesťané, oni peklo takhle chtěj.“
Chápu.
„Líbí se mi představa, že to bude, jak si to vytvoříme.“
Jaroslav Dušek: Poprosil o rekvizitu z natáčení! Co s ní udělal? Kateřina Štichová
