20°C
Jitko, patřila jste k největším hereckým hvězdám šedesátých let, přitom hereckou školu nemáte...
„Nemám, bohužel jsem se na ni nedostala. Dělala jsem kdysi zkoušky na DAMU, ale nedodělala jsem tehdy maturitu, protože jsem rupla z matiky. Ale v té době už jsem byla dost vytížená, takže už jsem to pak znovu nepokoušela. Mrzí mě to, protože jinak jsem se dostala až do nejužšího kola zkoušek.“
K umění vás přivedli rodiče?
„Spíš sousedka, paní Láblerová. Sama zpívala, její manžel byl hudebník, a jednou řekla naší mamince, že dobře zpívám, aby mě někam dala. Tak jsem asi v pěti letech nastoupila do Kühnova dětského sboru a v něm byla až do šestnácti.“
Kdo vás objevil pro filmovou kameru?
„V deváté třídě přišli do školy nějací lidé, že vybírají lidi pro spartakiádu, a ptali se mě, jestli cvičím. Já že ano, tak si mě zapsali. Holky mi pak říkaly, že byli určitě z Barrandova, a opravdu – pak přišla velká obálka z filmových studií a v ní pozvánka na zkoušky na film, který dělali Klos s Kadárem. Ukázalo se, že pro ten film jsem moc mladá, ale asistenta tam dělal režisér Antonín Kachlík, zapamatoval si mě, a když točil svůj první film Červnové dny, rovnou si mě objednal.“
Na natáčení Kdyby tisíc klarinetů v roce 1964 jste se prý seznámila s Waldemarem Matuškou, se kterým jste pak chodila...
„To jsem šla náhodou kolem divadla Semafor a potkala jednu paní produkční, která mě znala z nějakého jiného filmu. A říkala – Jitko, jděte dolů, dělá se tam konkurz. Já že tam nemám namířeno, ona ale, ať tam určitě jdu. Vyzvali mě tam, ať jdu na jeviště, já zazpívala jednu takovou těžkou písničku a pak si za piano sedl pan Šlitr a začal hrát Glory aleluja a pořád nahoru. Já zpívala, pak se přidal pan Suchý, začal se mnou tancovat a pak se zeptal, co dělám a jestli bych se mohla na odpoledne uvolnit a zkoušet. Takhle to začalo.“
A kdy se objevil Walda?
„Na jednu ze zkoušek asi za čtrnáct dní přišli všichni zpěváci, pan Gott, paní Pilarová a Walda. A Walda na mě furt koukal, já měla červený svetr a modré wranglerky a takzvané moučkovky, to byly takové jako kovbojské holínky. Ty kdo tehdy neměl, jako by nebyl. Na těch zkouškách jsme se vídali víceméně pořád a Walda mě v podstatě trošku pronásledoval. Já ho nechtěla, mně připadal starý.“ (smích)
Unikátní dokument o Waldemaru Matuškovi: Kodetovi daroval dům! Blesk TV
Co to zlomilo?
„My vždycky po představení někam šli, a on neměl kde bydlet. Spal tehdy v divadle, pak z něj vypadlo, že staví nějaký byt na Václaváku, ale zatím to jsou jen holé stěny. A pak se jednou nějak rušilo představení, protože si zlomil malíček u nohy, seděl venku před divadlem s holí, mně ho bylo líto, tak mu říkám – pojďte k nám. A vzala jsem ho do bytu rodičů, jednopokojáku, kde jsme bydleli maminka, tatínek a tři děti. Walda u nás nakonec zůstal rok.“
Ani si nedokážu představit to uspořádání...
„My to měli spíše na přespání, celý den jsme něco dělali, natáčeli jsme, večer bylo divadlo. Často se chodilo k panu Šlitrovi, kde se koukalo do čtyř do rána na filmy... Byla to hezká doba.“
Byl Walda magnet na ženské?
„Chodilo mu strašně dopisů, ale opravdu strašně moc. Chodila jsem pro ně na poštu, protože do schránky se to nevešlo. Pošťačky k nám nechtěly chodit, prý by potřebovaly velký vůz. Snažila jsem se odpovídat a posílat, ale vše se stihnout nedalo. A ženský pak byly protivný a uražený, když nedostaly odpověď. Jednou jsme přijeli do Brna a tam za Waldou přišla taková hrozná paní, že mu píše dopisy, on jí neodpovídá a že si to s ním ještě vyřídí. A pak se objevila v Praze s kufříkem!“
Vyslyšel někdy milostné návrhy dam?
„Jednou jsem přijela pozdě v noci z nějakého natáčení, asi ve dvě po půlnoci. Otevřu dveře a vidím, že přes pokoj až ke schůdkům, které jsme měli do ložnice, jsou poházené různé kusy prádélka. Došla jsem až do ložnice, kde jsem zkoprněla. Walda hned že to není ku*va, že to je kamarádka, a já ať si ta kamarádka sebere svých pět švestek a maže. Byla to taková dívenka, vypadala jako školačka.“
Traduje se historka, že se s vámi rozešel tak, že jste přišla domů a byly vyměněné zámky.
„Tak to úplně nebylo. My se rozešli v Londýně, já tam byla s Ostře sledovanými vlaky a on s Mefistem. Tam jsme si všechno vyříkali. Až pak, když jsem přijela do Prahy a šla si k němu jen pro nějaké věci, byly vyměněné zámky. V podstatě jsme se už nikdy nesešli.“
Zmínila jste Ostře sledované vlaky. Věděla jste hned, že se po vás bude chtít ona slavná scéna s odhaleným zadečkem?
„Jistě, přečetla jsem si to ve scénáři. Pak si to přečetla maminka, ptala se, co budu hrát. Já že tu Zdeničku a ona že to snad ne, že to nepřipadá v úvahu. Ale mně už bylo skoro dvacet, tak jsem si to prosadila. Nakonec nad tím maminka mávla rukou.“
Jitka Zelenohorská na pohřbu Josefa Somra (†88): Hambaté vzpomínky! David Turek
Po roce 1968 se začalo vše měnit a pro vás nastala nelehká doba.
„To bylo, jako by se zhroutil svět. Všechno mělo souvislost se vším, nic se nemohlo dělat pořádně, rušila se divadla i repertoár, dělaly se úplně jiné věci. My zrovna dělali Zločin v šantánu, ještě v říjnu měl premiéru, ale pak ho hned sundali, protože pod ním byl podepsaný pan Škvorecký. Vlaky se nesměly promítat, další rok jsme ještě natočili Skřivánky na niti, ale ti šli rovnou do trezoru.“
V roce 1974 jste se ale vdala za Jana Miliče.
„Byli jsme spolu sedm let, ale mezitím byl ještě na vojně. On byl výborný produkční, ale trošku rozhazovačný, a pak se tam objevila ještě jedna baba, takže tím to skončilo.“
Proč jste v polovině osmdesátých let pověsila herectví na hřebík?
„Ještě jsem dost točila, ale už to nebylo nic moc. O to víc jsem začala dělat divadlo, byla jsem u E. F. Buriana, kde jsem začala v jedné věci a pak skončila ve čtyřech. Do toho jsem se seznámila s budoucím manželem, Němcem, kterého jsem si brát nechtěla, ale on za mnou chudák tři roky jezdil, až mě nakonec požádal o ruku. Myslela jsem si, že si budu jezdit mezi Prahou a Berlínem, bylo to kousíček, letenka stála tehdy 120 korun! Jenže když jsem se poprvé jako vdaná paní vrátila, soudruzi mi řekli, že to takhle nejde a jestli se mi to nelíbí, ať si zažádám o vystěhovalecký pas. Tak jsem to udělala.“
Bylo těžké opustit profesi?
„V té době už tolik ne. Věci, které jsem dělala, se mi tak moc nelíbily, už to nebyla ta »zlatá šedesátá«. Už jsem nebyla ani mladá, ale nebyla jsem ani stará, takže mi dávali role sekretářek a zdravotních sestřiček, jinak nic moc.“
Co jste dělala, když jste žila v Berlíně?
„Na začátku jsem chodila do školy, protože jsem neuměla ani slovo. Každý den jsme měli intenzivní kurzy od devíti do dvou, každý den kromě soboty. A pak jsem si našla inzerát, že v obchodním domě přijmou výpomoc na Vánoce, a nakonec jsem tam zůstala sedmnáct let.“
Děti jste nikdy nechtěla?
„Mně to jaksi nešlo. A první manžel měl z předchozího manželství tehdy dvouletého syna, tak mi to ani nepřišlo. A pak už jsem to brala tak, že už je mi přes třicet a mám svůj život a pohodlí...“
I po smrti druhého manžela pendlujete mezi Prahou a Berlínem?
„Teď jsem tady, byla jsem tu na operaci. Nejdřív mi tedy dělali v Berlíně operaci kolena, ale pěkně mi to tam zničili, takže podruhé už jsem tam nešla, kyčle mi dělali tady v Mladé Boleslavi. České lékaře mohu jen doporučit, speciálně ortopedy.
Jak vznikal rozhovor?
Ze svých vzpomínek sice sepsala životopisnou knihu s názvem Ujel mi vlak, rozhodně ale nepůsobí jako žena, která by se utápěla ve smutku nebo v nostalgických vzpomínkách. Jitka Zelenohorská má život ráda a ráda si připomíná dobu své největší slávy a filmy, díky kterým se stala nesmrtelnou.
