„Jaké místo tady máte nejradši?“ zeptala jsem se, když jsme se potkali v Divadle Lucie Bílé, kde má za sebou své dvě poslední premiéry. „Východ! Ve všech divadlech mám nejradši východ,“ smál se Miroslav Etzler. „Ale to je tím, že už tu práci dělám strašně dlouho.“
Naposledy jste tu měl premiéru komedie Co to píšeš, miláčku, kde hrajete s Lenkou Vlasákovou, že?
„Ano, s Lenkou jsem hodně pracoval i před kamerou, i v divadle. Hrát s ní je radost! Kdysi jsme měli na JAMU předmět Dějiny divadla. A pan profesor nám říkal jednu věc, ve které si myslím, že se velice mýlil. Řekl, že pro herce není inteligence důležitá, a já si myslím, že je. Je dobré poslouchat režiséra a ovládat svoje řemeslo, ale inteligence je ta nástavba a já mám to štěstí, že pracuji s inteligentními herci – a Lenka je bezesporu inteligentní herečka. To je holka, která hraje srdcem, ale ve všem musí mít jasno a přemýšlí.“
Výhodou asi je, že jste na sebe byli zvyklí, ne?
„Ano, ale poprvé jsme hráli manželský pár. Víte, když vám někdo na jevišti dobře položí otázku, málokdy na ni můžete špatně odpovědět. A když ji dostanete správně, to je jako, když dostane hokejista dobrou přihrávku, když mu přijde dobrý puk na hůl. A Lenka na jevišti poslouchá a položit otázku umí.“
Když už jste zmínil ten hokej, jste jeho fanouškem?
„Přiznám se, že jsem mistrovství sledoval proto, abych udělal radost kolegovi Láďovi Hamplovi, se kterým jsme byli s touto komedií zrovna na zájezdě! (směje se) Ale jinak mě moc nezajímá. Celý život dělám horolezectví, jezdím po skalách, do Tater, do Adršpachu. Nikdy jsem nebyl žádný reprezentant, ale strašně mě to bavilo. Potkal jsem tam lidi, kteří milují přírodu, vzduch, nádherný kameny. To je pro mě víc než vrcholový sport.“
Pořád ještě lezete?
„Ano, ale naprosto sebekriticky musím říct, že to vypadá jinak, než když jsem horolezectví dělal před třiceti lety. Teď už je to taková naprosto promočená koule, která se pohybuje sice směrem vzhůru, ale strašně u toho chroptí a zůstávají za ní mokré skvrny od potu.“ (směje se)
Za to může covid?
„Když jsem ho před pár lety prodělal, bylo to se mnou vážný. Dávali mi úplně minimální procenta na přežití. Řekli mi, že už nikdy nebudu hrát divadlo. Skončil jsem strašně. Když mi sundali kyslík s tím, že se půjdeme projít, tak to nešlo. Nemohl jsem se nadechnout. Myslel jsem, že je konec. Musel jsem se naučit dýchat trochu jinak, než jsem dýchal předtím, a myslím, že má profese mi k rehabilitaci velmi pomohla. Vrátil jsem se, ale z hor už mám respekt.“
To u vás přišlo s věkem?
„Ano a ještě spousta jiných věcí, který dominují v tom, že si člověk říká: Já už tohle nemám zapotřebí.“
Takže už žádný skok padákem jako dřív?
„To už teď taky ne. Kdybych někde byl u letiště a řekli mi: Pojď si s námi skočit nebo by to bylo kvůli natáčení, tak bych asi skočil, ale že bych se jen tak sbalil a jel skákat, to už ne. Mně je teď dobře s mým synem, který mi dává strašně moc a obohacuje můj život neuvěřitelným způsobem, a s mou partnerkou Helenkou. Když jsme všichni tři dohromady, to je ideální stav. A potom já strašně rád vařím!“
Co?
„Všechno, knedlíky, omáčky, polívky a strašně mě to baví. Nejenom českou, ale i italskou, francouzskou, vietnamskou, čínskou kuchyni... Jsem ještě takový kuchař, že když dovařím a na sporáku jsou tři druhy jídla, nezbude po mně jediný kus špinavého nádobí. Já to všechno hned umývám a utírám. Dřív jsem miloval adrenalin a rád jsem naháněl holky a teď jsem nejšťastnější se svým malým synem nebo když umývám nádobí poté, co dovařím.“
Syn taky sportuje, že?
„No jasně! Samuel je opravdu hodně temperamentní. Ráno mě budí takovým něžným způsobem, že mi rukou otevře oko a řekne: Konec! A je jedno, jestli přijedu v noci ze zájezdu. Někdy je to v půl pátý, někdy v půl šestý a vzácně je to i v devět, ale to musí předtím dostat zabrat.“
Například?
„Na Liberecku, kde už nějakou dobu bydlíme, spolu chodíme na krásnou procházku, on jede na těžké koloběžce, na které se učí různý fígle, a ta cesta je tam a zpátky 24 kilometrů. Ani jednou neřekne, kdy už tam budeme, pohyb ho baví. Dojdeme domů a já jsem úplně grogy. On přijde a říká: Co budeme dělat? (směje se) Ale potom spí jako zabitý. Chodí plavat, jezdí na kole. Helenka je mladší než já, ta by se ještě šla pobavit do města, já už jsem rád, že nikam nemusím. Nám se Samem je dobře v lese.“
Jak do Prahy dojíždíte?
„Autobusem.“
Autem vůbec ne?
„Ne, vůbec. Párkrát mě sem vezla Helča, ale jinak se mi líbí v autobuse.“
A když večer hrajete?
„Tak tady spím a jedu třeba ve čtyři ráno. Autobus je laciný, dostanu se s ním na kraj Prahy a tam už mi jede metro. Neřeším parkování a nemusím dávat pozor na cestu.“
Ale lidé vás určitě poznávají.
„Někdy to přináší úsměvné věci. Třeba za mnou přišla paní a řekla mi: To snad není možný, to si děláte legraci. Vy a v hromadném prostředku? Já na to: Ale já jinak nejezdím. Šla na mě zhurta, ale pak jsme si bezvadně popovídali. V autobuse je fajn, že se můžu učit, přemýšlet, co budu dělat o víkendu se synem, nebo si číst.“
Co rád čtete?
„To je různé. V životě jsem toho přečetl dost. Můj tatínek byl velmi vzdělaný člověk, měl obrovskou knihovnu, s bratrem nás nutil číst a pak nás o tom nutil mluvit. Pamatuju si, že mi bylo jedenáct let a musel jsem číst Čapkovu Továrnu na absolutno, což nepatří zrovna k nejlehčím dílům.“
Miroslav Etzler zpátky na jevišti po covidu: Zvládne udýchat představení? Kisa Císařová, Lukáš Červený
To tedy ne.
„Táta si mě vzal do knihovny a ptal se: Tak co? Hezký, řekl jsem. To mi nestačí, chlapče! Naučil nás s bratrem formulovat myšlenky, což je strašně důležitá věc. Mluvit o věcech stroze a přesně a za to jsem mu neskutečně vděčný.“
Zkoušel jste i něco psát?
„Napsal jsem svému synovi knížku pohádek. Jsou o přírodě, kterou máme rádi, jsou tam všechna roční období a měsíce v roce. Celé to začíná proslovem, že jsem nikdy netušil, že se v mém pozdním věku narodí malý tvor, který tak zásadně změní můj život a připomene mi to, na co jsem dávno zapomněl.“
Například?
„Třeba to, že kaluž je schopná zrcadlit obrazy, nebo jak vypadá paprsek jdoucí z prasklého nebe po bouřce. Nás třeba na podzim baví ležet v listí a koukat na nebe. On je dobrý, protože pozná ptáky, třeba i konipase, bavíme se o stromech...“
To jste ho naučil vy?
„Nemyslím. Myslím, že on to věděl, akorát si to potřeboval nějak připomenout z minulých životů. Ne, že bych věřil na minulé životy, ale někdy se to tak stane...“
Povídejte.
„Je tu jedna věc, kterou moc nefrekventuju, protože je hodně osobní. Když mu bylo asi kolem dvou let, jednou ráno se probudil – my spíme spolu v posteli, jsme na sebe strašně fixovaní –, a díval se na mě poměrně dost vážně. Objal mě a řekl mi do ucha: Já jsem si tě vybral. Na to nikdy nezapomenu. To je pro mě jeden z největších zázraků, který jsem zažil. Tak to je – jsem starý otec, ale šťastný. A to štěstí ve mně se znásobuje, když můžu vystupovat tady v Divadle Lucie Bílé, které je pro mě mimořádné.“
V čem?
„Kdysi jsem tu strašně chtěl hrát! A to z toho důvodu, že jsem se hlásil na DAMU a tady, v těchto prostorách, byl DISK, studentské divadlo. Měl jsem velký sen se na pražskou školu dostat, což se mi nepovedlo a to tři roky za sebou.“
Obdivuji, že vás to od herectví neodradilo.
„Naštěstí se pak slitovali v Brně a vystudoval jsem tam. Takže DISK mě nikdy nepotkal. No a díky tomu, že jsem loni dostal nabídku od Simony Stašové, abych s ní hrál v komedii Třináct u stolu, tak jsem se sem tímto pokoutným způsobem konečně dostal.“
Takže splněný sen po letech?
„Ano! A kolegové, kteří tu zkoušeli, když byli na škole, třeba i Simonka Postlerová, která nedávno odešla, říkali, že se tady téměř nic nezměnilo. Samozřejmě je všechno opraveno a moc hezky uděláno. Ale pro mě to znamená zvláštní návrat do prostor bývalého DISKU, přestože jsem nevystudoval pražskou DAMU.“
Zaujalo mě, že jste se Simonou Stašovou nikdy nehrál, až teď. Vy jste spolu ani netočili?
„Ne, nikdy, přitom máme velmi podobnou energii. Ale znali jsme se přes maminku Jiřinku Bohdalovou. S tou jsem dlouho spolupracoval, nejdříve na seriálu Pojišťovna štěstí, kde jsme se potkávali pět let, a pak na dalších projektech a vždycky jsem si jí mimořádně vážil. Když mi pak Simona nabídla, abych s ní spolupracoval, byl jsem šťastný. Věděl jsem, že po sobě pracovně pokukujeme už delší dobu, a tady se to konečně šťastně sešlo.“
V čem je spolupráce s ní tak výjimečná?
„Víte, Simona je přírodní úkaz! Nikdy v životě, i když byla nemocná, i když jí nebylo dobře, i když byla k smrti unavená, jsem ji neviděl, že by hrála o půl procenta míň. Ona diváky miluje, oni milují ji. Taky je to dneska jedna z mála hereček, které vyprodají úplně všechno. Kamkoliv přijedeme, tam je narváno.“
To v dnešní době není samozřejmé.
„To není. Říkám jí: Simčo, to není možný! A ona na to: Ale tam nejsem jenom já! (směje se) Simona přijde před diváky, a kdyby jí bylo jakkoliv, jede naplno, stříká z ní pot. Má kapesníček, kterým se utírá, aby nikdo neviděl, že do toho dává všechno. V dnešní době, kdy se obecná herecká profese trochu začala vytrácet, je to hrozně fajn.“
To věřím.
„Její velkou výhodou je, že na tom jevišti prostě je. Simona je o něco starší než já a má takovou m*du! Na scéně je o třicet let mladší. Tam je sex, srdce a nekonečná vášeň, co víc si na divadle přát.“
Je to dobře, že vám to na jevišti funguje.
„I proto se máme se Simonou rádi, protože tu práci bereme smrtelně vážně. U mě to tak dřív nebylo. Když jsem byl mladý, byl jsem dost často nepokorný a ambiciózní. Ale v jisté fázi svého života jsem zjistil, že není ani tak podstatný, co dělám na jevišti, ale to nejpodstatnější je, aby se na to někdo přišel podívat. Když jsem si to uvědomil, začal jsem si mnohem víc vážit lidí v hledišti a brát tu práci vážně.“
Upřímný Miroslav Etzler: Nezná syna a čtvrtou svatbu odmítá! Markéta Reinischová
Návraty
Už jako kluk si psal básničky. „O džínách, o lásce, ale nestály za nic,“ říká herec. Žádný z jeho literárních pokusů se ale nezachoval. „Já ze své minulosti díky svým dramatickým vztahům nemám vůbec nic. Nemám jedinou fotku z dětství. Měl jsem příliš temperamentní partnerky,“ směje se herec, který žil se Zuzanou Bydžovskou či Vilmou Cibulkovou.
Poslední dobou na obrazovkách příliš vidět nebyl. „A jsem za to rád, protože jak to někdy bývá, stane se, že je vás všude moc. Já jsem byl strašně vděčný za covid, který mi dal obrovskou možnost být u toho, když můj syn vyrůstal,“ vysvětluje herec.
K natáčení se teď zase vrací. „Teď jsem měl vzácnou možnost, že jsem potkal pana režiséra Bebjaka ve Vedlejším produktu, to byla moc fajn práce. A už mě zase čekají nějaká natáčení, ale o těch si rád popovídám, až to bude venku,“ dodává.
