12°C
Setkáváme se pár dní před festivalem Benátská. Už máte připravený repertoár, se kterým vystoupíte?
„Samozřejmě! Pro festivaly, jako je Benátská, mám připravené své největší hity, lidé je čekají. Obecně mám vystupování na festivalech ráda, publikum na nich bývá uvolněnější.“
Už vám někdy na festivalu zkřížilo plány počasí, jako se to stalo nedávno na festivalu Pohoda, který ukončila bouře?
„Málokdy, většinou se vyčasí. Když jako poslední zpívám písničku Lásko, voníš deštěm, bývá to takové poděkování, že koncert proběhl bez deště.“
Před pár dny by své 85. narozeniny oslavil Karel Gott, zároveň brzy uplyne pět let od jeho smrti. Jak na něj vzpomínáte?
„V naší republice to byl zpěvák číslo jedna, s ojedinělým hlasem, s ojedinělým charismatem, který žil pro hudbu a rozdával se na plné pecky. Byl velmi milý, inteligentní a tolerantní, jak já říkám kamarádsky kolegiální. V podstatě všem svým kolegům fandil, což je rarita.“
V sedmdesátých letech vás prý lákal do svého týmu a vy jste odmítla. Proč?
„Byl to Láďa Štaidl, který se domlouval s Karlem Gottem, že bych šla do jejich týmu. Nevím, jestli to měla být role sólové zpěvačky nebo sboristky, u Karla se to prolínalo. Ale já měla malé děti, krásné zázemí v ostravském rádiu a televizi, také skvělou kapelu, mou ostravskou lásku. Nepřicházelo pro mě tenkrát v úvahu, abych zrušila veškerou spolupráci v Ostravě a přestěhovala se do Prahy.“
Ostrava byla ve své době doslova líhní výrazných zpěvaček – kromě vás to byly třeba Hana Zagorová a Věra Špinarová. Co se tam dává do vody?
(smích) „To nevím, ale někde se pije voda přecezená přes černé uhlí, tak třeba je to tím! Ostrava leží v takovém cípu mezi Slovenskem a Polskem, je to takový klín, a my byli slovenskou i polskou kulturou ovlivněni. Zvláště Poláky, kteří hodně hráli soulovou, bluesovou a jazzovou muziku, kterou jsme se hodně inspirovali.“
Co ve vašem naturelu připisujete svému ostravskému původu?
„Ostrava je region rázovitý, to víme všichni, je to symbióza tvrdé práce a muziky, těžkého průmyslu a umění. Asi mám v sobě od každého trochu.“
Obrovskou kapitolou vašeho života je období s kapelou Flamingo. Jak na ně vzpomínáte?
„Byly to krásné začátky. A začátky jsou nejlepší, dokud se z toho nestane rutina, a to se stane vždycky. Pak je to také krásné, ale jinak. Začínali jsme zpívat soul, hráli jsme, neustále jsme něco zkoušeli. Nové písničky, první koncerty, natáčení ve studiu... Když je to první, je to nejkrásnější. Také jsme hodně jezdili na zahraniční zájezdy, hlavně do Polska, měli jsme i turné v Maďarsku, dvakrát jsme jeli do Sovětského svazu. Tam byli vděční za vše, co přišlo ze Západu, vždycky jsme měli opravdu narváno. Hodně jsem zpívala anglicky, z toho byli úplně hotoví.“
Jaký máte recept na to, aby se ze zpívání rutina nestala?
„Nepřehánět počet koncertů a nepřepínat se. Jednou jsem byla v situaci, kdy jsem zpívala deset koncertů týdně, od pondělí od pátku, a to je moc. Pak týden volno a zase deset koncertů. A samozřejmě v týdnu, kdy jsem nevystupovala, jsem natáčela v televizi, v rádiu, pořád se vše točilo okolo muziky. I na svých muzikantech jsem viděla, že jsou unavení a přestává je to bavit. Tak to nemá být. Každý koncert musí být svátek. Teď to tak mám.“
Měla jste i období, kdy jste kariéru přerušila. Nechybělo vám jeviště a publikum?
„Přerušila jsem kariéru, protože jsem nechtěla zpívat, takže ty tři roky mi to nechybělo vůbec. Bylo to v době, kdy jsem žila s druhým manželem v Německu. Pak jsme se přestěhovali zpátky do Čech a já se vrátila do svého prostředí, do svého živlu. Začali se ozývat autoři, pořadatelé koncertů i muzikanti a zase to začalo.“
Přesídlení do Prahy jste dlouho odolávala, ale nakonec neodolala. Co bylo tím impulzem?
„Přišlo to spontánně. Syn začal studovat v Praze, napřed jezdil každý pátek domů, protože si nemohl zvyknout, jenže pak naopak chtěl být v Praze. Říkala jsem si, že mu musím v Praze zařídit bydlení, a dopadlo to tak, že jsem prodala dům v Ostravě a místo toho koupila v Praze řadový domek a byt pro syna. Mladšímu synovi se ale do Prahy nechtělo. Dva roky odolával, ale pak přišel taky.“
Vracíte se do Ostravy často?
„Poslední dobou jen když tam mám koncerty. Nebo když děláme s manželem, jak tomu říkáme, dušičkové turné po hřbitovech. Mám tam všechny své milé, teď i Věru Špinarovou, celá moje rodina tam má hrob... Přijedeme tam s bratrem a vidím se vždycky se širší rodinou, kterou tam ještě mám.“
Marie Rottrová: MDŽ jsem nikdy neslavila, raději Den matek! Anna Marie Bukovanská, Daniel Kristl
Vzpomněli jsme Karla Gotta, tak pojďme zavzpomínat i na vaše dvě ostravské kolegyně – Hanu Zagorovou a Věru Špinarovou.
„S Hankou jsem se potkala ve velmi mladém věku, tenkrát ještě studovala gymnázium, já byla o šest let starší. Poprvé jsme se viděly na živém vysílání ve Studiu U Havránků. To byla hospoda, kde měla ostravská televize pronajatý sál. A Věra Špinarová jako patnáctiletá holka začala zpívat s Flamingem, já s Majesticem, pak jsme si to prohodily. Všechny jsme se měly velmi rády, nebyly jsme konkurentky. Každá jsme si dělaly to své na svém písečku a nelezly si do zelí.“
Oba vaši synové jsou skladatelé, jste na ně hrdá?
„Určitě. Mají za sebou kus pěkné práce.“
A jaká jste babička?
„Ne úplně ukázková. (smích) Pořád pracuji, takže nejsem hlídací. Mám už šest vnuků a jedno pravnouče. Byly doby, kdy jsme se vídali daleko častěji, ale jak to všechno přibylo, je toho moc!“
Co vás čeká v nejbližší době, kromě zmíněné Benátské?
„Podzimní koncerty, které mám asi čtyři měsíčně, a pak mě v prosinci čekají dva větší adventní. Mám své vánoční písničky a jsem ráda, že si zazpívám zase jiný repertoár, i kapela se na to těší. Bude to fajn!“
