17°C
Našel jste něco, co vás při přípravě třetího pokračování série Iveta překvapilo? O čem jste neměl do té doby tušení?
Přiznám se, že mě nic nepřekvapilo, protože to už bylo to období, které jsem sledoval hodně podrobně. Doslova minutu po minutě. Co je ale možná zajímavé, že já jsem vždy celou sérii plánoval tak, že ústředním motivem budou muži Ivetina života. V první sérii to byl Petr Sepeši a v druhé Ladislav Štaidl. O třetí sérii jsem si vždy myslel, že bude o Josefu Rychtářovi, ale nakonec mi při psaní a všech rešerších z toho vyšel syn Artur. To je ten ústřední muž třetí série.
Jak říkáte, poslední období Ivety se odehrávalo na očích veřejnosti. Měl jste hodně práce s tím, co do scénáře zahrnout? Hodně jste váhal, o čem budete točit?
Vždy jsem věděl, že se opřu o dvě věci, které si všichni pamatují, a to je cesta Ivety s Macurou do Itálie a koncert ve Svitavách. Jsou to dvě bolavé pravdy, kterým jsem se nechtěl vyhýbat. My se na ten příběh díváme jinou optikou. Tenkrát všichni sledovali a řešili, kde je Iveta, jak jí je, jak je Iveta nemocná, ale nikdo se třeba nezamýšlel, jaká je role pana Rychtáře v tom všem, pokud se bavíme o té Itálii. Proto je třeba celá tahle kauza skrze jeho pohled na věc. Stejně tak Svitavy, to je zase zajímavá věc, kterou krásně popsala i Anna Fialová, když jsme to točili, že se všichni soustředili na bitku Rychtáře s Macurou, a my nějakým způsobem zkoumáme, proč to tak bylo, proč měli potřebu se v ten moment ti dva poprat. V tu chvíli nebyl pohled upřený na Ivetu – a my ho teď vracíme do hry. Kde je v ten moment ta žena, kde je v ten moment Iveta? A co tenhle zážitek mohl znamenat pro ni?
Opět jste všechno konzultovali se synem Arturem. Bylo něco, co vám kladl na srdce, abyste vynechali, nebo naopak vyzdvihli? Měl nějakou podmínku?
Ve vší upřímnosti říkám, že to tak není a nikdy tahle situace nenastala. Artur četl synopse jednotlivých dílů, ty dostával, ne scénáře. Do scénáře mluvit nesměl. A poté, co si ty synopse přečetl, řekl, že je ve smíru se vším, co se tam objeví, že tomu rozumí. Ale požádal mě o jednu jedinou věc, aby, když budeme ukazovat jeho maminku opravdu třeba na dně sil, tak abychom i v těch momentech zachovali důstojnost. Jsou tam samozřejmě chvíle, že kdybychom chtěli, tak se na tom zdravotním stavu a na tom neštěstí můžeme opravdu povozit. Požádal mě, abychom to ale udrželi v nějakých důstojných intencích.
Říkal jste, že třetí série je o Arturovi. Jak složité bylo sehnat filmového syna Ivety?
Pokud můžu říct, tak se vám to s Karlem Šimkem hodně povedlo. Jsem rád, že to říkáte. Bylo to stejně složité jako v druhé sérii hledat Láďu Štaidla, případně Karla Svobodu či Karla Gotta. Myslím si, že to přišlo za pět minut dvanáct, protože jsme opravdu nevěděli kudy. Dělali jsme nespočet castingů a narazili na Karla Šimka, který byl zapsaný v agentuře jako komparz. Karel nechodil ani do dramatického kroužku, ten kluk byl absolutní neherec. Moje maskérky, které už projížděly všechny fotky všech lidí na světě, řekly: „Tady ten kluk, když nám ho dáš do spárů, tak my z něho Artura uděláme.“ A udělaly. Najít v něm tu postavu bylo nesmírně složité, protože on herec není, ale je to hodně citlivý a vnímavý kluk, a to nám vyhovovalo. Krásně se s ním pracovalo.
Jak jste oslovil další herce? Davida Prachaře, Richarda Krajča? Jaká byla jejich reakce, když jste jim řekl, že budou hrát Josefa Rychtáře a Zdeňka Macuru?
Když jsem zavolal Richardovi poprvé, tak si myslel, že budu chtít, aby hrál Jiřího Pomeje. Vyvedl jsem ho z omylu a nabídl mu Zdeňka Macuru. Richard si nepamatoval, kdo to je, takže požádal o čas, nechal si ode mě poslat vše, co jsem k tomu měl připravené. Byly to stohy materiálu a on pochopil, stejně jako David Prachař, že ten náš přístup nebude karikaturní a že prostě budeme hledat, proč ti dva muži, ne postavy, ale muži, proč se chovají tak, jak se chovají. To znamená, pokud Josef Rychtář je, jak vždycky v médiích psali, samozvaný ochránce, tak co za tím je. S panem Rychtářem i s panem Macurou jsem strávil nějaký čas osobně, zaprvé abych si poslechl jejich verzi, která, a to je možná zajímavé, se zásadně nelišila jedna od druhé, což bylo pro mě hodně zásadní zjištění. Častokrát se mi dělo, že mi každý vyprávěl ty příběhy úplně naopak, ale tady pan Rychtář s panem Macurou se docela shodovali. Ta druhá věc byla pochopit, kdo ti lidi reálně jsou. To když jsem za nějaký krátký čas nasál, tak jsem to potom těm dvěma hercům vysvětlil. To byla ta chvíle, kdy pochopili, že jdeme dělat opravdu film, že nejdeme dělat nějakou karikaturu, nebo senzaci.
Nikdy vám nikdo ze světa Ivety Bartošové neřekl, že si nepřeje v seriálu být? Nikdo vám nevyhrožoval?
V tomhle problém nebyl. Měli jsme s řadou postav častokrát spoustu řešení, a to i s Arturem, když jsem za ním šel poprvé. Trvalo dlouho, než se mi podařilo vysvětlit mu, že se nemusí bát. Ale pokud jste zmínila nějaké výhrůžky, tak je docela zajímavé, jak se k tomu postavila veřejnost. Dostal jsem od tří fanoušků Ivety anonymní e-maily, kde nějaké vyhrožování bylo. Pro mě je to důkaz toho, jak ta Iveta má stále slovo, jak to pro spoustu lidí pořád strašně moc znamená.
Snažil jste se také o to, aby odpovídalo, co v danou chvíli měla Iveta na sobě? Aby všechno sedělo?
Všechny tři série se nesnaží být úplně ve všem věrohodné a přesné. Od začátku má Iveta v první sérii stejné oblečení, jako kdysi nosívala, opravdu jedna ku jedné. Ale třeba řetízek není stejný. Jsou to takové drobnosti, kterých si všimne pár diváků. Nejsme dokumentární film, my to vždycky budeme malinko posouvat. Třeba Ivetin dům, který si z Uhříněvsi všichni pamatují, tak ten je natočený o dva reálné domy vedle. I kdyby byla příležitost točit to v reálném domě, tak bych nechtěl. Pro mě by to v ten moment bylo, že se snažíme být dokumentární. Taková ale minisérie Iveta nikdy nebyla. Je to příběh o tom, jak to nejpravděpodobněji mohla vnímat ona.
Bylo něco, co jste si půjčili od Artura do filmu a bylo to přímo Ivety?
Obrazy, které namalovala. Dva obrazy nám hrály v obývacím prostoru jejich domu. Pro mě je v těch obrazech nějaká citlivost té Ivety. Byly pro mě symbolem její duše a jejího srdce. Iveta nikdy nevystavovala, nešla s nimi na trh. Zdědil je její syn, a proto jsou pro mě důležité v tom vyjádření.
Kolikrát jste se vy sám osobně s Ivetou potkal?
Nikdy. Častokrát jsem se nad tím zamýšlel, ale u třetí série, a to mohu říct s čistým srdcem, to byla v něčem strašná výhoda, že jsem Ivetu neznal. Všichni na ni mají názor, všichni Ivetu popisují ze svého úhlu pohledu tak, jak si ji pamatují v určité části jejího života. Iveta v devadesátkách je pro někoho něco jiného než Iveta v roce 2010. Málokdo kromě její rodiny s ní šel životem od začátku do konce. Já měl možnost k tomu přistoupit objektivně a jako k celku.
A proč jste se do toho tedy pustil? Čím vás její příběh tak fascinoval?
Myslím, že pár lidí okolo toho tématu šátralo a brousilo, ale byly to vždycky takové nemastné neslané pokusy. Za Arturem jsme přišli po dvou letech pátrání a měli jsme velmi jasnou představu, jak k tomu přistoupit. Mě na tom fascinovalo to, že to je životní příběh, který kdybych napsal a neměl oporu v realitě, tak by mě na Nově nepustili ani přes recepci. Je to neuvěřitelný příběh, kde se stane všechno, co se člověku v životě stát může. A Iveta ho prožila. Vzestupy, pády, ať už kariérní, nebo osobní. Jsou tam závislosti i láska. Je to nahoru, dolů. My všichni v sobě máme element života, který Iveta v sobě obsahuje. Každý se tam může s něčím ztotožnit, to byl cíl toho všeho.
Jak velkou práci jste měl s Annou Fialovou, která hraje Ivetu? Předpokládám, že právě třetí série pro ni byla asi nejnáročnější.
Byla, Anička by vám to potvrdila. Vždy popisovala, že kdykoliv na sebe Ivetu nandala, v rámci kostýmů a make-upu, tak už to pro ni začalo být nesmírně složité. Ne proto, že by ji snad nebavila ta práce nebo ta činnost, ale protože tíha toho okamžiku už byla velmi složitá. Nehledě na to, že ona hraje postavu, která je o dvacet let starší, než je reálně ona sama. Je to matka, ona v životě tuhle zkušenost zatím nemá. Ta transformace pro ni byla nejsložitější. Anička je intuitivní herečka. Aby ty situace zahrála tak, jak je potřeba, tak si musí nastolit vnitřně ten systém, že se to reálně děje. Je to složité a ona je v tom supertalentovaná. Považuji ji za jednu z nejlepších hereček její generace v současnosti u nás. Ten způsob, kterým si musela vše skutečně prožít, protože ona to jinak neumí, a to myslím v dobrém, tak to už ji potom začalo rozkládat a bylo to pro ni nepříjemné.
Macura Krajčo a Rychtář Prachař: Podívejte se na trailer ke 3. řadě Ivety! TV Nova
Měli jste někdy diskuzi o tom, jak to nebo ono zahrát?
Ano a nebudu zastírat, kdo vyhrál. (usmívá se) Ve třetí sérii už je to o tom, že jste nejenom vyčerpaný délkou natáčení, ale i emocionálně. Nacházíte frustraci v drobnostech, které by vám za normálních okolností nevadily. Musím říct, že s Aničkou máme hezký vztah, že jsme schopni odhadnout, kdy je to legitimní poznámka, která je k řešení, a kdy už je to kvůli vyčerpání a je potřeba to přejít. Takže ano. Všimněte si, že to jsou tři dekády ve třech sériích a hraje je jedna herečka. Má v sobě dar nějaké emocionality, vcítění se, ve všech těch obdobích je stejně přesvědčivá. Jak dlouho jste přemýšlel nad tím, jak celá série skončí? Pro mě byl konec vždycky jasný. Proběhla relativně krátká diskuze na téma, jestli se ještě nebudeme věnovat třeba tomu období po sebevraždě, ale já jsem vždycky cítil, že to má být o Ivetě. To, co se dělo potom, to už mě nezajímalo, že pan Rychtář stojí a ukazuje dopis na rozloučenou dva dny poté. Rozumějte, pro mě to má skončit tam, o čem to celou dobu bylo, a to je Iveta. Velká diskuze byla o tom, jak to ztvárnit, jak k tomu přistoupit. Jsme v žánru melodramatu, to znamená, že se nemůžeme přehodit do nějaké naturalistické podoby. Nehledě na to, že by to tam vůbec nepatřilo. Zadruhé to muselo být skrze její vnímání. Z mých rešerší vzešlo to, že v den, kdy se rozhodla to ukončit, tak nebyla pod nějakým vlivem čehokoliv. Bylo to její racionální rozhodnutí, poprvé svůj život definitivně vzala do svých vlastních rukou tím, že ho ukončí. To je pro mě vlastně strašně zajímavý.
Přemýšlel jste někdy nad tím, co by asi na tu vaši minisérii řekla sama Iveta?
Mám jako svůj filtr v této věci Artura, protože on je úžasné spojení jeho rodičů. Je nesmlouvavý byznysmen jako tatínek, ale je to citlivý, teď to myslím v dobrém, křehký člověk, jako byla jeho maminka. Pro mě je jeho názor ten směrodatný, protože on nikdy tu sérii neviděl, dokud nebyla úplně hotová. Nevstupoval do toho, jak bude vypadat. Důstojně, ale pravdivě se vypořádáváme s celým tím příběhem a on zůstal úplně v klidu. To mě částečně opravňuje si myslet, že by to tak mohla cítit i Iveta, protože jestli na ni byl někdy někdo nacítěný, tak to byl on, její syn. Když odcházela, byl skoro plnoletý. Naprostou většinu veškerého času, který strávili spolu, by vám popsal v dobrém. On tu mámu opravdu miluje a miloval. Proč o tom takhle široce mluvím? Protože on je pro mě ten duševní a citový garant toho, že nejsme špatně. Kdyby za mnou Artur přišel a řekl: „Takhle já to necítím, myslím, že takhle to být nemohlo,“ tak bych věděl, že jsem udělal krok vedle… Co by na to řekla Iveta? Samozřejmě netuším, ale přál bych si, aby byla ráda, že se jí konečně dostalo toho hlasu, kterým se třeba možná nemohla vyjádřit.
Očima autorky
Michala Samira jsem potkala poté, co jsem si dala v kuse tři díly poslední série Ivety. Sešli jsme se přímo na Nově a byl přímý, milý a bylo znát, že ho devítidílná série pohltila a žije jí. Během našeho setkání se i on zajímal o to, jak já Ivetu Bartošovou znala, nebo se s ní kdy setkala.
