14°C
Rozený jste jako Antonín, odkdy si říkáte Felix?
„Když jsem byl v deváté třídě, běžel v kinech animák s kocourem Felixem a spolužák Tomáš jednou přišel do školy, kouká na mě a říká: My ti budeme říkat Felix. A hned se to chytlo. I máti pak říkala »ten náš Felix«. Ale pro tátu jsem byl pořád Toník.“
Kolik vás doma bylo?
„Dva. Respektive měl jsem ještě sestru, ale ta zemřela brzy po porodu ve zlínské nemocnici. Jinak mám bratra Jardu, který je o dva roky mladší a byl pilotem ČSA. Dodnes učí na trenažérech mladé piloty.“
Co je pro saxofonistu nejdůležitější?
„Těch částí je víc. V prvé řadě je to pořádný dech. Naučil jsem se takovou speciální techniku, kdy vypouštím vzduch a zároveň se nadechuji. No a samozřejmě zuby. A pak také rty, to je sval, který se musí neustále udržovat, aby vzduch neunikal jinudy.“
Bylo hned dané, že se hudbou budete živit?
„Tatínek chtěl, abych byl doktor, ale dostal jsem posudek, že nedávám záruku, že nabyté schopnosti po vystudování užiju ku prospěchu pracujících. Tak jsem se vyučil ševcem a pak se přihlásil na Vyšší hudební školu v Kroměříži a dělal jen muziku. Jenže jsem byl průšvihář, a když jsem se zcela nahý vykoupal na náměstí v kašně, tak si do školy zavolali tatínka, že buď si sám podám žádost, že odcházím, nebo mě vyhodí. Naštěstí jsem se mezitím dostal v Brně na Janáčkovu akademii.“
A odtud už to byl jen krůček do Orchestru Ladislava Štaidla, který doprovázel Karla Gotta?
„Nejdřív jsem byl v Orchestru Karla Vlacha, který mi v červnu v osmašedesátém nabídl, jestli bych s nimi nejel na turné do SSSR. Hrát u Vlacha byl sen každého muzikanta. Dokonce mě kvůli tomu vytáhl z vojny, měl dlouhé prsty. Do SSSR jsme odjeli patnáctého srpna, byli tam i během okupace, takže když se mě pak později ptali, co jsem tehdy dělal, odpovídal jsem, že jsem byl v Moskvě. A už se dál nikdo na nic neptal. (smích)“
U Vlacha jste ale byl jen pár měsíců…
„Muzicíroval jsem také v kavárně Viola, kam za mnou přišel nejdřív Jirka Štaidl. A pak přivedl bráchu a Karla. Že jim po návratu z Las Vegas zůstal v Německu saxofonista, a nabídli mi místo. Líbilo se mi, jaký mají drive, ale museli jsme se domluvit s panem Vlachem. Naštěstí byl velkorysý.“
Jak vzpomínáte na éru po boku Karla Gotta?
„Karel byl úžasný člověk, který vše řešil s úsměvem a elegancí. Dával mi na koncertech spoustu prostoru jako sólistovi a neustále mě popichoval tím, že jsem při každém natáčení musel mít novou věc, nesmělo se opakovat. Byli jsme mladí kluci, běhaly za námi holky, mohli jsme vyjet i za hranice. Ten čas strašně ubíhal.“
Byl Štaidl přísný kapelník?
„Byl, ale na druhé straně měl sociální cítění. Rozhodoval, kolik kdo z muzikantů dostane.“
Vy jste neměli všichni stejně?
„Ne. Karel měl půlku honoráře, pak měl Láďa, a po něm jsem měl asi nejvíc já.“
Jak se gáže pohybovaly?
„Když byl zájezd třeba deset koncertů, tak jsem měl tři sta marek za jeden. Takže tři tisíce marek, jedna marka byla asi za patnáct korun. Tady v Československu měli muzikanti čtyři sta korun, já šest set, Láďa bral tisíc dvě stě a Karel asi dva a půl tisíce.“
Patrasová a Slováček v Blesku: Kvůli Aničce se vyhýbáme lidem! Luboš Procházka
