21°C
Odchytla jsem vás na tiskové konferenci, která se zabývá investičními kytarami. Tak schválně, kolik nástrojů máte doma vy?
A víte, že ani nevím? Já mám kytar spoustu, hlavně akustických, ale jsou tam i elektrický. A občas si koupím i nějakou dražší a doufám, že ji ve studiu využiju a že mě její zvuk inspiruje k nějakýmu novýmu nápadu. Protože i nástroj může pomoct napsat písničku.
A platí, že čím dražší, tím lepší?
Vůbec ne. To, že je něco drahý, vůbec neznamená, že vám přinese ten dobrý nápad, to může udělat i kytara za pár korun. Ale já jsem spíš nekytarista než kytarista.
Pravda, vy jste hlavně bubeník. Ale bicí asi máte doma jenom jedny, ne?
Domů se jich moc nevejde, já mám ty nástroje spíš ve studiu a těch souprav mám víc, dokonce i pár starejch nástrojů z šedesátek, to byly značky Slingerland nebo Ludwig, a to prostě hraje jinak než ty moderní drahý bubny. Když je postavíte vedle sebe, tak to může znít až legračně, ale v nahrávce pak tu špínu šedesátek opravdu ucítíte.
Patříte k bubebíkům, kteří při koncertech odhazují paličky mezi fanoušky?
Když na mě někdo mává, že je chce, tak mu je hodím. Ale musíte je hodit opravdu tomu konkrétnímu člověku, ne je roztočit nebo jima mrštit, aby někdo neodešel z koncertu bez oka. (smích)
A už jste někdy někde nástroj zapomněl?
S Leškem Semelkou jsme kdysi hráli v táborském divadle, který stojí u náměstí. No a v půlce cesty někde na Český Sibiři jsme si tak říkali: „Hele, nenechali jsme na rampě syntetizátor?“ Vrátili jsme se a on tam zasněženej stál. (smích) To jsem vůbec nečekal.
Tak snad se vám nic takového nestane, až na začátku prosince budete koncertovat s Kollerbandem v pražském Foru Karlín. Byla právě tahle kapela důvodem k odchodu z Lucie? Že se můžete koncentrovat jen na ni?
Takhle bych to neřekl, my se tomu věnujeme pořád, aby ta naše kapela, která jezdí pod mým jménem, nějakým způsobem rostla a my nezůstali na jednom místě. Já jsem si akorát potřeboval tak trochu uklidit sám v sobě. Seděl jsem na moc židlích, takže jsem se z tý práce netěšil. Proto jsem si řekl, že bude lepší, když uberu.
Je to i věkem? Zvládl byste »víc židlí« líp ve dvaceti než teď po šedesátce?
Klidně je to možný. Já se nepouštím do nějakých velkých rozborů. Prostě jsem si chtěl trochu uvolnit ruce. Měl jsem pocit, že se ta čistá energie, kterou jsem do toho dával, vlastně nevrací. Takhle to může skončit v kterýkoli okamžik v kterékoli kapele. Člověk má třeba i víc nápadů, co by mohl dělat, a když ho to nějakým způsobem brzdí nebo nebaví, nebo tam chodí jako do práce, která ho nebaví, tak je prostě dobrý to ukončit.
Někde jste říkal, že jste se k tomuhle rozhodnutí odhodlával rok. Proč tak dlouho?
Třeba si myslíte, že něco se dá změnit, a ono se to změnit nedá, tak to prostě ukončíte. Chodila jste s někým čtyřicet let? To vám ještě ani není, tak vidíte. (smích)
Takže se vztahy v kapelách dají přirovnat ke vztahům se ženami?
Do určitý míry jo. Ale nemáme spolu děti. To je výhoda.
Právě děti a rodina byly podle tiskového prohlášení dalším z důvodů odchodu z Lucie. Máte čtyři potomky, myslíte, že jste se některým z nich kvůli kariéře nevěnoval tolik, jak se chcete věnovat nejmladšímu, čtyřletému Davidovi, teď?
Já myslím, že člověk dělá, co může. Faktem je, že ta práce mě naplňuje hodně a dávám jí dost, takže je to asi spíš otázka na ty moje partnerky, to se musíte zeptat jich. (smích)
Ale já se ptám vás. Chcete s nejmladším dělat něco jinak než u těch starších?
Já se moc dozadu nekoukám, zpětně jsem to nikdy neprožíval. Člověk dělá, co může, ne vždycky to asi je to nejlepší, jezale v ten danej okamžik má na výchovu vliv nejen to dítě, ale i souvislosti v rodině.
S nejstarším, sedmatřicetiletým synem Adamem, jste spolu hráli v Lucii i v Kollerbandu. Pomáhá to vztahu mezi tátou a synem?
Já myslím, že to je fantastický. Kolikrát si při koncertě uvědomím, že to je vlastně moje dítě, a jsem z toho skoro dojat. On na sobě hodně dělá a kdykoliv mu můžu zavolat, když potřebuju s něčím píchnout.
Vzhlíží k vám jako k muzikantovi?
Je mi sto let a muziku už dělám dlouho, což právě může přinášet nějakej přehnanej respekt vůči mý osobě, což okamžitě vycejtím. A myslím, že to je jedna z věcí, na kterou si člověk musí dávat bacha. Nechci mít kolem sebe nějakou auru nedotknutelnosti. Chci, aby to naopak ostatní provokovalo, aby mi říkali, co si myslí, a díky tomu to mohlo jít dopředu.
Proč říkáte, že je vám sto?
Protože je to takový hezký kulatý číslo. (smích)
Cítíte se na sto?
Ale ne, cítím se dobře.
A vypadáte dobře. Předpokládám, že to není zadarmo, ale že si musíte fyzičku udržovat, že?
To jo. S kamarádem mojí ženy chodíme do takový potírny, kde nejsou posilovací stroje, ale cvičíme s vlastním tělem. Bude to rok, co dvakrát třikrát týdně chodím cvičit, a myslím, že mi to hrozně pomohlo.
Podepsal se muzikantský životní styl na vašem zdraví?
Cokoliv proti němu děláte, se na vás podepíše. Jakmile se dostanete do týhle koncertní euforie, hlava i tělo jsou rozpumpovaný a vy prostě nemůžete skočit do postele a jít spát. A já odehrál tisíce koncertů, třeba čtyři pět tisíc, a i kdybych šel potom oslavit polovinu z nich, tak dva tisíce mejdanů je určitě dost, což se na zdraví zcela jistě podepíše. Ale jsem tady, takže já jsem to přežil. (smích)
Dneska už se držíte zpátky?
Máme v kapele novýho klávesistu Martina Kroupu Kryštofa, už s náma hraje rok. Tomu je osmadvacet a s ním teda tempo nedržím, protože to bych tady dlouho nebyl. (smích)
Takže hledíte i na životosprávu?
Jedna doktorka mi nedávno říkala: „Večer nežerte a na těch vašich mejdanech bych teda být nechtěla.“Čímž mi dávala najevo, že to teda přeháním, protože člověk, kterej studoval, aby pomáhal lidem, by si z vás legraci nedělal. I tohle mě může přimět k tomu, abych po koncertě nesnědl ledničku.
A alkohol jste dokázal na uzdě udržet vždycky?
Vždycky jsem měl takový ukazatele, který mi uměly napovědět, že už to s tím jedem, kterým alkohol je, není dobrý. To znamená, že člověk třeba pije dýl, než by chtěl, nebo si není schopnej užít druhý den, protože je mu špatně. V tu chvíli je dobrý si uvědomit, že to přehání, a dát si třeba na půl, na tři čtvrtě roku pauzu, aby se to tělo zase dalo dohromady.
Vaše lékařka vám řekla, že na vašich mejdanech by být nechtěla. Ale statisíce fanynek by daly všechno za to, aby aspoň na jednom mohly být. Čím myslíte, že to je?
Když mi bylo náct, tak jsem měl taky kolem postele různý plakáty kapel nebo zpěvaček, tehdy to i pro mě možná byli nějací bozi.
Spousta těch holek nemá problém se s muzikanty i vyspat, a já si vždycky říkám, jestli to dělají proto, aby měly nevšední zážitek, nebo snad doufají, že právě s nimi začne ten hudebník chodit. Proč myslíte, že to dělají?
Nějakou negativní roli tam může hrát právě to zbožnění. Ale dneska už to v době me too nehrozí, navíc už je mi těch sto. (smích)
Ale vždycky vám sto nebylo a holky za vámi pálily. Tak jak, využívali jste toho?
Tak mejdany byly různý, ale my toho rozhodně nezneužívali. To, že s váma chce někdo prožít večírek, ještě neznamená, že spolu musíte mít děti, o to přece nejde. Jasně, že byly nějaký párty v hospodě, nebo možná i v hotelu, ale nemusí z toho být hned červená knihovna. Ale může. Ale může. (smích)
Každopádně s vaším odchodem o vás fanoušci obou pohlaví po odehrání vašich společných koncertů už v létě přijdou. Myslíte, že na svou oblíbenou kapelu zanevřou, nebo budou chodit na Lucii bez Kollera?
Každej je nahraditelnej. Já klukům budu držet palce a doufám, že oni mně taky.
Budete dál kamarádi?
Kamarádi… My jsme předtím jezdili na společný dovolený, s celou kapelou jsme byli v Thajsku, na Kostarice, s Michalem jsme byli třeba třicetkrát na společných horách, různých sportovních srandách i koncertech, s Robertem jsem jezdil na koncerty do Maďarska nebo do Německa. Ale po těch letech se myslím ty možnosti těch vztahů vyčerpaly. Každej máme svůj život a stačí se vidět na zkouškách, na koncertě, no a i to se možná vyčerpalo, já nevím. Takže teďka to bude zase jinak. To je život a změna je život.
Lucie se nějakým způsobem rozpadla celkem třikrát…
…a do třetice všeho dobrýho.
Dávali jste se naposledy dohromady i kvůli penězům? Nebo jste to prostě chtěli zkusit znovu?
To bych neřekl, bylo celkem dost zajímavějších nabídek už předtím, a my je nevyužili. Peníze v tom roli nehrály, spíš tehdy nastala doba, kdy jsme si řekli: Proč to nezkusit a neudělat ještě turné? A potom jsme si řekli: Proč neudělat ještě desku?
S hudbou ale s odchodem z Lucie nekončíte, přestože byste už pomalu klidně do důchodu mohl, ne?
V důchodu už jsem dávno, ale pořád hraju. Nevím, jestli mě jednou z pódia odnesou, ale pokud to nebude nějaká trapárna, tak si rád zahraju.
V kapele Kollerband máte i mladé muzikanty. Pomáhá to v tom, že člověk ten věk tolik nevnímá?
To určitě. Mladí lidi mají víc energie, já jim můžu nějakou ukrást, ale zase, pokud o to mají zájem, jim můžu předat svoje zkušenosti. Celý to ale probíhá spíš na nějaký intuitivní rovině.
Měl jste téhle branže někdy takzvaně plné zuby?
Muziky ne, spíš toho okolí. Do svých třiceti jsem žil v komunismu, respektive socialismu s lidskou tváří. Byla to dost nechutná doba, tenhle systém mě štval a kapely byly takový sociální buňky odporu proti establishmentu, protože ti lidi v kapele měli stejnej odpor k systému těch komunistických udavačů. Já myslím, že to v nás zůstalo, a i lidi, kteří to tehdy nezažili, určitě vědí, že to, v čem žijeme, je to nejkrásnější, co se nám mohlo stát. Podle mě žijeme fakt v dobrý době a na dobrém místě.
David Koller na premiéře filmu Tady Havel, slyšíte mě? Maxmilián Nový, Daniel Kristl
Lucie začínala v pětaosmdesátém, už předtím jste ale byl i v jiných kapelách. Museli jste před komise, kde vám schvalovali písničky?
Museli, a do textů se toho moc ukrýt nedalo. Jednou jsme, to už bylo v devětaosmdesátým roce, hráli na nějakých dnech, už nevím, jestli to byly Dny Rudýho práva nebo Dny Československého rozhlasu, a oni nás v půlce písničky vypnuli, protože jim přišlo, že hrajeme text, kterej by měl být zakázanej.
To vám vypojili repráky?
To ne, jenom ten živej přenos, my to vlastně už dohrávali jenom pro lidi, kteří tehdy byli v sále v Parku kultury (dnešní Výstaviště vpražských Holešovicích, pozn. red.), nikdo z nás netušil, že už nejedeme živě. Ale komise nebyly jediný zkoušky, ještě jsme absolvovali takzvané zkoušky politického přesvědčení.
Tam se vás ptali na co?
Tak schválně: Kdo se nejvíc zasloužil o vznik Československé republiky, soudružko?
Tomáš Garrigue Masaryk. Ale to jste, předpokládám, tehdy neřekl.
Řekl. Ale oni odvětili: „To jste se spletl, soudruhu, to byl přece Vladimír Iljič Lenin v čele Velké říjnové socialistické revolu ce.“ Stál jsem si za Masarykem a oni mě odtamtud vyhodili. Ale takhle jsem to zkusil jenom poprvé. Pak už jsem řekl, že to byl samozřejmě pan Lenin.
Takže jste šel sám proti sobě, abyste mohl hrát?
Takovýmuhle politrukovi a přiblblíkovi jste holt musela říct, co chce slyšet. A pak jsme mohli hrát.
Litujete něčeho za tu dobu, co jste muzikantem?
Tak já myslím, že člověk může udělat věci různě, někdy se může splést, jindy může udělat nějakou špatnou věc, ale jsme jenom lidi.
