Pavlíno, potkaly jsme se po veřejné generálce představení Trosečnice a mě zajímají vaše bezprostřední pocity po ní. Jaké jsou?

„Měli jsme poprvé lidi v publiku a jsme nadšení, protože byly reakce, které jsme ani nečekali. Takže to bylo hrozně fajn.“

Jste čtyři silná jména na jednom jevišti. Kromě vás ve hře účinkuje Veronika Žilková, Anna Kulovaná a Kateřina Peřinová. Jak náročné je ukočírovat takhle silné obsazení?

„S Aničkou a s Káčou se známe tady z Divadla Radka Brzobohatého už dlouhá léta. S Veronikou se znám asi dvacet, možná třicet let a docela často jsme spolu točily. Takže pro mě to nebyla žádná změna. A holky se s Verunkou velmi rychle spřátelily, a tudíž to bylo velmi příjemné zkoušení.“ 

Takže není mezi vámi jedna taková, která by se víc prosazovala? Myslíte, že to hezky organicky zapadlo do sebe?

„Myslím, že taková tu není, že se to povedlo a úplně to secvaklo. Navíc ještě máme báječného režiséra Jakuba Nvotu, který je strašně fajn, hodný a trpělivý a ty čtyři baby nějak zvládá.“

Bez toho, aniž bychom zásadně vyzradily děj, pojďte čtenáře nalákat, aby jim stálo za to se na vás na představení přijít podívat.

„Je to anglická hra a je o čtyřech manažerkách, které ztroskotají na ostrově uprostřed jezera. Není to tak, že by byly uprostřed moře. V podstatě je to kousek od břehu, ale ony nemají, jak se tam dostat. Takže je to v podstatě stejné, jako kdyby to byl jakýkoli jiný ostrov. Každá je úplně jiná, ale úplně. Každá je svá. Takže ty vztahové záležitosti tam jsou leckdy hodně vtipné.“

Trochu se usmívám nad tím, že spolu sedíme v divadle. Nějaká voda už od té doby uplynula, nicméně dočetla jsem se, že jste až do pátého ročníku konzervatoře neměla ráda divadlo, a že jste ho nerada hrála. Je to tak? 

„Já jsem se moc s divadlem…Tedy ale to uplynulo hodně vody, to jste mě teď dostala. Když jsem byla v prvním ročníku na konzervatoři, hrála jsem v Národním divadle ještě jako dítě. Pak jsem pět let v divadle vůbec nehrála, jen jsem točila. Úplně mě to nebavilo, než jsem pochopila, že divadlo má své velké kouzlo. A od té doby divadlo miluji.“

Co byl ten impuls, kdy jste si řekla, že je divadlo zajímavé a fajn?

„Začala jsem dělat s Honzou Bornou, Volné spojení režisérů se to jmenovalo. Hlavně tam byl ten Honza Borna, který byl prostě neuvěřitelný. A tam mě to vlastně chytlo.“

Dana Batulková slaví 66: Pravda o kolapsu jejího manželství!

Vůbec zajímavá je vaše cesta k herectví jako takovému, ať už divadelnímu, filmovému nebo televiznímu. Protože váš tatínek byl zootechnik a maminka učitelka. Kde se ve vás vzala vášeň a zápal pro herectví?

„To nevím. Nevím. Máma měla trošku takové sklony. Asi tím, že mě tehdy vybrali do Rozmarýn, mě to začalo bavit. Jinak nevím o žádném příbuzném, který by se tím zaobíral.“

Znamená to, že jste od dětství po herectví toužila a bylo vaším dětským snem?

„Ne, vůbec ne. Dokud mě ve škole nevybrali na Rozmarýny, neměla jsem o to nejmenší zájem ani ponětí. Vždycky jsem ale byla trošku extrovert. Takže asi jsem k tomu měla nějaké sklony odmalička.“   

Říkala jste, že vaše maminka byla lehce umělecky zaměřená. Slyšela jsem vás nicméně v jednom rozhovoru říkat, že jí rozhodně nešel zpěv. Který umělecký obor jí byl blízký?

„Máma dělala kdysi krasobruslení a jako dítě měla sen, že by chtěla být cirkusačkou. Nikdy se k tomu ale samozřejmě nedostala, byla učitelka. Asi tohle ale bylo to ono. Bohužel u ní se to nepovedlo. O to víc mi pak fandila a podporovala mě.“

Znamená to, že ani jeden z rodičů vás netlačil do svého oboru? Nesnažili se vám ukázat, jak je fajn a jak se jim v něm daří, aby vás nasměrovali?

„Ne, naštěstí ne. Protože učit bych nechtěla, to bych nedala. Ke zvířatům samozřejmě vztah mám, ale můj táta měl dlouhá léta jako soukromý zemědělec asi osmdesát krav, koně. Já se krav bojím a koní se bojím. Což neznamená, že je nemám ráda, ale nevzbuzují ve mně důvěru. Tuhle mi to tedy vyčetl, že kdybych studovala zemědělku, mohla jsem se starat o všechny jeho pozemky a krávy. Říkala jsem mu, že nechci, děkuji, ne.“

O vaší mamince se ví, že byla učitelka. Neví se ale, jestli učila na základní nebo střední škole a taky jaké předměty.

„Máma učila na základní škole na druhém stupni a učila angličtinu, češtinu a ruštinu. Já jsem dodnes postižená její češtinářskou deformací. Když vidím třeba v esemeskách nebo i kdekoli jinde chyby, rostu do nebe, jak to někdo může napsat.“

Zaujalo mě, že váš tatínek, kromě toho, že byl zootechnik, skákal parkur. Tam se potkali s maminkou?

„Ano. Jezdil parkury. Máma tam chvíli taky chodila a tam se dali dohromady. Jezdil v jezdeckém klubu v Troji. A to je zajímavé, jezdil na německých koních, kteří tady zůstali po válce a měli vytetovaná dvě S na krku. Jestli to byli koně po Heydrichovi? Bylo to v padesátých letech. Byli strašně dobře vycvičení, nejlepší koně, jaké měl na skákání.“

Zkusila jste si někdy parkur?