18°C
Pelíšky jsou každoroční štědrovečerní klasikou. Budete se dívat?
SILVIE: My se na televizi nedíváme, navíc na Štědrý den večeříme poměrně pozdě, takže v době, kdy to běží, většinou s Jirkou (manžel, herec Jiří Maryško, pozn. red.) sedíme u stolu. A pustit si to z nějaké filmové platformy mě už pak opravdu nenapadne.
Není to proto, že byste se na sebe nechtěla dívat?
Takhle jsem to měla, když to bylo čerstvý. Premiéru jsem proseděla s prsty přes oči, dlouho jsem to pak vůbec nechtěla vidět. Až když mi bylo asi šestnáct, marodila jsem sama doma a pustila jsem si to. A byla jsem překvapená, jak je to dobrý a vtipný. Mámě, když pak přišla z práce, jsem říkala, že je to fakt dobrej film. A ona na to: „Tak to ví celá republika, teda doposud kromě tebe, gratuluju.“ (smích) Asi jsem tu pauzu a odstup potřebovala. Ale dneska už vůbec nevnímám, že jsem v Pelíškách já, sleduju nějakou malou holku.
MAREK: Já se na Pelíšky občas podívám, i když ne cíleně, spíš, když je zachytím v televizi. Na konci mi je vždycky do breku z toho, co museli naši rodiče a prarodiče prožít za komunistů. Ale právě proto je o tom třeba stále mluvit a připomínat si to, aby se už nic takového neopakovalo. Jo, a tenhle film má fakt skvělý soundtrack, ostatně stejně jako Pulp Fiction, můj nejoblíbenější. Když vidím toho Travoltu, tak mě dneska vlastně mrzí, že jsem toho Péťu nezahrál líp. Hlavně při tom tanci. Nemám rytmus, no.
KRISTÝNA: Neblázni!
SILVIE: Ne! Dobrý to bylo!
MAREK: No, tančila jsi líp než já! (smích) Já si pamatuju, že nás kvůli tomu tanečku vyučoval choreograf.
SILVIE: To je pravda, fakt jsme chodili i s Evou Holubovou a Jardou Duškem trénovat do České televize, nebylo to jen tak.
KRISTÝNA: Já zase musela kvůli té jedné vánoční koledě docházet na hodiny klavíru.
MICHAEL: Právě proto se všechno točilo na první dobrou. Dneska si to nedokážete představit, že jo, máme digitální technologie, takže můžeme klidně natáčet, záznam furt pojede a pak si to sestříháme. A něco z toho vypadne.
KRISTÝNA: Je pravda, že se za ten den natočily třeba dva tři obrazy. Jenom. Dneska se jich dělá i dvanáct.
SILVIE: A bylo to ještě o tom, že se zkoušelo. Tohle bylo moje nejdelší a nejvypiplanější natáčení.
MICHAEL: A když se na tu první dobrou náhodou nejelo, tak obvykle byla špína na negativu, pamatujete? Je to chlupatý, jedem znovu. (všichni se smějí)
Kristýno, vy se na Pelíšky díváte?
U nás to sledují hlavně moje holky – je jim čtrnáct a deset a Pelíšky milujou. Pouštějí si to v pokojíčku na plný pecky a já je musím klidnit, ať to ztlumí, aby si sousedi nemysleli, že jsem úplně praštěná a koukám sama na sebe. (smích)
MICHAEL: Já to viděl tehdy na premiéře a pak ještě jednou dvakrát. Jednou mě k tomu na Vánoce donutila moje tchyně, která je má ráda. Ale sám taky nepouštím.
Nelíbí se vám? To ne, mně se to líbí, spíš je to tím, že nemáme televizi. (všichni se smějí, protože Michael pracuje jako vedoucí koordinace výroby v České televizi v Brně) Jednotlivý scénky znám, to se furt někde ukazuje, ale v celku jsem to viděl jen párkrát.
Jak jste se v Pelíšcích vlastně ocitli?
MAREK: Moje máma pracovala ve Slovenské televizi, stála třeba za projektem Kuko, což byl slovenský ekvivalent pořadu Jůhele neděle. No a já patřím do generace takzvaných televizních dětí, který tam vlastně vyrůstaly. Jako malej jsem byl hodně nemocnej, takže mě máma brala do práce s sebou. Samozřejmě se mi nemohla věnovat, tak chtěla, abych šel aspoň do komparzu. Hrozně jsem nechtěl, nakonec mě, člověka, kterýmu absolutně nezáleží na penězích, v těch čtyřech letech přesvědčila tím, že si něco vydělám a můžu si za to něco koupit. (smích)
SILVIE: No a vždyť my přece hráli spolu!
MAREK: V seriálu Kde padají hvězdy, k tomu se právě chci dostat. Tehdy běžela nějaká reklama v Český televizi, že se bude natáčet seriál pro děti a že hledají herce. Ty ses k tomu dostala taky tak?
SILVIE: Ne, mě si vybrali ve studiu HaF, kam jsem chodila do dramaťáku, a pozvali mě na konkurz. Bylo to v Mánesu a bylo tam strašně moc lidí. Vím, že jsem tátovi říkala, že už mě to nebaví a že chci jít domů. Táta řekl: „Dobře, tak na to prdíme.“ A zrovna otevřeli dveře a vyvolali moje číslo. Tenhle seriál natáčel Honza Hřebejk. Pak mě pozvali i na konkurz na Pelíšky.
Ten už byl příjemnější?
Já na něj nakonec vůbec nešla, měla jsem příušnice. Pak ale zavolal osobně Honza s tím, že Uzlinku nemůže hrát nikdo jinej a že tu roli dostávám i bez konkurzu.
Na vás si, Marku, taky Jan Hřebejk vzpomněl?
Jojo, volal mi ještě asi tři čtvrtě roku před tím kvůli epizodce do Bakalářů a pak už mě pozval na kamerovky na Pelíšky. Tehdy mi bylo dvanáct. Neuvěřitelný, fakt už je to pětadvacet let.
Kristýno, jak jste se k Pelíškům dostala vy?
I mně zavolal Honza rovnou, viděl mě ve filmu Výchova dívek v Čechách. Mám pocit, že jsem nedělala ani ty kamerovky, jen jsme si s Honzou jenom tak povídali a rovnou mi řekl, že tu roli Jindřišky mám. Prý to bylo kvůli očím. (smích)
MICHAEL: K nám na konzervatoř přišel pomocný režisér Láďa Ondráček, natočil si nás na video a pak jsme ještě s jedním klukem jeli do Prahy na konkurz. No a tam jsem hrál tu scénu, jak spadnu z kola, a taky: „Víš, Míšo, teďka jsou mezi námi některý věci vyloučený.“ Pak jsem jel zase autobusem do Brna a doma na záznamníku už na mě čekala zpráva, že mě vybrali. Mně tehdy bylo sedmnáct osmnáct a myslel jsem si, že ze mě bude po Pelíškách hvězda.
No aby ne, když vám maminku hrála Simona Stašová, tátu Miroslav Donutil, strýce Boleslav Polívka a babičku Stella Zázvorková. A vám vlastně taky, Silvie.
SILVIE: Mně to bylo úplně jedno. Nikdy jsem nechtěla být herečka, takže jsem to tak nějak nebrala.
MICHAEL: Pro mě to bylo super, ale zároveň ani já to nijak zvlášť nevnímal, byla tam opravdu pohoda. Všichni tam byli hvězdy, takže nemohl nikdo frajeřit. A když machroval, tak ho Stellinka Zázvorková usadila. (smích)
SILVIE: Nutno říct, že Mirek se Simonou tenkrát ještě takový hvězdy nebyli, vědělo se o nich hlavně z divadla, pro oba to byl dost zásadní film.
KRISTÝNA: Jo, i pro tu Evu.
MAREK: Hele, víte, že se to nahrává? (smích)
MICHAEL: Já už to vidím: Blesk: Silvie Koblížková: Donutil a Stašová nejsou hvězdy! (všichni se smějí)
Kristýno, jak jste se vy cítila s Jiřím Kodetem a Emílií Vášáryovou?
O panu Kodetovi kolovaly různé historky, takže jsem před ním měla velký respekt, ale musím říct, že jsem nic z toho nezažila.
Jaké historky?
No, že může být třeba cholerik, přísnej, prudivej, všechno možný.
MAREK: Tak on byl ostrej.
KRISTÝNA: Ale na mě teda fakt ne. Předesílám, že tehdy byl po mrtvičce a myslím, že byl velmi pokornej, určitě byl rád, že se z toho vypackal a tu práci může dělat. Samozřejmě jsme tam zažili i takový situace, kdy mu opravdu nebylo dobře. Bylo mi ho líto, když jsme točili na Barrandově v tesilových kostýmech, venku byly třicítky a v ateliérech se k tomu přidala ta světla. Fakt z nás hrozně lilo. Takže na tomhle projektu se pan Kodet opravdu mimo kamery nerozčiloval, aby mu bylo dobře.
SILVIE: Já mám s panem Kodetem jenom jednu scénu na chodbě, kde se ho ptám, jestli může být aspoň na Boží hod klid. Pamatuju se, že jsem se bála s ním točit, u něj mi to fakt jedno nebylo. Tu první ostrou jsem zkazila. Místo Hod boží jsem řekla bod hoží. Vytřeštila jsem oči a koukala, co bude. Ale on byl úplně v klidu. Při druhé ostré už to ze mě úplně spadlo a řekla jsem to dobře.
MAREK: Já mám na pana Kodeta taky krásný vzpomínky, on byl prostě borec. Po půl roce se natáčely ještě zimní dotáčky, já měl poslední natáčecí den u domu Šebkových v Košířích. A on se se mnou přišel rozloučit, podal mi ruku a řekl mi, že ví, že byl někdy přísný, ale že si mě váží, protože jsme spolu pracovali na společném díle a protože chtěl, aby byl ten film dobrej. Fakt profík. Tehdy v těch dvanácti mi to mohlo být jedno, ale po těch letech to reflektuju.
A co ikonická scéna v pelíšku s okurkami? Jak jste, Kristýno, docílily toho, že je tak dojemná? Bylo mezi vámi a Emílií Vášáryovou nějaké pouto?
Bylo, ale muselo se vytvořit. Ta scéna byla ze začátku obtížná, tápaly jsme, nešlo to. Už si nepamatuju, čím to přesně bylo, kde se to zaseklo. Honzovi Hřebejkovi strašně záleží na tom, aby se herec cítil dobře. Tehdy dal celýmu štábu na hodinu pauzu a zůstali jsme tam opravdu jenom my tři – on, já a Emilka. Dali jsme si čaj a jen tak jsme si povídali. Tehdy jsme s Emilkou zjistily, že máme jednu velkou společnou věc.
Jakou?
Já jsem totiž jako malá žila pět let s rodičema v Káhiře na ambasádě a tehdy jsem zjistila, že ona tam se svojí rodinou žila taky. Tohle nás obě úplně uvolnilo, začaly jsme na tu ambasádu vzpomínat. No a pak Honza zavolal zbytek štábu a bylo to natočený hned.
Setkaly jste se pak ještě někdy?
Když jsem byla na DAMU v absolventském ročníku, hráli jsme na festivalu vysokých škol a ona byla v porotě. Paradoxně, když mi bylo těch šestnáct, jsem si z ní nic nedělala, ale ve dvaceti jsem z ní byla nervózní hrozně. A pak jsme se potkaly ještě jednou, produkce mě připravila jako překvapení pro ni asi tři roky zpátky při premiéře nějakého jejího filmu a uspořádala nám setkání. A ona mi povídá: „Vždyť já o tobě všechno vím, ty moje holčičko.“ Věděla, kolik mám dětí, kde jsem studovala, že točím, čemu se věnuju. Moc mě to dojalo, ona je strašně zlatej člověk, v její přítomnosti je vám hrozně dobře, má zvláštní kouzlo, je skvělá.
MAREK: Já mám zase super vzpomínky na Evu Holubovou a Jardu Duška, Eva mě dokonce dodneška nechává pozdravovat a chystáme se i na večeři, až někdy přijedu z Bratislavy do Prahy.
KRISTÝNA: A nejsi ještě dneska večer v Praze? My totiž dneska s Evou hrajeme.
MAREK: Fakt? Tak to mě mrzí, že už jedu domů, moc ji pozdravuj.
SILVIE: Ale to bychom se mohli sejít, zajít na vás do divadla a pak společně na skleničku.
KRISTÝNA: Michale, taky přijeď!
MICHAEL: Díky moc za pozvání. (smích)
MAREK: My ti vybavíme víza z toho Brna. (smích)
MICHAEL: Ty máš co říkat s tou tvojí Bratislavou. (smích) Ale víte, na co jsem si ještě vzpomněl?
Povídejte!
Jak jsem tam lehával v tom kostýmu v posteli ve svém pokoji a četl si ty úplně první ábíčka, co tam byly jako rekvizita. Já jsem v tom bytě prostě žil, to byla paráda. (smích)
MAREK: A Silvi, tys tam přece měla spoustu hlášek ze 100+1 zajímavostí, nakonec se jich ale hromada vystřihla, viď?
SILVIE: Bylo to hodně prostříhaný, a víš proč? Protože to měl být původně dvoudílný film pro Českou televizi, já dokonce úplně na začátku dostala dva scénáře. A během toho natáčení se začalo říkat, že to asi bude fakt dobrý, a až za pochodu se rozhodlo, že by se to dalo dát do kin.
Mluvili jsme už o lásce mezi mámou a dcerou, co ale láska mezi těmi teenagery? Jak to bylo mimo kamery mezi vámi dvěma, Kristýno a Michale? Udělal to Jan Hřebejk podobně a nechal vás se skamarádit?
KRISTÝNA: Ne. (všichni se smějí)
MICHAEL: My jsme to prostě zahráli. (smích) Ale když se kouknete na ten film, my se tam zas tak nepotkáváme.
KRISTÝNA: Přesně, společně jsme opravdu jen v pár scénách.
MAREK: Vidíš, to mě nikdy nenapadlo.
MICHAEL: Takže jsme se vlastně tolik ani neviděli. A mezi natáčením jsme my mimopražští bydleli na Barrandově v nějakým penzionu. Nikdy jsem nebyl hospodskej typ, mimo jsme se nijak nedružili.
A jak jste to, Kristýno, měla s Ondřejem Brouskem, se kterým jste měli téměř milostnou scénu?
Ježíš, a líbačky! Já jsem se strašně styděla, večer před těmi scénami jsem z toho byla úplně hotová. (smích) Ondra byl fakt hezkej kluk, ten se líbil každý, i mně. Navíc byl proti mně starší. S ním jsem se nedávno setkala, dělal nám hudbu k představení Poprask na laguně, který hrajeme ve Studiu DVA. Ale tehdy jsme spolu mimo plac nekamarádili.
SILVIE: Ale společně jsme pak přece po Pelíškách chodily na koncerty jeho kapely, kterou měl ještě před Monkey Business.
Vy dvě jste v kontaktu zůstaly?
KRISTÝNA: My se vídáme furt. Já můžu teda většinou jenom odpoledne, protože mám tři děti. (smích)
SILVIE: Nevídáme se úplně každý týden, ale voláme si a píšeme a několikrát do roka se sejdeme. A jsem v kontaktu i s Markem. Asi před zhruba deseti lety jsem jela do Bratislavy a vzpomněla jsem si, že tam bydlí, napsala jsem mu na facebook, přišel za náma a nakonec jsme spolu strávili tři dny, až tak jsme si sedli. Pak za mnou přijel i do Prahy.
Zkusíte ještě zavzpomínat na něco, co diváci nemůžou z filmu vědět?
MICHAEL: Já prozradím třeba ten Michalův sen, jak mu táta zpívá Elvise, když dostane pod stromeček vytoužený koně. To tehdy byla celý improvizace Mirka Donutila. Vzali jsme ty Ondrovy boty, zabalili je a zkusili to.
SILVIE: Já takovou scénku asi nemám, ale hodně na mě zapůsobila Stella Zázvorková. Byl tam hezkej střet dvou generací, mladičké s tou stařičkou. Hodně jsme si tenkrát povídaly, strašně mě to bavilo. Vím, že mi tehdy říkala: „Až ti někdo bude říkat: Za nás to nebylo… Není to pravda. Bylo. A horší.“ (smích) A taky si mě posílala pro becherovčičku. Měla jsem k ní blízko, byla výjimečná a já jsem moc ráda, že jsem se s ní potkala. Můj manžel mi tenhle zážitek závidí.
Očima autorky
Říká se, že všechno hezké rychle uteče. A já jsem měla tenhle pocit z předvánočního setkání čtyř dětí z Pelíšků. Čtyřhodinový sraz, který si někteří z nich ještě protáhli bez nás, totiž uplynul jako voda. Od začátku si všichni měli co říct, salonkem pražské restaurace neustále otřásaly výbuchy spontánního smíchu. Hrdinové Pelíšků si padli do náruče a myslím, že si celé setkání moc užili. A já taky, bylo mi s nimi moc dobře a děkuji jim, že dorazili, ať už mířili z Bratislavy, Brna, nebo urazili jen pár bloků.
Uzlinka z Pelíšků po 25 letech! Jak vzpomíná na natáčení? Prostě fenomén!
