22°C
Láďo, léto je v plném proudu. Jak ho trávíte?
„Jsem pořád na cestách. Jak se rozjel Kreyson, přemýšlím, jak ušetřit energii, abych pravdu řekl. Je to ale krásné.“
Čili hraní a koncertování máte spoustu?
„Ano. My se za chvilku dostaneme k podstatě, proč jsme se sešli. Nicméně tři, čtyři možná pět měsíců zpátky jsem začal intenzivně pracovat s Kreysonem. Vyjeli jsme ven a odezva fanoušků je úžasná. Mají o nás zájem i Slováci. Byli jsme na Slovensku a hráli jsme jako předkapela skupiny Deep Purple. V Banské Bystrici, kde jsme hráli, jsem si uvědomil, že jsme tam měli fanklub Kreysonu. Bylo tam asi deset až patnáct tisíc lidí, nedokážu to odhadnout a ti fanoušci jeli s námi. Jako kdyby byli, ne... Oni BYLI našimi fanoušky, kteří dobře věděli, co je Kreyson a dobře ví, co je i Citron.“
Vidíme se po delší době a když jsme se potkali naposledy, chystal jste se podstoupit plastickou operaci očních víček. Jak se vydařila a jak jste spokojený s výsledkem?
„Ležel jsem na operačním stole a operovala mě moje fanynka. Vzpomínali jsme na Vzdálenou samozřejmě, taky na Čarovnou noc. Také jsem jí slíbil, že ji pozvu na koncert. To musím splnit. Nicméně ležel jsem tam a říkal jsem si, že už bych na ten stůl nikdy nešel. Nikdy. Obdivuji lidi, kteří si tam lehnou. Říkal jsem si: Chlap je prostě a měl by zůstat chlapem. Jelikož jsem si víčka nechal operovat už podruhé, paní doktorka mi říkala, že půjde do jizvy, takže to bude křehké a bude to bolet. A měla pravdu. Ještě navrhovala něco ohledně vlasů i jiných věcí. Já si ale říkal, že zůstanu svůj. To mi vrásky nedělá.“
A s výsledkem jste spokojený? Je to lepší, než to bylo?
„Jistě, samozřejmě. Je to i o tom, jak člověk žije, jak prožívá život a jak se dokáže těšit. Protože nejhorší, co pro sebe můžete udělat, je být ve stresu. Ten se vám přímo namaluje na obličej. Vždycky jsem si říkal, když jsem viděl Vladimíra Menšíka nebo Rudolfa Hrušínského: ´Podívej se na něj, jak jsou krásní!´ Je to o duchu, není to jen o tom, jak člověk vypadá. Je to o auře, která kolem vás je.“
Před operací jste mi říkal, že počítáte s tím, že po operaci se o vás bude starat a pečovat vaše partnerka. Bylo to tak?
„Bylo. Byl jsem úplně v pohodě a asi za dva dny mi oči úplně zčervenaly. Mám i fotky, jak jsem vypadal. To bylo tak strašné, že jsem si říkal, že to není možné. Najednou mi zarudly a musel jsem ty oči začít léčit. Jako kdyby se tam dostala nějaká infekce. Hrabal jsem se z toho tři neděle. Akutní byl týden až deset dní. Potom jsme sehnali kapky, které mi zabraly, tak jsem měl radost a říkal jsem si: Už nikdy.“
Vypadáte teď nicméně výborně. Co na výsledek říká vaše Monika?
„Monička je v pohodě. Myslím si, že mě miluje takového, jaký jsem. Monička je spokojená.“
Máte plány na společnou dovolenou, nebo už jste si stihli někam zajet či zaletět odpočinout?
„Když jsme hráli v Banské Bystrici, říkali jsme si, že bychom zůstali v Tatrách u kamaráda Patrika. Zděšený Patrik ale volal, že jeho šestiletý syn má neštovice. Tak se nám to celé zhroutilo. Já totiž budu pracovat od teď až do Vánoc. I když Citron turné, jak to vypadám bude přeložené na jaro. Takže se nějaký čas uvolní. I když přibývají mi jiné koncerty. Třeba desátého prosince v mých rodných Lounech. Pan starosta mi totiž poslal k šedesátce krásný dopis, měl jsem z něj velkou radost. Načež se spojili s mým manažerem a k té mé šedesátce uděláme v rodných Lounech v divadle akustický koncert. Zahrajeme tam i nějakou tu koledu, jelikož už se to bude blížit.“
Ano, vaše letošní šedesáté narozeniny. Jak byste zhodnotil ty čtyři měsíce, kdy váš věk tvoří šestka a nula. Je to rozdíl proti devětapadesátce?
„V zásadně ne. Změna je to od sedmadvaceti.“
A jaká?
„Každý na to přijde sám. Jedná se ale hlavně o tom, že člověk přirozeně ztrácí energii. Fyzickou i psychickou. A musí si dávat pozor. Zažil jsem vedle sebe železného muže, jmenoval se Radim Pařízek, který až neuvěřitelným způsobem všechno táhl na všech frontách. A když jsem ho tam pak viděl v té rakvi, uvědomil jsem si mnoho věcí. Jako třeba to, že to může být strašně rychlé. Protože to bylo překvapivé, nikdo to nečekal. Pro mě to byl blesk z čistého nebe. Tři dny jsem vůbec nemohl uvěřit, že se to stalo, protože ještě dva dny předtím jsem s ním mluvil. Jak jsem pak říkal: 'Ten ještě možná ani dneska neví, že umřel.' Vůbec s tím nepočítal. Byl plný energie. Pamatuji si, jak za mnou Radim přijel do Loun a povídal: 'Vezmeme ty kytary a uděláme tohle a tamto, bude to fantastické.' Jen jsem koukal, kde bere tu euforii, tu radost. Za tím duchem jsem šel do Citronu. On věděl, co má ve mně a já věděl, co mám v něm. Umění tvořit je jedna věc a umění prodat, je věc druhá. On uměl oboje. Myslím, že Rebelie rebelů, Píseň ztracených, Schoulená jsou věci, které zůstanou navždy. Na každý koncert, na který jsem teď jel, jsem si říkal: 'Radime, povedlo se nám to.' Měli bychom děkovat, aspoň já děkuji za to, že jsem měl tu šanci být s ním a udělat kus práce, která zůstane po mnoho mnoho let. A to jsou ty písničky.“
Láďo, smrt Radima Pařízka vás očividně zasáhla, a to nejen po lidské ale i profesní stránce. Po jeho odchodu není situace v Citronu úplně jednoduchá. Můžete ji, prosím, okomentovat ze svého pohledu?
„Když umřel,
