18°C
Emánek prý pocházel z hodně početné rodiny?
Robert: „To je pravda, pocházel z Jindřichova Hradce, byl posledním z devíti dětí. Vyučil se holičem a od osmnácti let žil v Praze.“
Emanuel: „Nejprve pracoval pro nějakého živnostníka a po válce se osamostatnil, začal stříhat jako soukromník v pražské Havelské ulici č. p. 12. Každopádně jak říkal Robert, táta pocházel z devíti dětí a ti se pořád rvali. Jejich maminka, která už v té době byla na děti sama, prý měla takový dlouhý bič, a když se kluci rvali v průjezdu u domu, tak ho vzala a začala švihat. Vyplácela nezbedy od shora a to je samozřejmě bolelo, tak vždycky postižený odskočil, až se dostalo i na ty vespodu klubka rváčů!“
Roberte, pamatujete si ještě na dědu?
Robert: „Zemřel, když mi bylo devět let, ale pamatuju si na něj velmi dobře. Působil na mě jako velký světák, byl to člověk, který vyhledával pohodu, a atmosféru s dobrou náladou. Byl to podle mě veselý a milý člověk. Pamatuju si, že mě jednou stříhal a ptal se mě, jestli chci ostříhat na Kanaďáka, nebo na Američana. Mně se to hrozně líbilo, byl jsem ještě tehdy sice malý kluk, ale viděl jsem kolem sebe, jak je všechno zakázaný, ve školce i pak ve škole. Nesměli jsme třeba malovat americkou, ale jen československou a sovětskou vlajku. Tak mi to bylo sympatický, působilo to tak protistátně…“
Jak vypadal takový účes na Kanaďáka?
Emanuel: „Táta zajel roztaženými prsty dlaně do vlasů zákazníka, a co přesahovalo, to sestříhal, a to udělal po celé hlavě. Délka vlasů tak byla na tloušťku jeho prstů. Byl to ve výsledku takový krátký ježek po celé hlavě.“
Na Emana vás děda nestříhal?
Robert: „Co si pamatuju, tak ne, byl jsem ještě malý kluk, bylo mi tehdy nějakých šest, sedm let, takhle stříhal až starší kluky.“
Emanuel: „Jéžiš, kdepak, mě na Emana také nestříhal, já chodil na střední školu, a tam jsme museli být slušně ostříháni, mít takový výstřední účes bylo nemyslitelné. A táta mě nikdy nechtěl stříhat doma, takže jsem musel vždycky vstávat brzo ráno, tak v půl šesté, a jeli jsme přes půl Prahy do Havelské ulice k tátovi do holičství. A tam už vždycky stáli tři, čtyři lidi.“
Vzal vás táta protekčně prvního?
Emanuel: (usmívá se) „Kdepak, měl jsem krásné čtvrté, páté místo, podle toho, kolik zákazníků už tam čekalo ve frontě.“
Asi si už nepamatujete na slavné osobnosti, které váš děda stříhal?
Robert: „To ne, ale vím, že děda byl v uvozovkách tak slavný, že s ním kamarádila celá pražská bohéma, různí umělci a sportovci, dnes by se asi říkalo, že to byl kadeřník celebrit. V neposlední řadě k němu ale chodila i takzvaná problémová mládež, páskové, první generace rokenrolové mládeže, kteří si nechávali u dědy dělat specifické účesy. To byla vlastně taková alternativní mládež.“
Vy si asi na celebrity v tátově holičství pamatujete, že?
Emanuel: „Na některé si vzpomínám, bylo to strašně moc známých lidí, třeba běžec Emil Zátopek, na toho si dobře vzpomínám, že chodil k tátovi. Ale třeba i zpěváci Karel Gott nebo Walda Matuška, Jiří Suchý a mnozí další. Ti všichni k němu asi chodili proto, že měl dobré jméno a zákazníci byli spokojení. Takže chtěli vypadat dobře, tyhle celebrity se tam určitě nechodily stříhat na Emana, tak stříhal mládež, pásky.“
Holiči bývají často mnohomluvní a vtipálci, byl takový při práci i táta?
Emanuel: „Ano, už když jste šel Havelskou ulicí, slyšel jste z dáli salvy smíchu, já jsem tomu tehdy jako třeba desetiletý kluk nerozuměl, čemu se vlastně smějí, ty vtipy jsem nechápal. Táta byl prostě vtipálek. Když se pak zjistilo, že jsem z rodiny, tak když jsem tam přišel, říkali: Jé, synáček je tady a podobně. Hrozně jsem se styděl a bylo mi to nemilý. Takže mi pak začal táta říkat ‚pane Hofman‘. Á… Pan Hofman se přišel ostříhat. A od té doby jsem měl klid a už mě nikdo neobtěžoval. A ještě musím říct, že zatímco v práci táta pořád mluvil, doma byl skoro pořád zticha… Byl velice málo hovorný.“
Pomáhal jste tátovi?
Emanuel: „Ne že bych stříhal, ale pomáhal jsem mu s administrativou, a to nebylo nic jednoduchého, protože táta na úřady v podstatě kašlal, vykládal si účetnictví po svém. Pamatuju se, že několikrát dostal z národního výboru dopis, kde se psalo, že vzhledem k tomu, že kadeřnické služby v Praze 1 jsou dobře zajištěny, není potřeba, aby on provozoval v Havelské ulici holičství.“
On na to nereagoval?
Emanuel: „Ne, to jsem mu předčítal vždycky za pár měsíců. A on na to: Necháme to. Uběhl rok, dva a jednoho dne zastavila před holičstvím dvě nákladní auta, ze kterých vyskákali vojáci z vnitřní stráže, tak nějak se to jmenovalo. Oháněli se příkazem národního výboru. Naložili tátu i zákazníky na náklaďáky a odvezli je hned vedle na policejní stanici. A tam je vyslýchali. Ptali se zákazníků, co tam chodili dělat. A oni, co asi v holičství… Vidím to tak, že to byla reakce na to, že nedal na ty dopisy.“
Kolik zákazníků se vešlo do provozovny, asi tam bylo pěkně těsno!?
Emanuel: „Vždycky bylo nabito, někteří museli čekat venku. Táta tam měl tři holičské židle. Na jedné stříhal zákazníka a na druhých dvou čekali další připravení ke stříhání. A u zdi pak čekalo na židlích, ne holičských, pět až sedm dalších zákazníků, až na ně dojde řada. A taky chodili tátovi pro pivo, občas si při práci trochu ucucnul, moc ale nepil… On stál od rána, celý den na nohách. Otvíral tuším v šest hodin a končil podle zákazníků často až za tmy. To se pak také odrazilo na jeho zdravotních problémech.“
Kolik si říkal za ostříhání?
Emanuel: „Korunu, dvě. Vím ale, že když byl zákazník hotový, tak strčil tátovi ještě něco do kapsy, dýško, jak se říká. Nevím, kolik to bylo a on se na to nikdy hned nepodíval, jen řekl zákazníkovi: Díky vzdávám! Byl soukromník a musel dělat daňové přiznání, v čemž nebyl moc důsledný, a chodily mu proto urgence. Já mu to četl a on na to, že se na to vykašle. Ale tak jsem to nemohl nechat. Musel mít pokladní deník a zaznamenávat příjmy i to, co nakoupil za materiál a za rok nazpátky. Tak jsem si koupil několik různě barevných tužek a zpětně jsem to vyplnil za celý rok.“
A pak jste ten pokladní deník odnesl na úřad?
Emanuel: „Ano, a příslušný úředník si sešit prolistoval a zastavil se až na konečném součtu tržeb za rok. Tolik jste vydělali? Já přitakal a on to číslo přeškrtnul a napsal místo toho částku třikrát vyšší. A dodal, ať z toho hned zaplatíme daň. Tlumočil jsem to tátovi a k mému překvapení řekl: Tak jo! Asi jsi fakt vydělal docela dost…“
A šlo mu stříhání od ruky?
Emanuel: „Jak už jsem říkal, bylo tam hodně vyprávění, vtipů a smíchu, takže za hodinu udělal nejméně dva zákazníky, za směnu tak přes dvacet. “
Lidé si prý pamatují, že jednu dobu mu pomáhal nějaký černoch, je to pravda?
Emanuel: „Přišel s americkou armádou na konci války a zůstal tady. Táta si ho našel, pomáhal mu a také tam byl jako atrakce.“
Nepodezíraly úřady tatínka z protistátní činnosti?
Emanuel: „To je také možné, protože musel vždycky, když byl konec směny, nadzvednout takové tlusté podsedáky na židlích a tam nacházel různé letáky. Tak je vždycky vzal a odnesl na policii. A tam se divili, že neví, kdo je tam dal. Nechtěl mít oplétačky s policií, bál se, že je to třeba policejní provokace. Ale asi mu nevěřili…“
A pak holičství zavřeli…
Emanuel: „Jednoho dne přišli úředníci a holičství zapečetili. Pamatuji si, že pak za tátou lidi chodili domů. Následně si sehnal, nebo dostal nabídku, a stříhal v jednom velkém holičství na Žižkově, kousek od náměstí Míru, tuším. A tam se za ním táhli všichni jeho zákazníci, což byl zase problém. Přáli si ostříhat výhradně od něj a k těm ostatním nikdo nechtěl. Vždycky říkali: Promiňte, já tady čekám na Emánka… Což vyvolalo velké rozbroje. A nakonec tátu vyhodili.“
Robert: „Děda byl vůči úřadům trochu neopatrný, nebo to byla jeho taková rebelie. Třeba si někde na Berounce postavil chatu a vykašlal se na to, aby měl ke stavbě povolení. Když se na to přišlo, tak mu tu chatu zbourali… Já bych to takhle asi nedělal, ale on byl prostě hodně free, svobodomyslný.“
Kam šel Emánek ze Žižkova?
Emanuel: „Zase k němu chodili zákazníci domů a pak si našel něco v Letňanech. Přidělili mu tam malou provozovnu, zas tam za ním všichni jezdili. Ale opět to časem úřady uzavřely a musel skončit. Pak už odešel, stříhal doma a pomalu to utlumil, hodně ho bolely nohy, jak pořád ta léta od rána do večera stál. Zemřel v roce 1976 ve věku necelých 69 let.“
Setkával jste se pak s tím, že vás dávali do souvislosti s vaším dědou?
Robert: „Samozřejmě, říkali, že mám takové divné příjmení Kodym… Zda náhodou nejsem příbuzný toho slavného holiče z Havelské ulice…“
Emanuel: „Mám v tomhle směru jednu úsměvnou vzpomínku na svatbu mého syna Ríši. Jeho nastávající Zdenička se mě vyptávala na tátu a já se divil, že o něm vůbec něco ví. A ona na to: My jsme se o něm učili ve škole!“
Nevíte, jak váš slavný předek přišel vůbec na ten účes na Emana?
Robert: „To nevím, jen si vždycky, když vidím film Šakalí léta, uvědomím, jak hlavní postavy ve filmu jsou přesně ti lidé, co chodili k dědovi. A co se týče výstředního oblečení a účesů, v mém případě dlouhých vlasů, tak mě za to za totality policajti i párkrát zmlátili.“
Emanuel: „Myslím si, že jsem se táty na ten slavný účes nikdy neptal, bral jsem jako samozřejmost, že stříhá na Emana. Ale jak to vymyslel, co ho inspirovalo, to nevím. Za války pracoval jako holič u jednoho soukromníka ve Skořepce, tam se mu to zalíbilo, možná už tam na ten účes přišel.“
Váš táta i děda byli Emanové, jak jste se tomu vyhnul vy?
Robert: „Moje maminka si přála, aby se její druhé dítě a zároveň první syn jmenoval podle zázračného hudebního skladatele a dirigenta Roberta Benziho (86). Takže se jmenuju podle něho, Robert. A svou roli tam hrálo i to, že jméno Eman začalo být vnímáno pejorativně. Pamatuju se, že když jsme založili skupinu Lucie, náš klávesista Petr Franc o mně vždycky říkal: Víte, že tohle je Robert Kodym a jeho tatínek je motýl! Podle motýla Emanuela, to se mi líbilo… Líbí se mi, když mí příbuzní jsou pohádkovými bytostmi.“
Emanuel: „Já jsem to svoje jméno nesnášel. Takže třeba, když jsem chodil do tanečních v pražské Lucerně a všichni kluci se slečnám představili, jak se jmenují, já se vždycky uklonil a řekl: Já jsem Emanuel. A každá slečna: Jakže? Emanuel? Co to je za jméno!? V té době bylo vysoce vzácné a neobvyklé. Tak jsem se pak vždycky představoval, že jsem Jirka, a to bylo zcela bez problémů. A bylo po divení! Každé holce se líbilo a nemusel jsem vysvětlovat, co je to za jméno.“
Předpokládám, že jste už dávno v důchodu a užíváte si penze. Mimochodem vypadáte výborně!
Emanuel: (usmívá se) „Myslíte? Já jsem se celý život věnoval elektrotechnice, dělal jsem třeba technologa, moc mě to bavilo, vystudoval jsem průmyslovku a vysokou školu, no a teď už jsem nějaký ten rok v důchodu. Věk už si nicméně vybírá svou daň, cítím, jak na mě přicházejí psychické i fyzické neduhy, ale pořád to jde.“
Váš syn Robert je úspěšný muzikant, zdědil to nadání po vás?
Emanuel: „Po mně určitě ne, já měl opačné nadání! (směje se) Vzpomínám si, že když mi bylo 17, 18, tak jsme byli s klukama na Berounce, popíjeli a pak jsme šli k řece, seděli na schodech a zpívali. Všichni namazaný a najednou se ten jeden opilec pode mnou na mě otočil: Ty, prosím tě, mohl bys toho nechat!? Tak jsem si uvědomil, že když už i opilec rozpozná, že neumím zpívat, že je to prostě tak.“
A táta?
Emanuel: „K tátovi chodili lidi z karlínské i nuselské operety a on pak zpíval při práci árie. Jak si tam se zákazníky zpívali, bylo to slyšet celou Havelskou ulicí. Tak má třeba Robert talent po dědovi…“
Tak to vidíte, Roberte! Mimochodem kde a kdy si letos mohou fanoušci syna motýla Emanuela poslechnout na koncertním pódiu?
Robert: „S Lucií máme letos tři velké koncerty – 28. listopadu v Českých Budějovicích, 1. prosince v Brně a 7. prosince v Praze. Budou to jediné samostatné koncerty kapely v letech 2023 a 2024 k 30. výročí vydání desky Černý kočky mokrý žáby, které bylo oceněno Cenami Anděl jako nahrávka dvacetiletí. Tak si nás přijďte poslechnout!“
Robert Kodym z Lucie přiznal: Je zvláštní probudit se na střeše! David Turek, Aleš Brunclík
