18°C
Jakube, jsem ráda, že jste si na nás udělal čas, protože soudě dle vašich sociálních sítí aktuálně neustále někde koncertujete…
„Nejen koncertuji, ale věnuji se i rodině. To je pro mě alfa a omega. Že k tomu můžu ještě hrát a mám zaměstnání, které je mým koníčkem, je bonus, který mi ten nahoře dal. A moc si to užívám.“
Léto je v plném proudu a to je doba, která přeje koncertování a hraní na festivalech. Co vás čeká v nejbližší době?
„Já festivaly nemám moc rád. Když budu mluvit za sebe, jsem radši, když lidi přijdou na mě, byť bych nechtěl, aby to znělo nafoukaně. Především se chci ale v létě věnovat motorkám. A taky dětem, protože mají prázdniny. Mám desetiletého Kubíčka, který jezdí freestyle motocross u Petra Piláta. Dceři Petrušce je sedmnáct let a zrovna teď dostala hlavní nebo velkou roli v muzikálu. Takže zpívá a dělá ekonomickou školu v Praze. Chceme vyjet na motorkách nejen s manželkou, ale i s dětmi. Mezi tím určitě budu hrát. Prázdniny jsou ale zasvěcené rodině.“
Vy jste poměrně úkaz. Většina umělců, se kterými si povídám, si rádi zpropagují své pracovní aktivity a vy skromně mluvíte o rodině. Pojďte přece jen své fanoušky někam pozvat.
„Největší akcí je právě festival Kouřimská skála, což je pocta Petru Mukovi. Jsem rád, že tam budu už po několikáté vystupovat, protože na Péťu mám krásné vzpomínky. Petr mi hrozně moc pomohl. Když jsem měl problémy s hlasem, přivedl mě k paní profesorce Vavrečkové, ke které sám chodil. Bohužel jsem pak byl ten první, který paní profesorce zvěstoval, že Petr zemřel. Jinak máme sólové koncerty, které si opravdu nepamatuji. Všechno je na mých webových stránkách. Jezdím po vlastech českých a moravských, tak na to se moc těším a užívám si to. Protože příští rok budu mít takové půlkulatiny, chystám velké koncerty s hosty. Bude se to jmenovat Pocta legendám, protože jsem měl to štěstí, že jsem se na pódiu potkal s lidmi, které jsem měl moc rád, jako byli Petr Novák, Jirka Schellinger. S Petrem Novákem jsme se domluvili, že spolu nazpíváme i písničku, bohužel nám to nevyšlo. I s Michalem Tučným jsme spolu měli nazpívat písničku, a nevyšlo to. Teď jsem nabídl písničku Petru Jandovi, a on nechce, nevím proč. Ne, s Petrem a Alešem Brichtou máme písničku. To byla jen taková legrace. Jednám i s Petrem Kolářem. Víc bych ale nechtěl prozrazovat, protože pojedeme asi pětatřicet koncertů s kapelou a mám i dvě skvělé zpěvačky. Lidi se mě občas ptají, jestli za tu dobu, co zpívám, to už není únavné a jestli nejsou některé písničky, co nemám rád. Není to tak. Miluji to. Miluji, když vylezu na pódium. Mám štěstí, že tam můžu vylézt a zazpívat, co chci, a říkat si, co chci. Zatím. To je pro mě největší odměna a taky to, že lidi chodí. Kde nás můžou, když vydám desku, slyšet? V jakém rádiu? Dneska je to hrozně problematické. Toho, že lidi chodí, si hrozně moc vážím.“
Zmínil jste problémy s hlasem, s nimiž vám pomohl Petr Muk. Co vám bylo?
„Začal se mi zničehonic uzavírat krk. Na foniatrii se mi na to dívali a nevěděli, proč to je. A dodnes to nikdo neví. Až když jsem začal chodit k paní profesorce, tak ta mi to odbourala. Mimochodem chodil k ní i Petr Kolář, i svoji dceru Petrušku jsem tam přivedl. Paní profesorka má klasickou techniku, ona je klasička a pomohla mi. Je tedy pravda, že mě to uzavírání ještě někdy sužuje a hlas se mi jakoby chvěje. Už je to ale o osmdesát procent lepší. Dokonce jsem chtěl se zpíváním skončit. Dojeli jsme před lety s kapelou šňůru. Byl prosinec, nechal jsem si je nastoupit a řekl jsem: ‚Kluci příští rok končím. Nevím, co budu dělat s tím hlasem.‘ Měl jsem skutečně problémy. Nemohl jsem ten hlas otevřít. Následovala špatná intonace a tak dále. Takže jsem chtěl skončit.“
Kdy přesně to bylo, když jste si nechal nastoupit kapelu a tohle jim řekl?
„Bylo to v prosinci na konci vánočního turné. Nevím, v kolikátém roce to bylo. Je to možná takových deset dvanáct let. Mluvil jsem o tom s Petrem Mukem a ten mi řekl, že měl taky nějaké problémy a chodil k paní profesorce a strašně mu prý pomohla. Tak mě tam přivedl. A bylo to úžasné. I když ze začátku to taky nešlo. Ona mi ale říkala: ‚Pane Smolíku, my to odbouráme.‘ Chodil jsem k ní asi osm let. Zlepšovalo se to a zlepšovalo a zaplaťpánbůh, že můžu pořád zpívat.“
Takže žádné obstřiky ani prášky, ale poctivé cvičení?
„Poctivé cvičení, protože hlasivky jsou sval. Nevím, proč se mi uzavírají. Někteří specialisté mi říkali, že jsem něco začal dělat špatně. Potom na to, že se člověk bojí, začala reagovat i psychika. Přiznám se, že jsem začal vynechávat některé písničky, které byly náročné na zpěv. A víme, jak funguje psychika. Problémy se neustále nabalují. Postupem času se to pomalu odbourávalo. Hlasivky jsou sval, se kterým se člověk naučí pracovat. Je to, jako když budete držet dva měsíce zvednutou ruku nahoře, pak ji pustíte a ta ruka půjde zpátky sama, protože ty svaly se to naučí. Zkrátka jsem rád, že teď můžu zpívat.“
Kubík jezdí na motorce, ale Petruška jde ve vašich šlépějích a zpívá. Je na vaší nejnovější desce, počítáte s ní na koncertech?
„No, počítám s ní. Když jsem ale měl kulatiny šedesátku, dostal jsem nejkrásnější dárek, který už asi nikdy nebude překonaný. Měli jsme závěrečný koncert v pražském Divadle Hybernia. Měl jsem tam hosty. Od kapely jsem dostal krásnou kytaru. Jak se blížil konec koncertu, přišel kapelník a řekl mi, že pro mě ještě něco mají, ať si sednu a zavřu oči. Trošku jsem se bál, jestli to nebude nějaká legrace. Dělávalo se to tak na posledním koncertu, že vás polili, nebo něco podobného. Zavřel jsem oči a říkal jsem: ‚Kluci neblbněte.‘ Najednou jsem ale uslyšel pár tónů kytary a ozvalo se: Já jsem ta holčička, co změnila ti život. A Petruška začala zpívat písničku, kterou pro mě složil Zdeněk Barták a otextoval Richard Bergman. Bylo to přesně o tom, že ona mi skutečně změnila život. Než se narodila, jezdil jsem po světě, jezdil jsem na motorce, pařili jsme, občas jsem se někde popral. Bylo to takové free, volné a nikdo nevěřil, že bych se dokázal usadit. Až narození Petrušky mi opravdu změnilo život. Neměl jsem třeba rád Vánoce. S rodiči to bylo dobré, ale jako dospělému člověku mi to nic neříkalo. To, až když se narodila Petruška a potom Kubík. Teď se na Vánoce hrozně těším, protože to jsou nejkrásnější dny v roce. K nám vždycky bude chodit Ježíšek, žádný Santa Claus nebo Děda Mráz. V té Hybernii jsem se nestyděl za slzy. Členka mého fanklubu i můj kamarád to natáčeli, takže z toho je i videoklip. Byl to tak silný zážitek, že celá Hybernia, tedy devět set lidí brečelo. I chlapi. Dostal jsem pak strašně moc mailů a esemesek, jak to bylo úžasné. Ten klip jsem pak dal i na své sociální sítě. Postupně se to nabaluje a už to má několik milionů zhlédnutí. Lidi píší, že je to silný zážitek, a já jsem tomu strašně rád.“
Já ten dojemný příběh znám, a právě proto by mě zajímalo, jestli budete s Petruškou i dál vystupovat?
„Ano, Petruška se mnou občas vystupuje, když má čas, protože chodí do školy. Už je ale velká, dokonce o hlavu vyšší než já. Začíná mít svoje písničky, zpívá v muzikálech a já nejsem člověk, který by ji k něčemu nutil. Jde si vlastní cestou a já jsem rád. Zpívala sbory u Vaška Noida Bárty, a on o ní nevěděl, že to je moje dcera, protože ona to radši neříká. Až na závěrečném koncertě mu řekla, že ho pozdravuje táta, a on koukal. Chtěl bych, aby byla šťastná. Ať už bude zpívat, nebo dělat cokoli. Kubík totéž. Už teď jsem pyšný, že mám takové děti, které se v dnešní době, která je trošku divná, chovají, jak se chovají. Že se máme rádi a nelžeme si. Jdou ve šlépějích cti a úcty k druhému, což se možná nenosí, ale to je problém druhých. Budu šťastný, když jim budu moct pomáhat, protože já už si v životě zažil všechno. A bonus je, že můžu zpívat a mám zdravou rodinu. Nechci prudit, ale chci tu být pro děti, abych jim mohl pomáhat a chránit je před vším zlým v okolí. Pokud jim budu moct pomáhat co nejdéle, bude to pro mě ta největší odměna.“
Hádám, že nejen příchod dcery a syna na svět vám změnil život, ale už to, že vám do něj vstoupila vaše žena Petra. Říkám to proto, že je červen, kdy slavíte výročí svatby. Bude nějaká oslava? Plánujete něco?
„To máte pravdu. Letos jsme spolu dvacet let a deset let od svatby. K tomu výročí jsem Petře přivezl auto cabrio Mini Coopera. Je to jen takové poděkování. Lidi si dnes moc radosti nedělají. Když to vidím, lidi berou to, že máte jiný názor, jako osobní útok. To mi vadí. Lidi by si měli dělat radost. To, že někomu popřejí k svátku nebo k narozeninám, není výraz slabosti, ale úcty. A druhým to udělá radost. Vždyť to nikoho nic nestojí. A proto já, když na mě vyskočí na facebooku, že má někdo narozeniny, tak napíšu všechno nejlepší a lidi se diví, že já jim přeju. Pro mě je důležité, abych měl kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a které mám rád já. Už jsem se naučil to vyselektovat. Už ani moc nechodím do branže, jsem na vesnici s rodinou. Mám kolem sebe pár přátel, s nimiž se stýkám. Jsem rád, že k nám jezdí Petr Kolář, že se navštěvujeme a občas ho mám jako hosta. Taky to neměl v životě lehké, naopak, ale to je holt život. Spoustu věcí jsme si zavinili sami, já taky. Ale myslím si, že když se člověk chová slušně a má úctu k druhým, ten nahoře mu to vrátí. Celý život jsem se držel hesla, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy to trvá, ale vždycky to tak dopadne.“
Ještě k tomu dárku. Petra je fanynkou aut bez střechy?
„Ona miluje Mini Coopery. Je to malé autíčko. Měla dva. Já mám ještě starého z roku 1987 v úpravě Monte Carlo. S tím ale moc nejezdíme, protože to už je veterán. Má ale i větší auto, tím jezdí do práce. Je vizážistka, takže tam musí naložit štětce, líčidla a tyhle věci, v tom já se nevyznám. Nicméně tohle auto byl takový bonus, aby se šla projet. Kuba to má rád, Petruška taky. Petruška řekla, že to bude její auto. Za rok bude dělat papíry. Je to takové zpestření. Není to, že bych se chtěl ukázat, že jsem koupil auto, které má stahovací střechu. Prostě jsem jí chtěl udělat radost. A celé rodině. Kubíček si hned sedl, stáhli jsme střechu. A potom jsme z toho nastydli. Máme se rádi a ten výraz radosti je pro mě nejdůležitější.“
Červen pro vás ale není jen ve znamení radostných událostí. Letos 7. června to byl rok od smrti vašeho tatínka. Vím, že to je strašně těžké, ale podařilo se vám to už nějak zpracovat?
„Ještě ne. Nebyl jsem zatím schopen pustit si nějaká videa s tatínkem a maminkou, protože po tatínkovi odešla za měsíc a půl i maminka. Já jen lituji toho, že jsem byl tak hloupý a blbý, že jsem s nimi nebyl víc. Protože jsem mockrát zažil, když jsem za nimi přišel a maminka mi říkala, že mi udělá kafe a já jí odpověděl, že spěchám. Pořád jsem někam spěchal. A to už nevrátím. Najednou si člověk uvědomuje, že už je nikdy neuvidí. To zjištění pro mě bylo hrozné a došlo mi to až později. A dochází mi to stále. Nikdy se s tím nedokážu smířit, protože rodina pro mě vždycky byla top. Jen doufám, že jsem jim v životě dělal radost, že na mě byli pyšní. Pomáhal jsem jim. Kdykoli jsem je vzal na koncert, byli moc rádi. Vždycky jsem jim na koncertě poděkoval. Vzal jsem je k moři, kde nikdy nebyli. Až se někdy tam nahoře potkáme, tak…“
Máte nějakou vzpomínku na mámu a tátu, o kterou byste se rád podělil?
„Ne, celý život s nimi byl skvělý. Celý. Takže jen to, že už tady nebudou, mě hrozně mrzí.“
Troufla bych si zeptat se ještě na jednu věc. Po smrti vašeho tatínka se médiím přihlásil člověk, který si nepřál být jmenován a měl potřebu vyjádřit se k tomu, že váš tatínek si údajně přál být uložený v rakvi a vy jste ho nechal zpopelnit. Chtěl byste se k tomu vyjádřit? Mám totiž tušení, že jste to zatím veřejně nijak nekomentoval.
„Ne ne, to komentovat nebudu. Řeknu k tomu jen to, že když tatínek umřel, maminka byla ještě naživu, komunikovali jsme a já splnil jeho poslední přání. Tátu jsem vozil do nemocnice na ozařování, držel jsem ho za ruku, a když umřel, byl jsem tam první, dvacet minut poté. Mamince jsem řekl, že dokážu všechno, že tatínek původně chtěl být uložený, ale udělám to, jak si budete přát. Takže jsem splnil tátovo přání a potom i maminky. Víc se k tomu vyjadřovat nebudu, protože hloupí lidi jsou hloupí a pro mě je to póvl, se kterým nebudu komunikovat.“
Ten člověk si nepřál být jmenovaný. Tušíte ale, kdo to byl? Máte představu?
„Já to vím. Vím to. A bohužel je to i z příbuzenstva. Nechci se k tomu ale víc vyjadřovat. Zazněly lži, že jsem zvažoval i žalobu. Dostal jsem prý něco zadarmo, přitom jsem si to koupil a našim dal peníze. Ale nechci se k tomu už vyjadřovat.“
