18°C
Petro, vstupujete do nového představení v Divadle Radka Brzobohatého, které se jmenuje A je to venku! Vzpomenete si, kdy jste si ve svém životě v nějaké situaci pomyslela: A je to venku?
„To už bude asi hodně dávno. Takových situací bylo nejspíš spousta, když jsme byli mladí. A tím myslím opravdu mladí. Když jsme byli ve věku dvaceti let a něco, tak jsme rodičů ledacos neřekli. Ale jak víme, lži a kamuflování mají velmi krátké nohy. Takže bývá venku ledacos. A velmi rychle.“
Pobavíte čtenáře něčím takovým?
„Co bylo takhle rychle venku? To tedy fakt nevím. Konkrétní okamžik mě teď nenapadá.“
Jaká je vaše postava, kterou v té hře hrajete?
„Jsem maminka. Co já už můžu hrát jiného než maminky. Já je ale mám ráda, musím říct. A čím jsou moje děti větší a starší, tím je to zábavnější. Je to taková opravdu ochranářská lvice. Ta, která chce, aby rodina fungovala tak, jak má. Podle pravidel. Ale podle jejích pravidel trošku. Takže to tak všechno směřuje a uhlazuje, aby nebyl žádný konflikt, nikde nic. Prostě klasická maminka. Všechno, jak se to říkalo, zameteme pod sukni.“
Sama jste maminkou dvou dětí, máte syna a dceru. Našla byste nějakou vlastnost, která je shodná pro vás jako Petru a vaši postavu, a jednu, ve které se od sebe diametrálně odlišujete?
„Mám děti v pubertě, synovi je sedmnáct let, což je celkem výzva. I když myslím, že tyhle větší děti jsou lepší, i když taky jak kdy a jak v čem. Nicméně, ano, taky se je snažím občas řídit a oni mi řeknou, že takhle teda ne. Protože dnešní děti si umí říct velmi rázně, co ano a co ne.
