23°C
Jacku, za pár minut vás čeká představení, zhruba za minutu máte dělat vstup pro slovenskou televizi, ale ještě před tím vším si povídáte se mnou. To teď máte takhle hektické období?
Ano, teď je to dost hektické proto, že jsem měl premiéru filmu na Slovensku. Pak byla premiéra v Česku dost očekávaného filmu, si myslím, takového dost jiného. Teď je v kinech a já tam hraji jednu z hlavních rolí. Okolo toho se samozřejmě dělá PR a reklamy. Je pravda, že momentálně jsem trochu na roztrhání. Ale je to v pořádku, patří to k práci. Jsem tu pro lidi a snažím se to dělat všechno nejlépe, jak dovedu.
Za chvilku vstupujete na jeviště… Jakožto neherečka si říkám, jestli herci nepotřebují chvíli na vlastní koncentraci. Vy na ni ale absolutně nemáte čas. Nebo si ji ještě dopřejete, že se v šatně zavřete, i kdyby jen na minutu, a nikdo na vás nesmí mluvit?
Je to pravda. Koncentrace je velmi důležitá. Hlavně v tomto představení, ve kterém mám vícero úloh a neskutečně mnoho převleků. Já to ale mám tak, že mi stačí tak dvě minuty. Nemyslím to ale nijak zle. Máme za sebou už sto repríz, navíc nám s kolegy mezi sebou tak funguje chemie na jevišti, že když náhodou jednomu něco vypadne, druhý to doplní. Teď ale například zkouším Oscara Wildea - Jak je důležité míti Filipa - tak tam už jen na zkouškách opravdu potřebuji psychohygienu. Musím tam být nejméně půl hodiny před zkouškou a pročítat si to, abych to vůbec pochopil.
Hned na úvod našeho povídání jsem vás oslovila Jacku, protože jsem vyrozuměla, že se vám tak říká. Je to zkrácenina vašeho příjmení?
Jmenuji se Ján Jackuliak. Velmi zajímavé na tom je, že když jsem nastoupil do prvního ročníku na JAMU v Brně, hned v prvním semestru mi říkali Jacek. Můj táta studoval v Brně strojařinu a začali mu říkat Jacek taky. Myslím si, že to je ze jména Jackuliak. Nejsem ani Honza, ani Jan, v Česku jsem Jacek. Vzniklo to na vysoké škole a drží se mě to. Pasuje mi to ke mně víc.
Oslovení „Honzo“ prý ostatně vůbec nemáte rád…
Jsem Slovák a na Slovensku se Honza nepoužívá, tudíž na to ani nereaguji. Nejsem to já. Nejsem Honza. Lépe se cítím jako Ján s dlouhým A. Nejlépe se ale v Česku cítím jako Jacek.
Narodil jste se na Slovensku a vystudoval jste tam i hereckou konzervatoř, vysokou školu jste pak ale šel studovat do Brna. Nabídka slovenských vysokých uměleckých škol vás neuspokojovala?
Ne, bylo to tak, že jsem dělal přijímací zkoušky na VŠMU v Bratislavě. Dostal jsem se do třetího kola, ale neprošel jsem. Moje kamarádka, která se mnou studovala konzervatoř, mi řekla, že v Brně otevírají muzikál. Já a muzikál se mi moc nepozdávalo. Pak jsem se ale dozvěděl, že to otevírá Jana Janěková starší. Pro mě paní herečka, která nás vedla nejen muzikálově, ale hlavně herecky. Měli jsme školu neskutečně drsnou, co se týkalo tance, zpěvu, akrobacie i dějin divadla. Nemohli jsme to nějak ošidit. Ale bylo to takhle. Dozvěděl jsem se, že to otevírá Jana, a šel jsem to zkusit. Paní Jana mě přijala, za což jsem absolutně vděčný, protože jsem měl úžasný ročník. A jediné špatné slovo bych nenechal zaznít na Janáčkovu akademii. Je to škola vysoké kvality.
Když jste na JAMU šel, mluvil jste už tehdy tak dobře česky, jako mluvíte teď?
Vůbec. Česky jsem samozřejmě rozuměl, jelikož jsem vychovaný na Československé televizi. Říkal jsem si, že česky přece umím. Všichni ale říkali: Ten Jacek mluví hrozně česky, všechno má měkké. Abych se přiznal, do filmu i na jeviště musím češtinu hodně trénovat. Stále jsem Slovák. Někdo to umí přepnout, někdo ne. Na někom je to stále slyšet, někdo má hudební sluch, který mu to pomůže zakrýt. Já osobně jsem někde uprostřed. Čeština pro mě vždycky byla a bude výzva.
Je něco, co jste měl opravdu velký problém překonat? Třeba vaše Ř je naprosto excelentní.
Myslím si, že Ř je věc, která se dá naučit, když se odposlouchá. Ale to vaše D, T, L a jejich tvrdost. Třeba L mám stále slovenské zadní. Já ještě pocházím z jižního Slovenska, takže mám navíc maďarský akcent. Hlavně vy máte přízvuk stále na předložce a slova rozdělujete, my řekneme větu v kuse bez pauzy. To si musí člověk naposlouchat a naučit. Je ale pravda, že v Česku působím od roku 1994 - a to už je pár let. Takže něco se nalepí. Snažím se.
V kinech je váš nejnovější film Zatmění, ve kterém máte opět poměrně svéráznou roli. Přesto vy sám o sobě říkáte, že jste velmi citlivá duše. Opravdu jste?
Nevypadám, vážně nevypadám. Mám tvář, jakou mám, a podle toho mě využívá filmový i seriálový průmysl. Musím ale upřímně říct, že jsem absolutně empatický člověk. Mám obrovský dar empatie. Někdy jsem tak citlivý, až si sám sobě lezu na nervy. Nevypadám na to, ale přísahám, že nekecám a nedělám si teď žádné PRko, ale jsem strašně citlivý člověk. Když jsem v nějaké společnosti, absolutně cítím energie. Je to, jako když někdo sedne za klavír a umí hrát sám od sebe. A já mám to, že cítím energie, cítím rozhovory a toho člověka. Ta empatie je tak neskutečně silná, že se ze mě stává člověk, který vycouvá a radši se zavře někde sám. Jsem citlivý člověk… A jedna věc, která mě absolutně naučila poznávat sebe sama, je moje úžasná Barbara, ale na prvním místě je můj syn. Skrz něho poznávám sám sebe. Tím pádem si spoustu věcí uvědomuji a trošku přemýšlím srdcem.
Vašemu Teovi jsou čtyři roky, pozorujete na něm umělecký talent? Myslíte, že po vás něco zdědil?
Určitě. Nevím, jestli umělecký talent, to uvidíme, ale když si hraje. Teď například úplně miluje postavičku Zorra. Museli jsme mu koupit kostým Zorra i ten umělý meč. Absolutně miluje film s Banderasem. A v něm je scéna, ve které se Banderas nádherně španělsky pokloní. Teo má Zorrův klobouk a zkouší si to celé sám. I meč u toho tasí. Takže si tak hraje. Dnes, když mě viděl s knírem, což není moje image, je to kvůli roli, řekl: Táto, nech si ty fousy. Za co tě budu tahat? Tudíž vnímá moji práci. Například úžasně pochopil premiéru Zatmění. Říkali jsme mu s Barbarou, že to není film pro děti. On se pak ptal: Jdete zase do kina na film, který není pro děti? Už si moji práci začíná spojovat se mnou i mým vzhledem. To povolání ovšem není lehké. Je to na něm, uvidíme. Určitě má inteligenci, že by mohl být herec.
Mluvíte o synovi s úžasným rodičovským nadšením. Přesto jste si na rodičovskou úlohu počkal až po čtyřicítce. Čím to? Chtěl jste být zralý a připravený a odžít si ještě párty život?
Kdybych nad tím takhle uvažoval a měl to takhle nalajnované, tak by to tak nebylo. Myslím, že to bylo přesně takové, jaké to mělo být. Přišlo to v pravý moment, kdy jsem si začal uvědomovat a přemýšlet, že jsou jiné hodnoty v životě, že mám jiné nastavení. Že to není jen o tom žít, energie a párty… Vidíte, teď jsem se zasekl. Někdy neumím svoje pocity vyjádřit slovy, ale jedno slovo to všechno nahrazuje. Vytvořit si svůj mikrosvět. V žádném případě nechci urážet chlapy, mluvím sám za sebe, ale já to pochopil až po čtyřicítce.
I já se musím dotknout jednoho tématu, když mám možnost si s vámi popovídat, a tím je mlácení Dany Morávkové v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. To je totiž věc, která vás minimálně v českém publiku bude provázet asi už napořád. Nezajímá mě, jaké to bylo. O tom jste mluvil už mockrát. Zajímá mě, jestli vás už neštve, že se vás lidé neustále ptají, jaké to bylo, když vaše postava mlátila postavu Dany Morávkové?
Ne, vůbec mě to neštve. Byl to scénář. Moje tvář je k tomu předurčená. Působím arogantně. Ano, nejsem arogantní, ale působím tak, jelikož jsem uzavřený. Měl jsem s tím problém ze začátku, potom, když jsme to natočili, jsem byl rád v rámci byznysu, že to zvýšilo sledovanost. A to o dost. Ovšem lidský rating mi šel o dost dolů.
Máte ten pocit?
Vím to. Ano, vím. Staly se mi nějaké věci.
Prozradíte, co se stalo?
Pár lidí mě na ulici oslovilo, ať se vrátím na Slovensko a tam si biju ženy. Pár lidí si přede mnou odplivlo. Některým to ale zase bylo sympatické. Jedna věc je pro mě důležitá - že jsme si s Danou Morávkovou vytvořili zvláštní lidskou linku, přestože jsme dva roky natáčeli takové věci. Doteď to tak zvláštně funguje. Důkazem je, že i vy se mě na to ptáte. Byl to seriál. Není to film, tudíž je to rychlé natáčení. Přistoupil jsem na to, nesu si ten svůj ortel, ale jsem na to hrdý, jelikož to fungovalo.
Pamatuju si historku, kterou jste v téhle souvislosti už v médiích naznačoval. Nějaká partička vám ve vlaku způsobila natolik nepříjemný pocit, že jste měl obavu, jestli na vás nezaútočí slovně, anebo dokonce pěstmi. Bylo to tak?
Ano, bylo to tak. Jel jsem natáčet zase jiný seriál do Karlových Varů z pražského hlavního nádraží. Nastoupil jsem do vlaku, byl večer. A je to vážně pravda. Není to vůbec žádná historka z natáčení. Nastoupila partička kluků, když za sebou najednou slyším: To je on. To je on, co mlátil Morávkovou. Měl jsem kšiltovku, nasadil jsem si sluneční brýle, úplně zbytečně samozřejmě, ale cítil jsem se, že mě není vidět. A najednou přišli dva z nich s dotazem, jestli jsem to já. Říkal jsem jim, že je to jen jako, že to je seriál a scénář. A oni pořád: To je ten, co mlátil Morávkovou. Normálně jsem měl husí kůži. Fakt jsem se bál. Vážně. A ten jeden pak říká: Dej jí i za mě. Takže pak jsme si tam o tom pokecali, poseděli a byli na mě hodně milí.
Vy nejen hrajete, ne tolik se ví, že i zpíváte. Co mě ale zaujalo, je, že vaše maminka byla mistryní Československé republiky v roce 1977 ve společenských tancích. Podědil jste i taneční talent?
Ano. Musím říct, že miluji tanec. Maminka byla vynikající tanečnicí. Dokonce jsem s ní i chodil učit tanec. Vychovala přes patnáct tanečních generací a založila dvě taneční školy. Jedna doteď funguje. Tanec je mým výrazovým prostředkem i doma. Například si ráno pustím hudbu, když dělám pro celou rodinu snídani. Pustím od Led Zeppelin písničku Kashmir, tancuji a dělám si sám choreografii. Nebo si pustím Monkey Business a dělám izolace. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem na Janáčkově akademii potkal učitele z Nigérie, který teď učí jazz dance na Královské akademii. Zažil jsem ho dva semestry. Nevím, jestli to v současné době můžu říct, ale byl to černoch. A oni to mají v krvi. Tanec absolutně miluji. A myslím si, že každý by měl tancovat. Každý.
Jacku, a co párové tance? Jak často provedete svou ženu po parketě nebo doma?
Svou ženu jsem začal učit tancovat. Moje zlatá žena. Vždycky mi říká, že nemá rytmus. A já jí na to odpovídám, že nemá. Ale učíme se tancovat postupně. Teď tedy ne, ale mám doma elpíčko, takže si pouštíme walz a country písničky. A začal jsem ji pomalu učit walz. Ne valčík, ale walz. Postupně. A tak si šlapeme po nohách.
Zatím jen doma, nebo už jste to vyrazili někam na ples ozkoušet?
Na plesy nechodíme. Ne, ne. My jsme spíš takoví, že máme doma ten svůj mikrosvět, jak jsem říkal.
Zaujalo mě, že máte poměrně výrazné tetování na tricepsu. Prozradíte, proč jste si tam nechal vytetovat, co jste si tam nechal vytetovat? A máte ještě někde na těle něco dalšího?
Celá paže je věnovaná mému synovi. Mám na ní jeho jméno v sumerském písmě, mám indiánské datum jeho narození a mám i vytetovaná první slova, která řekl. Na druhé paži mám mimozemšťana, protože se o tyhle věci zajímám. Na hrudníku mám mapu světa a místa, kde všude jsem byl.
A aktualizujete ji neustále?
Ano. A na zádech mám vikingský kompas plus vikingský uzel. A ještě na žebrech mám sumerským písmem nápis svoboda.
Proč sumerským?
Protože to bylo písmo datované jako úplně první.
Potvrdil byste z vlastní zkušenosti, co se říká, že když někdo s tetováním začne, je těžké přestat? Máte v plánu nechat se tetovat, kromě aktualizování mapy, ještě dál?
Ano, je s tím těžké přestat. Ale už jsem dostal od pár producentů STOP. Chtěl jsem si dát něco na předloktí, ale nesmím. U mého povolání to natáčecí den trošku prodraží, když to chtějí zakrýt.
Co na to říká vaše žena a váš syn?
Moje žena je taky potetovaná a absolutně to miluje. Syn chodí a kouká, co mám namalované a jaký obrázek bude nový. Takže to bere normálně. S Barbarou se v téhle souvislosti bavíme o jedné věci, a sice, že za dvacet let si všichni potetovaní řeknou, že je to trapné. Teo okolo nás bude chodit a říkat si, že jsme se úplně zbláznili. Uvidíme.
Dovolím si zeptat se ještě na jednou věc. Vaše velká sláva, která se dostavila, neměla vždy jen kladné ohlasy. Nemohla jsem minout příběh vás a vaší sestry, která údajně žárlila na to, že jste se proslavil. Bylo to tak?
Nechal bych to být, jelikož sestra zemřela. Nechť je jí země lehká. Samozřejmě jsme si tyhle věci vydiskutovali. Asi tak.
V souvislosti s tím mě napadlo, že to vlastně mělo dobrý konec, že se vám podařilo usmířit se.
Těsně před tím, než odešla. Ano.
Ten impuls vzešel z vás? Nebo jste cítili přece jen nějaké to sourozenecké napojení na sebe?
Prosím, nechme sestru sestrou.
