Berenika Kohoutová je ze svých rodičů jako v Jiříkově vidění. Za posledních dvacet let je od nich zvyklá jen na zlobu a nenávist. Aby bylo jasné, jak se věci mají, shrnula jejich vztah do pár zásadních bodů.
„Kdyby se daly láska, vášeň, vztek a bolest vážit na tuny, bylo by to hodně. Jiný věci se spočítat daj – takže zhruba: od 16 let spolu / 1 svatba / pár skvělejch desek / 2 dcery / stovka tátovejch koncertů / 1 rozvod / 20 let čirý nenávisti / několik desítek knih / zbytečně moc koncertů, co už pak nikdy nebyly / nepočítaně premiér filmů mojí ségry, kdy táta s mámou museli mít oddělený stoly / hodně mejch premiér, kde se táta s mámou ani nepozdravili / 3 vnoučata. A nakonec jedny hory, který uzavřely kruh,“ vyobrazila Berenika jejich vztahovou linku s tím, že je na oba pyšná, že se stali znovu přáteli.
A své k tomu řekla pochopitelně i Obermannová, která v sobě zřejmě našla velkou dávku tolerance. „Bylo toho hodně, co můj bývalý muž posral. Kdyby se tyhle věci soudily před tribunálem, byl by stáhnut z kůže. Naštěstí se nesoudí. Více než dvacet let jsme se sobě vyhýbali, nepromluvili spolu ani slovo. My dva. Nejdříve nenávist, pak pohrdání, pak lhostejnost. Na konci toho všeho je objetí. Je krásný odpouštět. Je krásný najít po čtvrtstoletí otce svých dětí. Povídat si o dcerách, o vnoučatech. Je to jedinej otec mých dětí, kterýho mám," dostala ze sebe emoce spisovatelka. A jak se zdá, neobnovují jen rodinné vztahy, ale i pracovní. Každopádně pro jejich potomstvo je důležité, že se jako rodina můžou opět scházet u jednoho stolu.
Irena Obermannová: Ve svém filmu jsem s rolí pro dceru vůbec nepočítala. CinemArt
