12°C
Lucko, Karle, mám radost, že vám můžu oficiálně pogratulovat k tomu, že se brzy stanete rodiči. Karle, s dovolením začnu u Lucky. Lucko, jak se cítíte?
Lucie: Cítím se báječně. Je mi dobře, užívám si to. Je to hezké období.
Karle a vy?
Karel: Je to období krásné, ale kvůli mně náročné, protože mám hodně práce. Mám toho teď hodně. Bohužel moje dvě holky, malá Růženka (jezevčík páru – pozn. redakce) a Lucka, tráví dost času samy. Ale po premiérách se to snad trochu zlepší.
Lucko, jak jste to zjistila? Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se dozvěděla, že jste v očekávání?
Lucie: Protože to bylo plánované, bylo to umělým oplodněním, tak jsme věděli, kdy si máme udělat těhotenský test. A v tom období jsem si ho udělala. Udělala jsem si ho i trochu dřív, protože jsem byla zvědavá samozřejmě. A byl pozitivní. Vím, že ráno jsem pak dala těhotenský test Kájovi do pouzdra na brýle a říkala jsem mu: Máš tady ty brýle, které jsi hledal. Kája to otevřel a měli jsme radost oba.
To mě právě zajímalo. Jestli to bylo tak, že jste byli v koupelně nebo na záchodě spolu, případně jestli to s těmi brýlemi bylo spontánní, nebo jste to plánovala dopředu?
Lucie: Přemýšlela jsem dopředu, co a jak bych udělala, ale tohle vlastně bylo spontánní.
Karel: Každopádně na záchodě bychom oba být nemohli, jelikož tam bychom se nevešli. Náš záchod má asi čtyřicet osm centimetrů čtverečních. Nesmím už moc přibrat, jak to všechno budu dělat s otevřenými dveřmi.
Luci, bylo to ještě týž den, kdy jste to Karlovi řekla, nebo jste si to nějakou dobu nechala pro sebe?
Lucie: Ten den. Pár hodin potom. On ale dlouho spal, tak jsem ho pořád chodila budit, ať už vstává. Divil se proč, co dělám.
Karel: Ano, zrovna ten den jsem dlouho spal.
Karle, jak jste se cítil v tu chvíli? Tušil jste to, nebo když jste otevřel pouzdro, tak to bylo kompletní překvapení?
Karel: Vůbec. V pouzdře jsem samozřejmě tu tyčinku se dvěma čárkami opravdu nečekal. Jinak jsme se ale těšili a doufali jsme, že to klapne. Protože podle toho, co nám říkali doktoři, měli jsme velkou pravděpodobnost. Jistotu ale nemáte nikdy. Takže se člověk snaží netěšit se moc, aby pak nebyl zklamaný. Samozřejmě že to ale byla bomba, protože nám to chvilku trvalo. Možná že i rok, přes rok, asi rok a půl. Takže to samozřejmě byla velká zpráva.
Luci, když jsme si povídaly posledně, řekla jste, že jste tak pověrčivá, že první tři kritické měsíce byste to nejradši nevěděla ani vy sama. Jak jste je prožila?
Lucie: Neřekli jsme to širokému okolí, ale rodině jsme to řekli skoro hned. Nedalo se to ale ani moc utajit, jelikož blízcí přátelé věděli, že na to jdeme. Když jsme se pak neozývali, moje nejlepší kamarádka Kamča mi napsala: Vím, že jsi těhotná, když nic nepíšeš. Takže to lidi věděli, ale neptali se nás na to. A rodině jsme to řekli hned.
A jak? Měli jste i pro ně připravený speciální oznam, nebo jste přijeli a řekli, že se to povedlo?
Karel: Měli. Přijel speciální vlak, který byl celý ve stužkách a tam byly dorty.
Konfety?
Karel: Ano, ve tvaru miminka a desetimetrové marcipánové miminko. Ne, neměli jsme žádný speciální, ne?
Lucie: Měli jsme fotku z ultrazvuku, kde nebylo nic moc vidět. A s tou jsme obešli celou rodinu. Mojí i Kájovu. Vždycky jsme jim to ukázali a vždycky jsme řekli, že tenhle flíček se nám narodí v červenci.
Karel: Ten flíček, který vůbec nevíte, který je ten správný flíček.
Lucie: Teď už se ale orientujeme.
Karel: Ano, teď už se orientujeme. Je to už taky pátý měsíc.
První trimestr je období, které je často doprovázené nevolnostmi. Měla jste je taky, nebo jak jste ho prožívala?
Lucie: Neměla jsem úplně nevolnosti, ale mívala jsem stavy, kdy máte hlad, ale zároveň nemáte na nic chuť. Ale nezvracela jsem. Na co jsem ale trpěla, byly migrény. Obecně trpím na migrény, a to bylo těžké řešit, protože si nemůžete vzít jakýkoli lék, medikamenty jsou dost omezené. Naštěstí docházím na fyzioterapii a tam mi dost pomáhají. Takže od té doby na migrény netrpím, což je skvělé. Suchými jehlami vám tam propichují svalové křeče v těle a je to opravdu super. Jsem spokojená.
Aktuálně jste ve druhém trimestru a to se říká, že bývá to nejklidnější období. Cítíte to tak?
Cítím se dobře, ale je to pro mě náročnější. Jak bříško roste a já jsem štíhlejší postavy, všechno cítím intenzivněji. Záda mě bolí. Zvykám si, že břicho roste a je těžší. Ale vlastně se cítím skvěle. Ráno se probouzím a vždycky si řeknu, že jsem vlastně těhotná. Protože přes noc to zatím nepociťuji. Vyspím se, takže to je dobré.
Máte nějaké speciální chutě?
Karel: Jen to řekni!
Každá to máme trochu jinak, ale co nějaké kombinace typu nakládané okurky se šlehačkou či něco podobného?
Lucie: Na začátku mi hrozně moc chutnalo ovoce, to jsem milovala. Karel mi dělal ovocné místy. To jsem jedla ve velkém množství. Neměla jsem vůbec chuť na sladké, teď už zase chuť na sladké mám. Ale jím hodně a jím vlastně furt. Sním třeba dva obědy. Úplně v klidu. Jím hodně, ale naštěstí zas tolik nepřibírám. Hlavně se mi ale chutě mění. Večer sedím a říkám si, že bych si dala hovězí vývar nebo kuře na paprice. Vím ale, že to nemá smysl vařit, protože za deset minut už budu mít chuť na ovocné knedlíky s tvarohem. Takže u mě je to takhle.
Karel: Nejsou to ani tak bizarní kombinace, jak se říká třeba ty okurky se šlehačkou. Mimochodem osobně neznám žádnou ženu, která chtěla okurky se šlehačkou.
Já taky ne. Ale říká se to.
Karel: Říká se to. Vymysleli to ve středověku a od té doby se to traduje. Spíš se jí mění chutě a jdou rychle po sobě. Něco sní, má pocit, že je úplně narvaná, vypadá to, že má na týden vystaráno a za deset minut by si dala něco dalšího. Takže asi se to rychleji tráví. Velká změna je taky v tom, že Lucie dřív, když nebyla v jiném stavu, jedla na úrovni předškolního dítěte, si myslím. Tak do dvanácti gramů jídla denně. Ne vážně, někdy nesnědla ani poloviční porci. Opravdu jedla málo, ale nebyla nijak vychrtlá. Asi jí to stačilo. Teď jí tak devětkrát víc. Teď občas sní i víc než já a častěji. Což je tedy velká změna pro mě. Před tím jsme všude objednávali poloviční porce, když to šlo. A aby měla dva chody, to vůbec. A teď? Jasně!
Lucie: Občas i dojídám obědy po někom, kdo to nesní.
Karle, vy jste vyhlášený kuchař, o vás se ví, že rád vaříte a připravujete jídla. Děláte teď Lucce speciální servis? Luci, objednáváte si u svého manžela nějaké dobroty?
Karel: Speciální, myslím, že nedělám. Když si něco přeje, nebo má na něco chuť, tak to udělám. Ale že by to bylo něco speciálního, nevím, to asi ne. Prostě normální jídla.
A co jste dělal naposledy?
Karel: Perkelt. Asi perkelt s haluškami. Je to recept od mojí maminky a ze slovenské rodiny. Je to v podstatě kuře na paprice. Moc se to nepodobá originálnímu maďarskému perkeltu, ale je to s moučnými haluškami, ne s bramborovými. Je to moc dobré a já to miluju.
Luci, jaké to bylo?
Lucie: Bylo to výborné. Od Káji je všechno výborné. Když k nám chodí kamarádi, říkají, abych hlavně nevařila já.
Karel: Což je sprosté.
Lucie: A to jsem jim ani nevařila, takže nemůžou mít představu, jak vařím. Nebo někomu jsem možná vařila. Prostě ale mají tak rádi Kájovu kuchyni, že chtějí, aby vařil on. Takže vždycky píšu: Kája bude vařit. A všichni na to: Uff.
Už víte, jestli se těšíte na chlapečka, nebo holčičku?
Karel: Víme.
