7°C
V poslední době se mluví o tom, že s filmováním končíte. Nemohu se proto úvodem nezeptat, zda je tomu skutečně tak?
„Je to pravda pravdoucí. Jak se říká, v nejlepším přestat.“
Přišlo to dost náhle a nečekaně. Proč?
„Bylo mně řečeno, že jsem stará škola, že točím postaru a že dneska se točí už jinak. Odpověděl jsem, že jsem žákem pana režiséra Bořivoje Zemana, otce české filmové pohádky, a že to jinak holt neumím. A že ve svém věku nemám zapotřebí se někde »snažit«. A odešel jsem k domovu.“
Nebylo to ukvapené?
„Navíc jsem si v životě nakoupil spoustu knížek s tím, že si je přečtu, až budu v důchodu. A hle, čas se nachýlil a tak pilně čtu. Jednak dokud na to ještě vidím a pak, než mě klofne ten mizera Alzheimer. To pak budu číst stále dokola Honzíkovu cestu.“
Doufal jsem, že ještě natočíte Čachtickou paní, ke které máte připravený i scénář. Ani to vás neláká?
„Řeknu to na rovinu. Mám léta nachystaný přepis slavného románu Joži Nižnánského, který znají skoro všichni, tedy ti dříve narození. Nebyly však peníze na jeho realizaci. Nedávno, při sledování nudné Marie Terezie, jsem si říkal, že můj scénář je daleko zajímavější. Kdyby někdo přišel a chtěl by do projektu investovat, nebránil bych se. Za ta léta už to mám v hlavě natočené, barevné a širokoúhlé.“
Doufejme, že to ještě vyjde. Jako režisér jste natočil několik stále oblíbených pohádek. Měl jste rád pohádky už jako malý kluk?
„Strašně! Nebylo dne, aby mi doma museli vyprávět, či číst aspoň jednu pohádku. Otravoval jsem každého, kdo se jen na chvilku zastavil. Už jsem byl u něj s knížkou a žadonil, aby četl. Pak se jedna stará paní ze sousedství smilovala, naučila mě písmenka a já si sám slabikoval. Když jsem šel do první třídy, už jsem docela obstojně četl. Láska k pohádkám mi zůstala dodnes. Mám doma mnoho pohádkových knížek a mnohdy před spaním si je čtu. A pak mám i pohádkové sny.“
Kdy vás poprvé napadlo, že budete režisérem?
„To si pamatuju docela přesně, bylo to v páté třídě. S naším dětským, ochotnickým souborem jsme nacvičovali hru Medová pohádka a já hrál krále. Měl jsem tři dcery na vdávání, pro které si přijeli nápadníci… Největší radost jsme měli z vypůjčených kostýmů, které kdysi vyřadilo budějovické divadlo. Byli jsme na vrcholu blaha, protože kostýmy byly opravdické. V tu dobu jsem však zhlédl v místním biografu francouzský film Kněžna de Cléves s krásnou Marynou Vlady a Jeanem Maraisem. Film začíná svatebním plesem v Louvru, kde v nádherných renesančních róbách tančí asi padesát párů. A vedle toho naše pohádečka vypadala jako smutná pastorkyně.“
Takže první tvůrčí nadšení vystřídalo zklamání?
„Ne, divadlo ne, film je pravda, řekl jsem si tenkrát a rozhodl se stát filmařem. A přímo režisérem! Doma se mi smáli, ťukali si na čelo, ale já trval na svém! Hned jsem si z knihovny ve Volyni vypůjčil všechny knížky o filmování a vrhl se do studia. Zároveň jsem si uvědomil, že když tedy budu tím filmovým režisérem, nebudu se přece zdržovat takovými nesmysly, jako byla matika, fyzika, chemie a geometrie, které stejně nikdy v životě potřebovat nebudu - a nepotřeboval! A tak jsem je s lehkým srdcem vypustil ze zřetele.“
Doma pro vaše rozhodnutí zřejmě pochopení neměli?
„Chudák maminka. Nestačila jezdit do sborovny a doma byl křik a váda. Ale já se nedal. Stál jsem si na svém zcela neochvějně, jako Mistr Jan z nedalekého Husince. Toho chudáka upálili, ale já dostal vždy jen nařezáno.“
Mezi vaše nejznámější filmy patří pohádky a také komedie z jihočeské vesnice. Jednalo se o pragmatickou úvahu, co diváky v kinech osloví, nebo to vycházelo z vašeho naturelu?
„Nikdy jsem snad nekalkuloval s tím, čím a jak diváka oslovit. Prostě to vycházelo ze mě. A nikdy bych netočil film, jehož námět by mě neoslovil. Film se musel především líbit mně a to mi stačilo. Pohádky jsem miloval a přál jsem si je točit.“
Jaké byly vaše oblíbené?
„Jako kluka mě okouzlila pohádka režiséra Kršky Legenda o lásce s překrásnou Janou Rybářovou coby princeznou Širín. A pak Hrátky s čertem, všechny ty princezny pyšné a se zlatou hvězdou, Byl jednou jeden král, ruská kreslená Sněhová královna a Koníček Hrbáček. Hraná pohádka Jak voják přemohl vodníka, Strakonický dudák, prostě to byl můj svět, ve kterém jsem žil. A protože jsem od narození optimista a mám rád legraci, díval jsem se na svět těmi bláznivými brýlemi, které jsem nechal pak ve svých komediích i divákovi.“
Dá se říct, které z těchto dvou témat je vám bližší? Komedie, nebo pohádky?
„Pohádka je samozřejmě hezčí a líbeznější. Je to krásná práce, a když se udělá s láskou, je věčná.“
Jaké vzpomínky máte na váš úplně první film v životě a jak se jmenoval?
„Prvním celovečerním filmem byla školní komedie Bota jménem Melichar. Scénář k němu odmítlo asi pět režisérů přede mnou. Říká se, že filmař má tři nepřátele – děti, zvířata a sníh. A já dostal jako start do života hned celou školu! Od první do deváté třídy. Ale práce to byla příjemná a veselá a film měl, a dodnes má, u diváků velký ohlas.“
Díky vaší filmové trilogii Slunce, seno… se z jihočeských Hoštic stala filmová »celebrita« mezi vesnicemi. Co na to vaši sousedé?
„Samozřejmě byli rádi, že se »jejich« film líbí. Pak to ale začalo. Dodnes jezdí do Hoštic davy lidí prohlédnout si, kde se to vlastně natáčelo. Pokud žila Keliška, prováděla turisty po vsi a všechno jim ukazovala. Ti byli nadšení, protože se fotili s opravdickou Kelišovou z filmu. Pak to byla Konopnice a další sousedi, kteří ochotně vysvětlovali zájemcům, kdo, co, kde a jak. Někdy to tu bylo jako na Václaváku, domorodci zalézali do svých domů a dělali mrtvé brouky. Je neuvěřitelné, jak se tato trilogie stala oblíbenou a co lidí ji zná nazpaměť.“
Před natáčením pro vás byly Hoštice jako lokalita jedinou variantou?
„Natáčelo se především v Hošticích, pár záběrů vedle v Přechovicích, fara byla na blízké Dobrši, svatba přes kopec v Česticích, italský kravín ve škole v přírodě ve Volyni, prostě vše v nejbližším okolí Hoštic.“
VIDEO: Dívka na koštěti. Námět napsala magistra z lékárny, odvázaná Saxana měla původně kouřit a jezdit na motorce
Od natočení filmu Slunce, seno, erotika uplynulo letos třicet let. Neměl jste někdy pokušení udělat po letech ještě pokračování?
„Měli jsme nápad na příběh Slunce, seno, ufoni, ale pak najednou začali herci odcházet na nebesa a bez svérázných figurek sluncesenových Hoštic by to už nebylo ono.“
Kromě známých a oblíbených herců ve vašich filmech zazářili i neherci. Byla práce s nimi pro vás, jako režiséra, někdy vyčerpávající?
„Vyčerpávající je snad silné slovo. Řekl bych, že byla zapotřebí větší dávka trpělivosti, protože ty babičky nechápaly, jak se to točí. Že se nejdřív natočí konec, pak prostředek a nakonec začátek. Žalovaly mé babičce, že to vůbec neumím, že to nemá hlavu ani patu. Nic, žádnej děj. Že jdou po hřbitově, pak »čumákujou« před hasičárnou, zametají u kravína a zase utíkají po vsi…“
Co na to babička?
„Babička plakala a říkala, že v tej Praze nemají žádnej rozum, takovej aparát svěří našemu klukovi. Von to neumí a ještě ho zavřou do kreminálu! Na druhé straně si ale lebedily: »ženský, já se vohlídla za motorkou a dostala jsem stovku!« A to bylo to hlavní, proč se nestyděly hrát před kamerou.“
Vybaví se vám i po letech nějaký okamžik z natáčení, na který nikdy nezapomenete?
„Těch byla celá řada. S babkami byla pořád nějaká legrace, dovedly si ji udělat i samy ze sebe. Aspoň jeden za všechny. Babka uhání v posteli dolů po vsi. Ten den bylo snad 40 °C na slunci, vedro k padnutí. My všichni v plavkách na place, paní Červená v punčocháčích, tlustých ponožkách, ve svetru, šátku a pod peřinou. Postel vyrobili na Barrandově, byla řiditelná, měla »volant« a brzdu. Pod peřinou se krčil šestnáctiletý kluk v plavkách, vykukoval na odvrácenou stranu od kamery a řídil. Záběr jsme natočili, povedl se, ale paní Červená protestovala, že to spletla, že to udělá ještě jednou.“
Místo, aby byla ráda, že už to má za sebou?
„Také nás to udivilo. Tak jsme vytlačili postel nahoru ke hřbitovu a záběr sjeli ještě jednou. Ne, ne, já to udělám ještě líp, domáhala se opakování paní Erna. Ale proč, říkám, vždyť už to máme dvakrát a v pořádku? Proč, proč? Kdy já do smrti budu mít mladýho, nahýho kluka pod peřinou, smála se.“
Vaše filmy byly většinou divácky úspěšné, v televizi je vidíme každý rok, někdy i opakovaně, přesto jste měl problémy s kritiky. Jak si to vysvětlujete?
„To už dávno neřeším. Co člověk, to názor. Už babička Boženy Němcové říkala, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Na novinářské projekci Slunce, sena, jahody mi bylo vytýkáno, že jsem natočil vulgární film plný fekálního humoru a já nevím, co ještě. Řekl jsem: víte co? Sejdeme se zde za tři, za pět let a řekneme si, kde bude můj film a kde vaše kritika. Jestli diváci film odmítnou, hluboce se vám pokloním, omluvím a fertik.“
Diváci dali za pravdu vám.
„Uplynulo bezmála 40 let od natočení (1983), film se stal v pravém slova smyslu kultovním. Nikoho neurazil, všichni ho pochopili, kromě kritiků. Měl jsem pravdu, a to se neodpouští. Prostě jsem před nimi nestál v pokoře. Navíc Slunce, seno a pár facek (1989) viděly za půl roku v kinech přes 4 miliony diváků, a to tam byla listopadová revoluce, kdy se do kin nechodilo. Největší návštěvnost za daný časový úsek v historii československého filmu! A to byla ta nejlepší odpověď jejich kritice. Nikdo z nich nepřiznal, že se (lehce) zmýlil, neboť náš kritik je přece neomylný.“
Mezi ústřední postavu trilogie patřil i velebníček v podání Luďka Kopřivy. Jaký je vlastně váš vztah k církvi?
„Byl jsem vychován, jak se říká, v bázni boží. Léta jsem chodil na náboženství, léta ministroval a pak hrál na varhany. A když jsem rozum bral, všímal si věcí kolem a dokola a nějak mi to neštymovalo. Co kněz, to jiná nátura. Tihle měli rádi lidi a lidi je, tihle se zase drželi od lidí dál a lidi na ně zapomněli. Jeden kněz přitáhl davy do kostela, druhý je svým fanatizmem z kostela vyhnal. Jedna zbožná babka hoštická povídá: Jéžiš, co ten velebníček pořád má, ímrvére hrozí peklem. Abych se bála umřít. Povídám jí, až zas půjdete ke zpovědi a on bude hrozit peklem, řekněte mu, že mu tam budete držet místo u okna. Ano, jsou to také lidi a tím je to dané.“
Jste věřící?
„Už dávno ne. Jedna strana je víra, prosím, to je každého věc, druhou je náboženství a církev jako taková. A to je organizace, firma, velice dobře vedená. A placená! Nejlíp to řekl Karel Havlíček Borovský - Bůh pro naše vychování, deset nám dal přikázání. Ale církev, naše máť, zkrátila je v jedno – plať!“
Je doba Vánoc, čas klidu a pohody. Co pro vás vánoční svátky znamenají?
„Jako každé dítě jsem je miloval. Psal jsem Ježíškovi o pohádkové knížky, čtvrtky, náčrtníky, pastelky, barvičky, omalovánky… Dneska je to příjemný konec roku v kruhu rodinném. Šikovná švagrová Zdena peče a vaří a smaží. Jak nemám rád zimu, sníh a věčnou tmu, vzal jsem tento čas na milost. Žádná předsevzetí si nedávám, nemá to smysl, aspoň pak nemám výčitky svědomí. Závidím medvědům, ježkům, taky bych se nejradši zavrtal do pelechu a přespal do jara.“
VIDEO: Šokovaný Zdeněk Troška: Nadávají mi a vyhrožují. Už to stačilo!
Šokovaný Zdeněk Troška: Nadávají mi a vyhrožují. Už to stačilo! Kisa Císařová
.
