Hru Jean – Marie Chevreta Pusťte mě ven! jste si poprvé přečetla už před několika lety. Proč se dostává na jeviště až nyní?

Asi se už ani nedopočítám, kolik to může být let, co mi tento text poslal jeho překladatel Jaromír Janeček. Přiznám se, že mě napoprvé příliš nevtáhl. Nějaká herečka z Francie, ta má úplně jiné starosti než já, říkala jsem si. Tehdy mě to zkrátka moc neoslovilo, ničím neinspirovalo, a tak jsem hru odložila. Dokonce jsem ji poslala dál, nabídla jsem ji Janě Paulové, které se zdála dobrá, ale nakonec taky dala přednost něčemu jinému. Zase uběhlo pár let, já začala psát pro Divadlo Kalich komedii Zlatá prkna, a když se ukázalo, že si vyžádá víc času, než jsem původně myslela, přihrál mi osud do rukou znovu Chevretův text, navíc takovou zvláštní náhodou. Otevřela jsem na chalupě skříň, v níž mám hry, které jsem kdy dostala k posouzení, a na vrchu ležela zrovna tahle komedie. Tak jsem si ji po letech přečetla a najednou už mi nepřišla ani zdaleka tak nezajímavá jako napoprvé, dostala jsem chuť se do ní pustit. Během zkoušek mě nepřestávala překvapovat tím, kolik mi nabízí momentů, na které můžu navazovat ze své osobní praxe, a zároveň můžu svou postavu podávat v určité nadsázce s komediálním nadhledem. Takže jsem v průběhu zkoušení víc a víc otevírala svůj osobní vklad do inscenace, své zkušenosti s divadlem, Sabina taky přidávala, a to nás moc bavilo.

Nápad, že by inscenace mohla vznikat v režijně – hereckém rodinném tandemu, přišel hned na začátku?

Že by hru režírovala Sabina, mě skutečně napadlo hned poté, co jsem si ji znovu přečetla. Tak jsem ji Sabince s tímto dotazem taky okamžitě poslala. A ona mě omráčila nejen souhlasem, ale zároveň i nabídkou, že by zahrála malou roličku, která se v příběhu ocitá jenom na pár minut na začátku a na konci. Což byla jedna z otázek, jež jsem v souvislosti s tímto titulem dopředu hodně zvažovala – kde budu hledat herečku natolik skromnou, aby přijala takovou nevděčnou úlohu.  Představa nějaké nespokojené kolegyně, kterou s sebou vláčím po zájezdech, a ona toho během představení víc uštrykuje v šatně, než odehraje, mě spíš odrazovala. Takže ten Sabinin návrh mě ohromně povzbudil.

Dozvěděla jste se díky spolupráci na inscenaci o své dceři třeba něco nového?

Vlastně ano, Sabina mě jako režisérka opravdu překvapila. Nezaznamenala jsem na ní totiž jedinou chybu – dělá to skvěle, se zaujetím a jasnou ideou, je vytrvalá, trpělivá, když nejsem schopná něco hned vstřebat, při režírování se neprosazuje z nějakého sobeckého chtění uplatnit se za každou cenu. Ještě k tomu všemu mi připravuje obědy, vozí mě do divadla autem a doma pak vodí na procházky, abych rozhýbala klouby. Který režisér tohle pro herce udělá!  A já jsem na oplátku poslušná herečka. Bez protestů sklapnu, když mi Sabinka skrouhne nápad, který je podle ní navíc. Myslím, že ji režie poměrně baví, už má i další nabídky.

Jakou roli ve vašich úvahách, zda se do této hry vůbec pustit, hrál fakt, že jde vlastně o monolog hlavní postavy, a tedy pro její představitelku o velké množství textu?

Monodramat jsem v životě odehrála víc, moc ráda vzpomínám na Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi od Petera Hackse nebo na krásný, ale těžký Beckettův text Šťastné dny. Ostatně současná Audience u královny v Národním divadle nebo Božská Sarah v Divadle Kalich jsou taky do velké míry sólové záležitosti… Baví mě překonávat těžkosti, mám ráda náročné úkoly, ráda se utkávám sama se sebou. To víte, že mě během zkoušek Pusťte mě ven! párkrát napadlo, že to třeba tentokrát už nezvládnu, v divadle nahlásím, že na to nemám, a odjedu na chaloupku dloubat se v hlíně. Ale musím zaklepat na dřevo, to nejdůležitější se dostavuje – radost z práce a dobrý pocit z toho zápasu. Myslím, že ta hra za to stojí, a že se s ní tedy ještě mám utkat.

Nakolik je vám vaše hrdinka, (fiktivní) velká hvězda francouzského divadla a filmu Joce de Guérande, blízká?

Přijde mi, že jsme si čím dál bližší, přibývá mezi námi souznění, což mě moc baví a na hře mile překvapuje. Joce v závěru definuje svůj vztah k jevišti a publiku, říká, jak je hrdá na to, že je komik, a na plný sál před sebou, který vybuchuje osvobozujícím smíchem. Ten pocit by za nic nedala, v čemž se s ní ztotožňuji. Když jí namítnou, jestli už jí není v jejím věku na obtíž pořád se snažit zas a znovu rozesmávat lidi, uvědomí si, že je to vlastně náplň jejího života. Já si vždycky myslela, že v těchto mladistvých letech, které mám, si konečně budu číst všechny ty odložené knihy a možná se koukat na svoje filmy s pocitem, že jsem toho přece neudělala málo, zkrátka že si budu už jenom takhle užívat. A přesto je pro mě pořád důležitější jít dál ve své profesi a ještě se v ní o něco snažit. I když mě napadá, jestli tohle třeba nebude moje poslední divadelní role, čert ví.

Vážně takhle uvažujete?

Občas se mi to prožene hlavou, tomu se neubráním. Protože práce na textu téhle komedie je docela drsná. Není to hra lehká k naučení, spousta replik nebo situací se v ní opakuje, jsou si podobné, a tak hrozí mžikem skočit několik stránek. Zatím mě stálo hodně úsilí se v těch obměnách textu dopracovat do stádia, kdy se dostanu nad něj a už si s ním můžu pohrávat. Je to práce krásná, dobrodružná a obtížná. Proto mě napadlo, že mozek klidně taky může přestat chtít pracovat, on je to totiž strašnej lenoch.

Joce mimo jiné sčítá oběti, které svému povolání přinesla. Přemýšlíte někdy o herectví podobně, nebo toto slovo vás při ohlížení se za vaší profesní dráhou ani nenapadne?

To slovo nemám ve slovníku. Spíš si kolikrát kladu otázku, co bych asi dělala, kdybych tenkrát nebyla přijata na DAMU. Nejspíš bych byla učitelka. A pokud jde o herectví, přijde mi zbytečné teď na cokoli žehrat, protože člověk částečně věděl od začátku a částečně dostával postupně po dávkách, co obnáší být hercem v Čechách. Já jsem naopak vděčná a nepřestává mě to plnit úžasem, že jsem prošla několika šťastnými obdobími, kdy jsem dostávala určité příležitosti, které mě rychle posouvaly dopředu. Ačkoli mi na škole předpovídali, že filmovat nebudu vůbec a na divadle budu dobrá až tak po čtyřicítce na charakterní role… Věřím na šťastnou náhodu, protože žádná z těch příležitostí, které navzdory tomu přišly, mě taky potkat nemusela.  Měla jsem obrovskou kliku i v tom, že jsem byla nejmladší kandrdas v té slavné skupince skvělých komiků jako Stella Zázvorková, Jiří Sovák, Miloš Kopecký, Vladimír Menšík nebo Jiřina Bohdalová. K tomu nádherný tým Vorlíček – Macourek, to byl dárek! A dál Zdeněk Podskalský, Jiří Krejčík… Dneska se podivuju, jak se to všechno vůbec mohlo stát. Měla jsem štěstí, fakt. Nepřestávám za to děkovat osudu.

Nehrklo ve vás, když se o herectví začaly zajímat i obě dcery?

Když za mnou moje holčičky přišly, že se chtějí stát herečkami, byla jsem rozhodnutá jim to rozmluvit. Já sice měla štěstí, ale kdo s ním může počítat?! A zvlášť moje dcery, protože co když jsem to štěstí všechno vybrala já! Děsila mě představa, že budu svým dětem pobíhat před očima jako úspěšná herečka, zatímco ony se budou potácet někde na okraji téhle profese. A vidíte, Sabinka se teprve teď ve svých letech dostává do hezkého povědomí u diváků, já si čtu všechny ohlasy na ni a plní mě to dvojnásobnou radostí, než když chválí mě. Zaplaťpánbůh že se jí to přeci jen podařilo, taky díky její zatvrzelé povaze. Tohle povolání je rozmarné a i dobrý herec může snadno zapadnout, když nedostane správnou příležitost. Moje hrdinka z Pusťte mě ven! říká, že začínat v herectví kariéru je jako začít hrát poker se dvěma devítkami v ruce. Člověk se musí zatvrdit, blafovat a vydržet… Jsem šťastná, že obě dcery nakonec našly ve svých oborech uplatnění a naplnění. Thea se vrátila k tomu, co vystudovala na FAMU, čili k dokumentu, přestože se jí dařilo i jako herečce. Z obou mám radost, tedy ne že bych to přičítala své výchově, za to si body nepřipisuji, spíš se asi dobře promíchaly geny.

Premiéra hry Pusťte mě ven! je spojována s oslavami vašeho životního jubilea. Svádí vás k bilancování?

Já si tu souvislost zprvu vůbec neuvědomovala. Nenapadlo mě, že ji všichni „zneužijí“ k výročí. Kdyby bylo čistě po mém, nejradši bych měla narozeniny bez obřadu! Ale co už s tím můžu dělat, když to takhle vyšlo. Zříkat se toho nebudu. Jen mi bude trnout, abych svým výkonem to jubileum opravdu oslavila.

Co myslíte, jak by to dopadlo, kdyby zaseknutá roleta uvěznila na noc na terase Ivu Janžurovou?

Takový příměr mě napadl. Něco podobného by se mi taky mohlo stát, protože bývám poměrně často sama na chalupě. Do ložnice mi vede schodiště, vždycky sice po něm jdu opatrně, abych neuklouzla a nevylítl mi z ruky mobil, ale i přes veškerou obezřetnost si představuji, jak spěchám na zájezd s divadlem, z těch schodů slítnu, ležím pod nimi se zlomenýma rukama i kyčelním kloubem, nemůžu se doplazit k telefonu… a vidina odjezdu na představení se ztrácí v mlhách. Pravda tedy je, že já jsem tam pod přísným dozorem, holky mi volají každou chvíli, takže by mě našly snad ještě živou. Dřív než by mi myši prokousaly oblek na cestu.

VIDEO: Iva Janžurová slaví 80! Připomeňte si její nejslavnější role!

Video
délka: 03:15.16

Iva Janžurová slaví 80! Připomeňte si její nejslavnější role! Mall.tv

Fotogalerie
120 fotografií