9°C
Požehnáním pro jeho kariéru se stalo Brno. Herec se sice narodil v roce 1951 v Třebíči a potom chvíli vyrůstal ve Znojmě, ale většinu dětství nakonec strávil v Brně. I když rodiče nadšeně ochotničili a dědeček patřil k nezapomenutelným a zábavným vypravěčům, k herectví to mladého Mirka zprvu netáhlo. „To ne, ale to už je moc dávno. V době, kdy jsem končil střední školu, tak jsem neměl úplně jasno. V podstatě jsem přemýšlel nad novinařinou nebo prací hajného. Ale to všechno vzalo zasvé poté, co jsem propadl z francouzštiny. No a ten reparát a opožděná maturita rozhodly o tom, že jsem šel nakonec k přijímačkám na JAMU, kam mě vzali. A nelituju, díky své profesi jsem už totiž mohl být hajným i novinářem,“ vzpomíná Donutil.
Právě na brněnské JAMU se začala psát jedna mimořádná herecká kariéra. Už během studií totiž Donutil dostal nabídku na hostování v tamním divadle Husa na provázku a po absolutoriu tam nastoupil i do prvního angažmá. Kdo by tehdy řekl, že v něm vydrží dlouhých sedmnáct let a vytvoří řadu rolí, o nichž se mluví ještě dnes a na nichž vybuduje pevné pilíře své budoucí slávy?
Husa na provázku byla totiž v oněch 70. a 80. letech fenoménem, a to nejen v katastru divadelního Brna. „Bylo to něco, co dneska v souvislosti s divadlem těžko zažijete. To nebylo divadlo, ale hnutí, které mladé lidi hrozně strhávalo. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsme byli tak strašně slavní, že byl problém, když jsme se objevili na ulici. A nám to lezlo do palice,“ vzpomíná Donutil, jenž jedním dechem dodává, že díky tomu slavil i velké úspěchy u žen. „Věděli jsme, že si ty holky můžeme užívat, protože nás prostě milují. A přestože víte, že o vás stojí proto, aby dostaly vstupenky nebo aby mohly říct: Tak jsem včera byla s tím a tím, tak přesto je to hřejivý pocit, protože jak řekl Paroubek: Kdo z vás to má?!“ směje se herecká legenda.
Současně však nedá na Provázek dopustit, protože mu dal více než slušné základy. „Tam nás naučili, že člověk musí mít talent, píli a pak přijde ta neskutečná dřina. My dělali salta, přemety, mluvili cizími jazyky, tančili, zpívali - a taková akrobacie měla nezastupitelnou roli. Nenáviděli jsme režiséra Petera Scherhaufera a další za to, co od nás chtěli. Dělal s námi žonglérské desetiboje, a kdo to nezvládl, tak ho tyranizoval dál… Dneska jsme jim za to všem ale nesmírně vděční,“ přiznal Českému rozhlasu.
VIDEO: Miroslav Donutil a Martin Donutil v KARLOS SHOW! Jak slaví Vánoce a vzpomínají na Karla Gotta?
Miroslav Donutil a Martin Donutil v KARLOSSHOW! Jak slaví Vánoce a vzpomínají na Karla Gotta? iSport TV
Zmiňuje ovšem i stinnou stránku té doby: „Byly to i těžké časy – v tom, že jsme sice pracovali v nádherném divadle, ale v nepříliš nádherné době. Táhli jsme všichni za jeden provaz, ale v podstatě jsme žili na pokraji chudoby, žádné peníze jsme neměli. Uživit sebe a posléze i rodinu, to bylo opravdu víc než těžké. To už ale dneska nikdo nevidí. Každý vidí jen moje současné příjmy a možnosti. Tenkrát ta léta na Provázku byla ale opravdu perná,“ říká Donutil s tím, že takové dvě strany mince platí u herectví takřka vždy. „Jsem pokorný ke všemu, čeho jsem dosáhl. Vím, co to stálo za úsilí, za obrovskou dávku zdraví. Ten, kdo si tím neprošel, a to pomíjím nemoci, které mě svého času velmi pronásledovaly, nepochopí, co to je za strašnou dřinu, co všechno člověk musí obětovat.“
Ale zpět k příjemnějším brněnským zážitkům. Ve městě žila od 50. let početná skupina řeckých emigrantů, a tu, především časté řecké zábavy, místní herci vyhledávali. S kapelou na nich hrával i Georgis Agathonikiadis (73), někdejší student pražské FAMU, a ano, ten, který před pár lety natočil s Donutilem a Ondřejem Vetchým (58) ceněný snímek Můj strýček Archimedes. A protože byl Donutil u Řeků častým hostem, sbratřil se i s kapelníkem a rád si s Agathonikiadisovou kapelou zazpíval.
Barvité řecké prostředí Donutila ovšem lákalo i proto, že si v té době namluvil Tenu Elefteriadu (72), jinak půlku známého dua Marta a Tena. S krásnými řeckými sestrami se také ještě za hluboké totality podíval do Řecka. Zpěvačka na to ráda vzpomíná. I pro ni to byl zásadní zážitek, protože se sestrou tehdy navštívily zemi svých předků poprvé. Ráda vzpomíná třeba na to, jak Donutila bavilo tančit řecké tance nebo jak jejich tatínek učil Donutila jíst v té době nezvyklou středomořskou pochoutku, olivy. Většině lidí totiž v té době nechutnaly, »jejímu Mirkovi« ale zachutnaly tak, že snědl všechny – i ty, na které si dělal zálusk její tatínek. O tomto »přestupku« ale vypráví s úsměvem, Donutil prý byl tehdy milý společník a ona si jejich společné roky dodnes ráda připomíná.
Na divadelní partu z Provázku, do které patřili Donutilovi souputníci Boleslav Polívka (71), Karel Heřmánek (73), Jiří Pecha (†74) nebo Jiří Bartoška (73), všichni dodnes rádi vzpomínají, přestože si historky z té doby rádi přisvojují. Až to mezi některými málem vyvolalo svár. Ovšem nedávné vyznání Bolka Polívky v knize Petra Čermáka Pan Herec stojí jasně: „Nevím, jak pro Mirka, ale pro mě setkání při zkoušení a hraní Dona Quijota v Domě pánů z Kunštátu na Dominikánském náměstí bylo krásné. Já jsem hrál Dona Quijota a Mirek Sancho Panzu. Hru v režii Zdeňka Pospíšila umocňoval náš provázkovský patos a humor, navíc se zpěvy. Dodneška si s Mirkem, když se potkáme, zanotujeme dvojhlas Sanchův a Quijotův a ženy se usmívají jako zamlada. Naše vztahy byly občas napjaté, ale to jsme byli zbytečně mladí. Teď už jsme zbytečně staří, a tak každé naše setkání je nám radostí a úsměvnou inspirací. Musím také říct, že Mirek je kamarád a prima člověk. Když jsem měl problémy, snažil se mi pomoci. A já doufám, že ho podobné problémy nepotkají.“
Velkým kamarádem Miroslava Donutila byl v době jeho brněnské etapy silák Franta Kocourek (†44). Muž, který lehce ohýbal železné pruty a tahal těžké náklaďáky, nejenže chodil na provázkovské hry – on přímo k Provázku patřil! A zasloužil se o to ve velké míře právě Donutil, který ho vtáhl do řady představení.
Franta mu byl na oplátku věrným přítelem, kamarádu Mirkovi byl dokonce svědkem na svatbě. A známí vzpomínají, že na zájezdech Donutilovi pomáhal i tím, že mu dokázal podat pomocnou ruku, když na něj přišel jeho epileptický záchvat. Smutnou ironií osudu Kocourkovi nedokázal naopak kamarád ani nikdo jiný pomoci, když zničehonic dostal v pouhých čtyřiačtyřiceti letech v restauraci vedle svých přátel smrtící infarkt.
Kocourkovi přátelé, včetně Donutila, však na Frantu vzpomínají nejraději vesele. Bolek Polívka třeba díky Kocourkovi mohl »Doňovi« trochu vrátit jeho půjčování historek. Rád totiž vypráví anekdotu, která se naopak stala Donutilovi: Jednou v hospodě, když Provázek pozdě večeřel, Franta Donutila provokoval: „Jak můžeš zahrát opilého, když nepiješ, když nemáš tu zkušenost?!“ A on na to: „To je jednoduché. Opilec neovládá svoje pohyby, těžko se mu mluví a trošku se potácí, řve.“ Všechno hned předváděl – a už tam byli dva číšníci, kteří »opilce« vyváděli z lokálu. Marně Donutil křičel, že je herec, že to jenom hraje. „Takových už tady bylo!“ oponovali mu. Franta totiž mezitím informoval číšníky, že na místě je opilec, který všechny ruší, a že až toho bude moc, dá jim znamení, aby ho vyvedli…
Ačkoliv v Brně zářil, film a televize Donutilův talent vesměs přehlížely, kromě slavné zfilmované Balady pro banditu dostával spíše menší a epizodní role. Zlom přišel s nabídkou z pražského Národního divadla v roce 1990. Donutil se přestěhoval do Prahy a prakticky okamžitě se stal jednou z největších hvězd souboru a televizí i filmem velmi vytěžovaným hercem. Nezapomenutelné jsou jeho role v komediích Tankový prapor, Černí baroni, Pelíšky nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Stejně suverénně si ovšem počíná i ve vážných a tragikomicky laděných rolích. Za výkon ve filmu Pasti, pasti, pastičky (1998) získal Českého lva a za roli Miroslava Norbachera ve filmu režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně (2003) byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.
VIDEO: Donutil v KARLOS SHOW: O Vánocích, Kocourkovi a kouzlu Gotta v lázních
Donutil v KARLOS SHOW: O Vánocích, Kocourkovi a kouzlu Gotta v lázních iSport TV
Národní divadlo »zbořil« v letech 1994-2016, během nichž coby sluha Truffaldino odehrál šest set představení komedie Sluha dvou pánů. A možná by hru, na kterou se stály fronty a na niž byly lístky na dlouho dopředu vyprodané, hrál dodnes, nebýt výměny ve vedení činohry, po které skončila nejen tato Goldoniho fraška, ale ze Zlaté kapličky odešel i její hrdina. Navzdory tomu, že mu za tuto roli složil poklonu i divadelní guru Jiří Suchý. „Je to klaun z boží milosti. Jeho Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů způsobil, že jsem se v Národním divadle i se vším publikem opravdu nekontrolovaně řehtal, což se mi stává opravdu málokdy.“
Ovšem Donutil odešel na vrcholu – v televizi proslul zábavným a často reprízovaným cyklem 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem, ale hlavně – oblíbenými se staly jeho one man show, kdy svými zábavnými historkami dokáže hodiny bavit plné sály nadšených posluchačů. Přiznává, že sednout si před diváky a jen sám jim začít vyprávět bylo těžké. „Je to těžké právě v tom, že jste na to sám. Vyprávíte lidem příběhy, a běda, když nějaký nevyjde a vznikne díra. Nemůžete ani na vteřinu zaváhat, je nutné pořád udržovat těsný kontakt s divákem, pořád ho něčím překvapovat,“ říká.
A ačkoliv je jeho vypravěčský talent jedinečný, další z jeho kamarádů potvrzuje, že ho před lety opravdu nepřeceňoval. Vypráví hudebník a producent Karel Vágner (78): „Mirka jsem poprvé slyšel takhle vyprávět v brněnském hotelu Voroněž, kde jsem kdysi pořádal vánoční galavečery. Jeho vystoupení mě tak nadchlo, že jsem mu tehdy hned v zastoupení našeho vydavatelství Multisonic nabídl natočení desky. Mirek se do toho ale příliš nehrnul. ,Opravdu si myslíte, že to bude někoho zajímat?' říkal skepticky.“ Zajímalo. Postupně se této nahrávky prodalo k milionu kusů. Pro Donutila má i on jen chválu: „Na Mirkovi je úžasné, že on je taková renesanční osobnost. Nejen že je skvělým hercem a vypravěčem, ale třeba umí i velmi dobře tančit a je naprosto skvělým zpěvákem.“ I tak na něm někdejší kapelník Hany Zagorové a autor řady megahitů nejvíc obdivuje schopnost vyslechnout vyprávění a upravit ho po svém tak, že rozesměje tisíce posluchačů.
„U zrodu jednoho takového příběhu jsem byl,“ vzpomíná Vágner. „Na televizním večeru na Žofíně jsem Mirka seznámil s jedním podnikatelem. Vyprávěl nám, jak kdesi na severu strašně spěchal, aby stihl trajekt: Cesty podél fjordů jsou tam ale velmi úzké a přede mnou jel pomalý stařičký citroen! Co jsem se ho napokoušel předjet! Stále jsem jel těsně na něj nalepený, ale neúspěšně. Konečně jsme dojeli k přístavu a už za houkání lodi k odjezdu jsme se nalodili. Sotva jsme byli na moři, vyzvali mě lodním rozhlasem, abych se dostavil ke kapitánovi. Co se stalo? Kapitán mi chladně sdělil, že musím zaplatit 500 norských korun. Proč? Nechápal jsem. ,To auto před vámi vůbec nechtělo na trajekt!' vysvětlili mi.“ Donutil tento příběh vyslechl deset minut před začátkem svého vystoupení! Přesto ho obratem přetvořil do divadelní miniatury a předložil stovkám posluchačů, kteří pak nešetřili nadšením.
Po odchodu z Národního divadla působí Donutil na volné noze a daří se mu – natočil několik televizních seriálů, jeho show, s nimiž brázdí republiku, jsou vyprodané. V rozletu, ostatně jako mnoha dalším, mu teď bohužel vystavil stopku covid. Herec nedávno přiznal, že kvůli zavřeným divadlům a vládním opatřením přišel o 135 představení. „Přítomnost na jevišti a kontakt s divákem je to nejstěžejnější, co může herec zažít. Když se teď s nimi nemůžeme setkávat, je to velmi bolestivé. Jsem z toho nešťastný a těším se, až se vše vrátí k normálu. Těžko ale předvídat, co tento zapeklitý virus může ještě způsobit. Mám vůči němu respekt,“ řekl v internetovém pořadu Rozstřel. Ač nemůže za diváky, zcela odříznutý od své profese nezůstal. Jednak natočil film s pracovním názvem Atlas ptáků o problémech virtuálního světa a jednoho podnikatelského života, ale také zase točil se svým řeckým kamarádem Georgisem Agathonikiadisem. Tentokrát dárek k sedmdesátinám – film Pan herec Miroslav Donutil, který zítra, den před narozeninami, uvede ČT1. „Zhlédnutí dokumentu asi bude součástí oslav mého jubilea, protože vzhledem k pandemické situaci budeme slavit sami doma. Kamarádi litují, ale doba je taková a je třeba to respektovat. Dokument bude pro mě překvapením, mám od režiséra přikázáno, abych se na něj do jeho odvysílání v televizi nedíval. Tak jsem to dodržel,“ tvrdí.
V dokumentu, jehož průvodcem je Donutilův mladší syn Martin, mluví řada jeho přátel a kolegů z herecké branže. Slovy uznání nešetří mimo jiné režisér Jan Kačer, na druhou stranu však očekává, že od Donutila „uvidí ještě něco většího“. „Tak to pochopitelně nesmím zůstat za očekáváním. Budu se snažit, abych mu v tomto vyšel vstříc,“ poznamenal Donutil, který má v současné době podle svých slov „covidový klid“. Co jedné z největších postav domácího divadla, filmu, televize a zábavy vůbec popřát jiného, než aby tenhle klid co nevidět skončil a on se vrátil ke svým divákům? Je jisté, že radost by byla na obou stranách.
STABILNÍ PÁR
Vypadá to, že kdysi v Brně si Miroslav Donutil užil, pak se v tomto ohledu zklidnil - a to mu vydrželo dodnes. Od chvíle, kdy potkal mladinkou sekretářku Zuzanu. „My jsme se potkali na oslavě narození dítěte našeho kamaráda Franty Kocourka. Já jsem tam přišel s řeckou kapelou a zazpíval pár písniček. Jí se to líbilo. Že přišel kluk, co hezky zpívá, hezky se k ní chová, hezky si s ní povídá… No a když jsme se na sebe podívali, tak vzniklo přesně to, co vzniknout má. Najednou to tam bylo, zapadlo to do sebe a v tu chvíli už jsme věděli, že spolu budeme chodit,“ vypráví herec. Tehdy osmnáctiletá Zuzana přitom vůbec netušila, že Donutil je již celkem známým hercem. Až po několika měsících ho poprvé viděla hrát. „Bylo to v Pohádce máje, kde hrál Ríšu a Iva Bittová Helenku. Tehdy jsem byla v Divadle na provázku vůbec poprvé a nestačila se divit, co to mám za kluka. Bylo to krásný představení a já byla nadšená a na Mirka velmi pyšná,“ vzpomínala Donutilová. S manželem vychovali dva syny, Martin je hercem po tátovi, starší Tomáš se stal »ajťákem«. Zuzana s kamarádkami provozuje známou pražskou kavárnu Platýz.
