Vaší nejnovější pracovní aktivitou bylo načtení audioknihy Jiřina Švorcová osobně. Jaký jste k ní měl vztah?

Nevzali mě na konzervatoř, protože můj otec hodil kandidátskou knížku do KSČ soudruhům pod nos a odmítl i případné vyznamenání hrdiny socialistické práce. Poslal do »oněch míst« okresního tajemníka KSČ a soudruzi se mu pomstili na mně tak, že, byť jsem to přijetí na základě výsledku talentovek měl jisté, tak to zatrhli. Moje teta tehdy napsala Jiřině Švorcové dopis a paní Jiřina skutečně odpověděla, ale zamítnutí zamíchala do omáčky, že herec musí být všeobecně vzdělaný, a tehdy se dělaly zkoušky na konzervatoř z matematiky – co to bylo za hloupost? –, což tedy opravdu nikdy nebyl můj obor. No, na něco se to muselo svést. Já měl ale informace od lidí, kteří měli přístup ke klasifikaci zkoušek, a v podstatě potvrdili mstu toho tajemníka. Začátkem osmdesátých let jsem hostoval na Vinohradech a Jiřinu Švorcovou jsem tam občas potkal, ale vlastně mě nenapadlo ji oslovit s celou tou záležitostí. Nakonec jsem ji potkal, to jsem byl v angažmá v Rokoku, seděl jsem s ní u stolu po nějakém představení a zase jsem to téma neotevřel a vlastně jí odpustil. Nemohl jsem vystudovat konzervatoř a přece dělám to, co jsem chtěl – a ještě jsem k tomu připojil i profesi dramatika a spisovatele. Mělo to tak být. Jiřina Švorcová měla v jistém smyslu mnohem větší charakter než ti bolševici, kteří se tak brutálně »zdemokratizovali«, že nakonec hledali viníky mezi těmi, co s nimi za minulého režimu táhli.

Jaká podle vás byla herečka a stáli jste spolu někdy na jevišti? Oba jste v osmdesátých letech hráli v Divadle na Vinohradech...

Ne. Já hostoval u Jiřího Dalíka a Stanislava Remundy. U Remundy to byl takový průběžný, studentský sbor. Ani v jednom z těch titulů nehrála. Ale, myslím, že to byla dobrá herečka, když zrovna nehrála soudružky.

Poznávají vás ještě lidé jako nevěrného manžela Lenky Vlasákové z filmového hitu Ženy v pokušení?

Občas to tak je, ale já to moc neudržuji. Faktem je, že tahle malá, ale výrazná role mi pomohla k tomu, že si mě lidé začali zařazovat. Když si mě Jiří Vejdělek po kamerovkách obsadil, myslel jsem si, že to bude taková komedie, co profrčí kinem a pak tím zaplácnou televizní program, a on se z toho stal hit, na který lidé chodili i několikrát. Vejdělek to dobře odhadl, napsal, zrežíroval a jeho spoluproducent tomu udělal dobrý marketing.

Vašim prvním filmem byl dětský snímek Jak se točí Rozmarýny, jak jste se dostal k filmování jako desetiletý chlapec?

Režisérka Věra Plívová-Šimková vybírala vhodné typy dětských představitelů do filmu po pražských školách. Byla také na Strossmayerově náměstí, kam jsem chodil do sportovní školy. Pozvali mne na kamerovky a Věra si mne vybrala do jedné role ze skupiny dětí, které ve filmu točí ten film o rozmarýnách. Mimochodem Věra Plívová-Šimková pochází z Chuchelny, kde se narodila i moje matka, což je asi tři kilometry od Semil, kde jsem se narodil zase já. Bohužel to byl jediný film, ve kterém jsem u Věry hrál. Ale ještě před tím mne v devíti letech objevil na jednom vystoupení strýček Jedlička a zařídil mi konkurz do televize na základě toho, že jsem ho na jevišti totálně odboural. Nevyšlo to tenkrát, ale od stejné doby jsem na škole psal scénky, moderoval maškarní plesy a vítězil v literárních soutěžích, takže mě to tak nějak samo sunulo k tomu, abych dělal všechno to, co dělám dnes. Filmování mně nadchlo natolik, že jsem si řekl, že tohle chci v životě dělat.

AUDIO: Vycházejí audiovzpomínky Švorcové (†83), část namluvila sama herečka!

Video
délka: 03:45.76

AUDIO: Vycházejí audiovzpomínky Švorcové (†83), část namluvila sama herečka! MV knihy

Kteří herci na place vás tenkrát zaujali?

Všichni. Byli jsme součástí party. Z těch dětských herců, kteří byli tehdejší dětské hvězdy, jako Dana Vávrová nebo Magda Reifová, což se z hlediska tehdejší doby dá přirovnat k velkým filmovým »star«. Vávrová měla za sebou Ať žijí duchové, Reifová Páni kluci. Několik z těch dalších, jako Miriam Chytilová zase Tajemství proutěného košíku a stali se z nich profesionálové. Z dospělých to byl Jan Tříska, který původně hrál kameramana, ale při natáčení emigroval, tak to za něho přetáčel Krampol. Janžurová, samozřejmě, tehdy hvězda první velikosti, Josef Bláha, na jehož židli jsem pohostinsky seděl po letech ve vinohradském divadle. Byla tam tehdy plejáda mladých, co později zazářili, Kraus a jeho pozdější žena Jana Krausová, Lábus, Termerová a další. Rozmarýny patří v historii dětských filmů k té řadě nejlepší tvorby té doby, tak jsem rád, že jsem se toho účastnil. Tenkrát se filmy točily mnohem déle než dnes, takže si to člověk užíval tak nějak se vším všudy. Když jsem v Československé televizi v roce 1979 točil svou první inscenaci, dnes by se řeklo televizní film, řekl mi režisér Miloš Bobek, který mne obsadil do hlavní role: „Víš, tady je to taková továrna, na nic tu není moc času.“ A my deset dní zkoušeli na zkušebně na Kavkách a pak se natáčení táhlo asi čtyři měsíce. Dnes nemáte ani čas na to, aby vás někdo zaujal...

Na svém kontě máte desítky filmů a televizních seriálů, kterého snímku si vy osobně nejvíc ceníte?

To mám, od hlavních rolí, po »blbečky vysmívané« čurdy. Hodně jsem toho natočil »V« a »PRO« zahraničí. Od roku 1994 hraju i v reklamách, protože reklama je, holt, součástí mediálního trhu a já se práce neštítím, takže jich mám na kontě přes třicet. Nedá se příliš hodnotit, z profesního pohledu, čeho si vážím víc, ale rozhodně musím říci, že když jsem natočil první film s Petrem Weiglem v roce 1980, což byla mimochodem filmová opera The türn of the Screw, která byla nominována na cenu Emmy v roce 1981, tak to pro mně byla dost zásadní situace. Potkal jsem tam Danu Medřickou, tehdejší slovenský herecký výkvět, Vašáryovy sestry, Kukuru, Müllera a další. S Petrem Weiglem jsem posléze natočil ještě dva další filmy – a to, co mě fascinovalo na jeho tvorbě, byl jeho přístup ke kráse. On musel mít ve filmu i kolem sebe krásu. Já mu v té době do jeho konceptu zapadal, protože jsem byl, vím, že samochvála zapáchá, ale bylo to tak, byl jsem takovou miniaturou chlapecké krásy. Možná víc krásný než talentovaný. Když jsem zošklivěl, nedalo se dělat nic jiného, než ze sebe vydolovat trochu toho talentu... (smích) I ošklivé věci mají v jeho režii kontury krásy. Ovlivnil mne v tom smyslu, že jsem víc jak půl života posuzoval věci způsobem, že jsem si v duchu říkal: „Tohle by se Petru Weiglovi nelíbilo ... Naopak – tohle by byl jeho šálek kávy...“ a tak dále. Je jasné, že jeho filmy jsou specifické a pro takzvané »fajnšmekry«, ale pro mě byla spolupráce i s hvězdami ze světa, které obsazoval, dost zásadní.

Vy jste nejen herec, ale i spisovatel. Kdy jste začal psát?

V jedenácti letech. Začalo to říkánkami, scénkami pro školní vystoupení, povídkami pro literární soutěže, ve kterých jsem vyhrával. Jednou jsem získal první místo s povídkou o jednonohé prostitutce z osmnáctého století, kterou z nešťastné lásky zabil kapitán lodi. Šlo o soutěž Memoriál Františka Soukala a téma bylo osvobození Prahy Rudou armádou. Nevím, jak se to mohlo stát, ale porota složená z protifašistických bojovníků mi udělila první místo. Mám ten diplom na zdi, protože je to neuvěřitelné. Ale předsedou organizace na Praze 7 byl režisér a scenárista Antonín Dvořák, takže předpokládám, že tam došlo k osvícení z téhle strany. V roce 1988 jsem si v divadle v Příbrami, kde jsem byl v angažmá, prosadil první autorský divadelní titul Prokletý básník a od té doby jsem uvedl různě dvaadvacet titulů od komedií, dramat až po dětské tituly.

Kolik vám zatím vyšlo knih?

Pokud jde o knihy, tak v roce 1995 jsem vydal prvotinu Malý stín velkého trpaslíka a od té doby to bylo dalších osm knih jak pro děti, tak thrillery a filosofické tituly. Jeden politicko-kriminální thriller odehrávající se ve Švédsku a Německu jsem napsal pod pseudonymem Jon Svärd. Jmenuje se Svátky ošklivých lidí a pod tímhle pseudonymem mám teď rozepsanou detektivku, opět odehrávající se ve Švédsku, která má už zveřejněný název v ukázce na zadních stránkách té první mé svärdovské knihy.

Jak byste představil tu nejnovější, která vyšla před pár týdny?

Je pro celou rodinu. Myslím, že si ji zamilují pejskaři, protože se jmenuje My psi ze vsi a hlavním hrdinou je můj yorkširský teriér Bugsy a vyprávění je vedeno ve stylu Mikulášových patálií. Ilustrovali ji Marcela a Miloš Walterovi s půvabem jejich vlastním. Knihu vydalo nakladatelství Olympia. Mám tu výhodu, že se jako herec živím i před mikrofonem. Namlouvám dokumentární filmy a většinu svých knih jsem si také načetl, takže k nim existují audioverze. Zrovna tahle kniha má QR kód ve kterém je i její audioverze. Protože namluvená byla na světě dřív, mám už zpětnou vazbu na to, jak se líbí. A líbí se, takže doufám, že s obrázky a možností rodičovské interpretace před spaním se bude líbit přinejmenším stejně.

Fotogalerie
15 fotografií