Na Nově působíte už od roku 2008, přitom jste o sobě kdysi prohlásil, že jste stydlivý trémista. Jak to jde dohromady?

To platí pořád. Trpím tím stále, i po těch téměř dvanácti letech. Když sedím ve studiu a ozve se znělka Televizních novin, rozhodně se necítím tak, jako když se doma povaluju na kanapi u Ordinace v růžové zahradě s pivem v ruce. (směje se) S trémou bojuju celý život, postupně se mi ji jakž takž daří odbourávat, už nezažívám stavy jako v začátcích, kdy mi bylo před každým vysíláním na zvracení, ale klid rozhodně vypadá jinak. 

Nicméně i přesto se na obrazovkách držíte, a navíc postupujete – ze sporťáka jste se vypracoval na moderátora hlavních zpráv. Máte ostré lokty? 

Právě že vůbec ne. Já měl v životě vždycky velké štěstí na lidi, takže jsem se bez loktů obešel. Někdo na mě prostě ukázal, řekl, že mi věří, a ať to jdu dělat. Tak to probíhalo nejen na Nově, ale i dřív na Frekvenci 1. To, kde dnes jsem, je jen díky lidem kolem mě, moje tupé lokty by mi asi moc nepomohly. (směje se) Nutno ale uznat, že když se potkám s někým, kdo v sobě tu přirozenou ctižádost má, docela mu to závidím. Žena se mě ten tah na branku snaží naučit, ona ho má coby bývalá vrcholová sportovkyně v malíčku. Vždycky mi říká, ať si sakra taky trochu věřím! (směje se)

A jde tohle naučit?

Myslím, že se zlepšuju, ale přirozené to pro mě tedy rozhodně není.

Je fakt, že celkově působíte jako typický hodný kluk. Je to tak, nebo to jsou mimikry?

Troufám si říct, že jsem hodný člověk. Setkal jsem se s řadou lidí, kteří mě označili za hodného, až blbého. (směje se) Ale aby to zas nevypadalo, že na sobě nechám dříví štípat, ona se ve mně občas ta bestie taky probouzí.