Vystudovala jste JAMU, ale nebyla to vaše první volba. Předtím jste dělala přijímačky na práva. Chtěla jste být právničkou?

To chtěl hlavně můj tatínek, který zásadně nesouhlasil s tím, abych šla k divadlu. Přesto, nebo spíš právě proto, že byli oba s maminkou herci. Dnes už mu rozumím. (směje se) Takže práva nebyla můj sen, ale ani jsem odmalička netoužila stát se herečkou.

Vážně? I když jste v tom prostředí vyrostla?

No právě. Proto jsem byla schopná vidět i ta negativa, která s sebou tohle povolání přináší. Že to zdaleka není jen to pozlátko, které si romanticky představuje řada diváků. Proto jsem šla na práva, kam mě ale nevzali, a tak jsem skončila u práce v rozhlasu. Což tedy taky zařídil tatínek, který mě chtěl mít pod dohledem, on byl docela přísný… No a tam do mě kolegové dva roky »hustili«, ať to na tu hereckou školu přece jen zkusím. Nakonec mě přemluvili, i když herectvím jsem se nehodlala živit ani tehdy. Spíš jsem si to chtěla zkusit, abych toho někdy v budoucnu nelitovala. No a oni mě vzali. Dokonce i přesto, jak jsem se později dozvěděla, že můj táta před přijímačkami zašel za komisí a prosil: Neberte ji! A tak jsem nastoupila. Co už se v tu chvílí dalo dělat? (směje se)

Litovala jste někdy toho rozhodnutí?

Mockrát.

Vážně?

No jasně. Ale to je, myslím si, docela normální u jakéhokoliv povolání, že si někdy člověk řekne: Proč já to vůbec dělám?! Herce nevyjímaje. Stačí jedna blbá kritika, kde vás setřou jak malýho pancharta. To prostě zamrzí. Protože

Dočtěte zadarmo celý článek
Pokračovat ve čtení snadno můžete po registraci.
  • Registrace je pro vás zcela zdarma.
  • Získáte přístup k veškerému bleskovému obsahu.
  • Užijete si bonusové akce a výherní soutěže.
Pokračovat ve čtení