Vystudovala jste JAMU, ale nebyla to vaše první volba. Předtím jste dělala přijímačky na práva. Chtěla jste být právničkou?
To chtěl hlavně můj tatínek, který zásadně nesouhlasil s tím, abych šla k divadlu. Přesto, nebo spíš právě proto, že byli oba s maminkou herci. Dnes už mu rozumím. (směje se) Takže práva nebyla můj sen, ale ani jsem odmalička netoužila stát se herečkou.
Vážně? I když jste v tom prostředí vyrostla?
No právě. Proto jsem byla schopná vidět i ta negativa, která s sebou tohle povolání přináší. Že to zdaleka není jen to pozlátko, které si romanticky představuje řada diváků. Proto jsem šla na práva, kam mě ale nevzali, a tak jsem skončila u práce v rozhlasu. Což tedy taky zařídil tatínek, který mě chtěl mít pod dohledem, on byl docela přísný… No a tam do mě kolegové dva roky »hustili«, ať to na tu hereckou školu přece jen zkusím. Nakonec mě přemluvili, i když herectvím jsem se nehodlala živit ani tehdy. Spíš jsem si to chtěla zkusit, abych toho někdy v budoucnu nelitovala. No a oni mě vzali. Dokonce i přesto, jak jsem se později dozvěděla, že můj táta před přijímačkami zašel za komisí a prosil: Neberte ji! A tak jsem nastoupila. Co už se v tu chvílí dalo dělat? (směje se)
Litovala jste někdy toho rozhodnutí?
Mockrát.
Vážně?
No jasně. Ale to je, myslím si, docela normální u jakéhokoliv povolání, že si někdy člověk řekne: Proč já to vůbec dělám?! Herce nevyjímaje. Stačí jedna blbá kritika, kde vás setřou jak malýho pancharta. To prostě zamrzí. Protože
