Poprvé se o české verzi CNN začalo mluvit zhruba před rokem. Říkala jste si už tehdy, že byste tam chtěla pracovat?

První, co mi proletělo hlavou, když jsem tu informaci poprvé zaznamenala, bylo: Fakt?! Opravdu?! Rozhodně mě to zaujalo. Z podstaty své práce jsem si k tomu hned začala hledat všechny dostupné detaily a pochopitelně jsem si říkala, že je to skvělé. Ale v tu chvíli jsem ještě nepomyslela na to, že bych toho chtěla být součástí. Nechci říct, že jsem pasivní člověk, ale je fakt, že všechny podstatné a dobré věci ke mně v životě přišly samy. Když jsem naopak o něco sama usilovala a snažila se, ve výsledku to většinou nestálo za nic. Takže tak to bylo i se CNN Prima News, ta nabídka přišla za mnou. A to už jsem věděla, že by mě to zajímalo v celé své šíři. Byla jsem připravená dělat cokoliv.

I kdyby to bylo mimo kamery?

To bylo v první chvíli dokonce mé přání. Je mi, kolik mi je, nedávno jsem oslavila 49. narozeniny. A došlo mi, že co se televizní práce týče, je ještě spousta věcí, které jsem si nevyzkoušela a ráda bych. Klidně bych zůstala v zákulisí a podílela se na čemkoliv, v čem bych mohla být nápomocná. Ale přišly dotazy, jestli bych přece jen nechtěla moderovat…

A chtěla?

Odpovídala jsem, že třeba časem, když se vyskytne něco, co mě bude opravdu zajímat. Nakonec se to všechno seběhlo jinak, jak víte. (směje se) Na práci tady se mi ale líbí to, jak moc je otevřená, můžu dělat a dělám, co je zrovna potřeba. Teď například trénuju nové tváře, které byly doposud třeba pouze píšícími novináři nebo pracovaly v rádiu. Snažím se jim dodat know-how a sebevědomí před kamerou, poradit jim s jejich projevem. A je to sakra zajímavé! (směje se)

Říkala jste, že když jste nabídku dostala, věděla jste hned, že máte zájem. Takže jste to nezvažovala? Přece jen je to velká změna…

Velká změna? Je to změna dresu. A ano, po velmi dlouhé době. Ale pro mě je to dost pochopitelný krok. Krok k něčemu novému, něčemu, co je pro mě rozhodně výš a je to z mého pohledu zajímavější, než co jsem dělala doposud. Nicméně v době, kdy se v novinách začaly objevovat palcové titulky o »přestupu roku«, bylo to takové »o mně beze mě«. Novináři o tom psali dřív, než jsme si na Primě vůbec plácli. Nebylo to žádné dlouhé vyjednávání, to vůbec ne, ale nějakou dobu logicky trvalo, než jsme si ujasnili co a jak. Také jsem samozřejmě nechtěla odejít ze dne na den, chtěla jsem dodělat práci, kterou jsem měla ve Střepinách, zachovat se fér.

Řešila jste s někým svůj přestup, nebo si o takových věcech rozhodujete sama?

Nerozhoduji se sama. Vím o sobě, že se umím pro věci rychle nadchnout, takže v takto zásadních rozhodnutích, která mi velmi ovlivní život, si vždycky nechávám poradit, mám na to takovou svou skupinku rádců. S těmi jsem se radila i před lety, když mi přišla nabídka z Novy na moderování Televizních novin. V té době jsem byla na mateřské dovolené a můj tehdejší šéf mi jasně řekl: „Jdeš do média, kde budeš hodně na očích a budeš »čtecí hlava«. Chceš to?“ Pro mě to ale byla v podstatě nabídka luxusní mateřské dovolené a práce »od do«. Sice mi zabírala dost času, ale ten byl jasně daný. Tehdy jsem si vybrala tři své kamarády, kterým hodně věřím, a s těmi jsem se poradila. A ti stejní lidé mi radili i teď, po čtrnácti letech.

Takže ne rodina?

Samozřejmě jsem se radila i s manželem. Dcerám to pak už člověk spíš oznámí ve stylu: Máma bude dělat jinou práci. Tím je to pro ně hotová věc.

A co Karel Voříšek? Nebyl jedním z těch poradních hlasů?

Jasně, že jsem to s Karlem řešila, je pro mě rádcem ve spoustě věcí. Jak už jsem ale mluvila o tom »o mně beze mě«, začalo se samozřejmě záhy objevovat: Markéta a Karel zase spolu! A já si moc přála, aby věděl, že jsou pro mě s Klárou krásná dvojice, kterou mám jako divák ráda. Takže jsem chtěla, aby Karel, potažmo Klára věděli, že na Primu rozhodně nemířím proto, abych se vracela do velkých zpráv do tandemu s Karlem. Ale nepopírám, že pracovat s Karlem na jedné platformě, která je takto otevřená, je pro nás oba velmi milé a lákavé.

Předpokládám, že za čtrnáct let v TV Nova to nebyla první nabídka, kterou jste od konkurence dostala. V čem byla tahle jiná, že jste kývla?

Nebyla první, ale byla to teprve druhá za tu dobu, kterou jsem vůbec zvažovala. Například nabídky odjinud než z televize jsem nezvažovala vůbec, protože pro mě je ten rozměr obrazu hrozně důležitý. Když někdo skončí v televizi, ať už na jakékoliv pozici, a tvrdí, že se mu nestýská, tak podle mě lže. (směje se) Je to návykové prostředí. Nabídka ze CNN Prima News byla jiná v tom, že tady vzniká něco úplně nového. Kdo zažil začátky Novy, Primy nebo třeba ČT24, vám jistě potvrdí, že je to obrovský adrenalin a dobrodružství. Je to nesmírně vyčerpávající a obrovsky nabíjející současně. Víte, jak vypadají koně v boxech před startem závodu? Tak takový nějaký pocit mám teď v naší redakci. To jsem si nemohla a nechtěla nechat ujít.

Video
délka: 00:50.52

Karel Voříšek - CNN Veronika Kuželková, Lukáš Červený

CNN je sice celosvětově silná značka, ale může se stát, že se u nás prostě neuchytí. Nemáte z toho obavy?

Já tomu projektu věřím, i když si uvědomuju, že to nebude atraktivní pro každého diváka. Je to poměrně exkluzivní produkt, na který se velmi těším. Vždycky jsem říkala, že nechci pracovat v něčem, na co bych se sama coby divák nedívala. A tady jsem jako doma!

Při změně zaměstnání jsou pro většinu lidí důležité také platové podmínky. Je tohle i pro vás jedna z priorit?

V pořadí priorit jsou peníze na třetím místě. Na prvním je práce samotná, aby mě bavila, něco mi dala. Na druhém jsou pak lidé okolo mě. Moji kolegové jsou pro mě nesmírně významní. Troufám si říct, že už jsem ve věku, kdy vím, co je v životě opravdu důležité. Peníze to nejsou. Jistě, potřebuju si vydělat tolik, abych vyžila, abych si udržela svůj životní standard. A samozřejmě po těch letech také vím, jaká je má hodnota na trhu. Ale není to alfa a omega.

Myslím si, že je také důležité, aby měl člověk čas i na osobní život. Máte ho?

Teď ne. Ale věřím, že až odstartujeme, tak ho zase mít budu. Teď ale zanedbávám své přátele, své koníčky, horko těžko vysvětluju psovi, proč zanedbávám jeho. Co se rodiny týče, tam se ještě držím, ale jinak šlo všechno trochu stranou. Časem, až si to všechno sedne, ale určitě budu mít znovu čas i na osobní život.

Start CNN Prima News se rychle blíží, jste nervózní, cítíte trému?

Tréma a nervozita jsou pro mě dvě odlišné věci. Nervózní samozřejmě jsem. Z toho, aby všichni kolem mě byli v klidu, až to začne, aby se vše podařilo po technické stránce, abychom v programu neměli lichá místa… Je toho strašně moc, co mě znervózňuje. Tréma je pro mě to, co většinu lidí přepadne, když mají mluvit před obecenstvem nebo když se rozsvítí červené světýlko na kameře. U mě to ale funguje jakýmsi zvláštním mechanismem, kdy trému sice mám, ale ve chvíli, kdy se rozsvítí ta červená, paradoxně se uklidním. Mám to tak už třicet let, tak snad to bude pokračovat i tady. Největší trémou, myslím si, trpí ti, kteří příliš řeší, jak vypadají, jak působí.

Copak vy to neřešíte?

V tomhle jsem šťastná žena, protože mám kolem sebe lidi, co mě do nějaké »koukatelné« podoby dostávají. Naučila jsem se jim naprosto důvěřovat, takže se sama můžu plně soustředit na obsah toho, co říkám, a neřešit, co mám na sobě. Kdyby se mě někdo ve studiu najednou zeptal, jakou barvu mají moje boty, musela bych se podívat, protože jinak bych neměla ani ponětí.

Neřešila jste to ani ve svých začátcích, kdy jste prý pro svůj nízký věk nebyla dost důvěryhodná, takže vás do zpráv »postaršovali«?

No ano, tehdy jsem to asi řešila o něco víc. Do televize jsem nastupovala hodně mladá a neměla jsem tu potřebnou odvahu říct zkušeným matadorkám v kostymérně, když mě cpaly do těch velkých sak nebo mi v maskérně načesávaly obrovské vlasy, že takhle ne, že to nejsem já. Taky proto jsem se postupem času propracovala až k tomuto účesu, se kterým už nelze udělat téměř nic. (směje se) Zrovna nedávno na mě někdo vytáhl fotky z mých začátků a bylo to dost úsměvné.

Image už máte vychytanou, děláte po těch letech v televizi ještě nějaké jiné chyby?

Jasně, ale to bychom tady byly dlouho, kdybych je měla všechny vyjmenovat. (směje se) Milion přeřeků, nevhodných formulací, koukání do špatné kamery…

Co záchvaty smíchu? Jednou jste prý ve vysílání dostala takový, že jste nebyla schopná mluvit.

Ano, i to se mi stalo. Na záchvaty smíchu byl specialista Karel. On má velmi specifický a krásný smysl pro humor, takže když jsme moderovali společně, riziko vyprsknutí smíchy bylo takřka permanentní. Musím to ale zaklepat, záchvat smíchu před kamerou jsem neměla už několik let. Jestli to ten nový pořad přinese, těžko říct. Bude vysílaný živě, stát se může cokoliv. Snad to ale nebude jako v tom případě, na který jste narážela. To jsem opravdu nebyla schopna slova, a dokonce jsem za to tehdy dostala pokutu.

Cokoliv, co se CNN Prima News týká, se zatím drží v tajnosti. Můžete aspoň něco málo o svém pořadu prozradit?

Můžu říct, že se bude jmenovat Silný hlas a bude to živě vysílaná zpravodajsko-publicistická talkshow založená na velmi zajímavých a výrazných osobnostech, které stojí za to si poslechnout. Tito lidé, se kterými aktuálně jednám a řeším, jestli by do toho se mnou šli, budou pravidelnými hosty studia. To je asi tak všechno, co zatím můžu prozradit. A ještě snad to, že se neskutečně těším.

Vidíte, a to jste šla do televize kdysi spíš z hecu!

Novinářkou jsem chtěla být od útlého dětství. Původně jsem se tedy chtěla stát spisovatelkou, ale rychle jsem zjistila, že na to nejsem dostatečně trpělivá. Takže jsem nastoupila na katedru žurnalistiky, kde jsme se museli asi ve druhém ročníku rozhodnout, jestli chceme spíš do tisku, rádia, nebo do televize. Stáli jsme se spolužáky před nástěnkou a jeden z nich mi říká: „Ty jsi tak hezká, že bys mohla klidně do rádia!“ To mě tak namíchlo, že jsem si najust zapsala televizi. (směje se) Pak už jsem nastoupila na stáž do ČT, kde jsem několik let zůstala. Ale co se moderování hlavních zpráv týče, to byla vlastně taky náhoda…

Jak to?

Měly jsme jít se spolužačkou na kafe, ale ona si na stejný termín domluvila konkurz do Premiéry, dřívější Primy. Já byla lehce naštvaná, že mi hatí plány, tak mi navrhla, ať s ní jdu prvně na konkurz a pak bude i to kafe. A tak jsem šla, ale jen jako doprovod. Nicméně mi řekli, když už tam jsem, ať si to zkusím taky. No a vzali mě, na rozdíl od spolužačky. To byl tehdy trochu trapný moment, když jsem jí oznamovala, že mi volali, a jí ne. Ale kamarádit jsme se kvůli tomu nepřestaly. (směje se)

Jste vnímána jako seriózní moderátorka, přesto jsem zjistila pár věcí, co mě v tomto kontextu překvapily. Například, že jste závodila v autech.

To je pravda. Přišla mi kdysi nabídka, kdy jim šlo hlavně o nějaký »známý ksicht«, co si sedne za volant. Já si myslela, že je to vtip, protože to bylo ve chvíli, kdy jsem poprvé nabourala své auto. Takže jsem to navíc považovala za blbý vtip, protože jsem z toho byla celkem zhroucená, byť se nic vážného nestalo. Nakonec z toho ale byla asi dva roky fantastická zábava, kdy jsem jezdila závody na okruzích, a hrozně moc mi to dalo. Asi potřebuji v životě jistou dávku adrenalinu a tehdy jsem si mohla dovolit to dělat. 

Jste dobrá řidička?

Od té doby ano. Tam vás to rychle naučí předvídat ostatní, vypěstovat si řidičskou intuici. Dodnes se mi nehody vyhýbají, jezdím bezpečně, i když přiznávám, že ne vždy se vejdu do rychlostních limitů. (směje se)

A další věc, co mě zaskočila – vy prý máte piercing!

Jak to víte? (směje se) No ano, mám. Ale na místě, kde neruší diváka, což je důležité. Mám ho v pupíku, nechala jsem si ho dát už velmi dávno, ale přežil se mnou obě má těhotenství, takže už jsem se rozhodla si ho nechat.

V nějakém hodně starém rozhovoru jste řekla zajímavou věc. Že nikdy nepociťujete absolutní štěstí. Spokojenost, naplnění ano, ale tohle ne. Platí to?

To jsem vážně řekla? Tak to už určitě neplatí. Naopak. Čím dál tím častěji si uvědomuju, že jsem šťastná ženská. Mám všechno, co ke štěstí potřebuju – skvělou rodinu, dvě úžasné dcery, které jsou to nejlepší, co se mi v životě povedlo, mám k nim jejich otce, svého skvělého muže, který je pro mě nesmírně důležitý. Mám kolem sebe přátele, práci, která mě baví, máme co jíst… Co víc si můžu přát?

Fotogalerie
29 fotografií